Kázání Jana Čapka při rozloučení s Janem Šimsou

Číslo

Text: Žalm 31,25 Čtení: 1. Petrova 1,3–9

Ž 31,25

Zmužile sobě čiňte, (a posilní Bůh srdce vašeho), všickni, kteříž naději máte v Hospodinu.

Milá Mileno Šimsová, Martine a Jano, Anno Hrudková, Jirko, milá vnoučata, milá Jano a Ladislave Pokorných, milé neteře, milí příbuzní, bratři a sestry, přátelé.

Přečtený verš ze žalmu je konfirmační heslo Jana Šimsy, které pro něho vybral pozorný pastýř sboru v Praze Nuslích farář Václav Urban, a ten verš provázel Jana Šimsu po celý život. Jeho konfirmace byla v roce 1944 uprostřed druhé světové války. Janův tatínek Jaroslav byl vězněn v koncentračním táboře Dachau u Mnichova, maminka Marie zápasila na úřadech Gestapa o propuštění manžela na svobodu, synové Pavel a Jan a dcera Jana prožívali úzkosti a naděje té doby, která tak tvrdě zasáhla do života rodiny. Jan sám říkal, že v roce 1940, kdy byl tatínek zatčen za odbojovou činnost, skončilo jeho dětství. Konfirmační slova pak naznačila směřování do zítřka. Jaroslav Šimsa zemřel v koncentračním táboře nedlouho před koncem války.

Naděje v Hospodinu je vztah k Bohu, který bdí nad člověkem, vyučuje, těší a posiluje, ale v situacích se rozhoduje člověk sám v částce víry a v riziku víry a přece v touze, aby před Boží tváří ve svém svědomí obstál. O Bohu jsme přemýšleli a debatovali celý život. Jan Šimsa jako farář svých sborů v Pardubicích, v Praze na Vinohradech, v Klášteře nad Dědinou a v Prosetíně o Bohu mluvil každou neděli i jindy, a to v pokusech o civilní interpretaci, to jest v setkání evangelia s obyčejným životem a s problémy současných lidí. O Bohu jsme mluvili v hnutí Nové orientace při debatách, jak se vymaňovat z předmětného myšlení, které tvrzeními představuje Boha jako dané jsoucno, a jak svědčit o něm jako o živém Bohu, který solidárně sestupuje do lidské bídy. O Bohu a jeho díle jsme vedli zajímavý dialog s atheisty. Theologická témata přicházela ke slovu také v setkáních s lidmi z literárního a politického světa s jejich viděním člověka a společnosti.

Tázali jsme se po Bohu uprostřed nemocí a úmrtí našich příbuzných, přátel a kolegů, ale také zejména v otázce nad tím, proč tak obrovské množství Židů bylo utraceno za války ve jménu vražedného nacismu. V Boha jsme nepřestali věřit, protože on byl a je „studně nepřevážená všech božských milostí“, jak napsal Komenský. Bůh v Kristu je zdrojem duchovního bohatství, které apoštol Pavel vyjmenovává v 1. listu Korintským slovy moudrost, spravedlnost, posvěcení a vykoupení. Duchovní myšlení je předpokladem myšlení sociálního a politického. Jan Šimsa rád připomínal Masarykova slova, že „veřejný život je skrovnější částí života duchovního“. A právě opomíjené svědectví o Duchu svatém je mohutným zdrojem duchovní výbavy a výstroje pro situace osobní, rodinné, církevní i veřejné. Člověk však musí o ni stát v modlitbách, chtít ji a přijímat ji v očekávání království Božího, které podle Pavla má v sobě spravedlnost, pokoj a radost v Duchu svatém, tedy protiklad křivdy, války a smutku.

V Bohu je pravda, která vítězí, a je to přece pravda Páně. Pravda odtud živená se stala tématem Jana Šimsy a nás všech v diskusích Nové orientace v promýšlení odkazu Tomáše Garrigue Masaryka a Emanuela Rádla. Navazovali jsme na naše theologické učitele, jako byl Josef Lukl Hromádka a Josef Bohumil Souček a jiní, a filozofické učitele, jako byli Jan Patočka a Božena Komárková a jiní, kteří měli na mysli odpovědnost před Boží pravdou, když prodělávali druhou světovou válku, vězení anebo exil a poválečná desetiletí nazvaná socialistická a hledali cestu pro církev a společnost ve svých koncepcích a výhledech.

Bůh v Kristu dokonal ospravedlnění poničeného člověka, aby jej vyzbrojil spravedlností a odpovědností za spravedlnost a také mu dodal důstojnost ve smyslu slov žalmu, rozmnožíš důstojnost mou a zase utěšíš mne. Odtud pramenil také naléhavý zájem na lidských právech, kvůli kterým Šimsa a další podepsali Chartu 77. Spravedlnost učí člověka ohleduplně a v lásce dbát na lidi trpící, nemocné, odstrčené a uvězněné. Na ně Jan Šimsa myslel vždycky a byl připraven se jich zastávat. Ježíš blahoslaví ty, kteří protivenství trpí pro spravedlnost. Zřetelem na spravedlnost se člověk zbavuje bezohlednosti, k níž může vést samolibost, strach a sobectví.

Živý Bůh nad člověkem bdí, vyzbrojuje jej charismaty, ale v situacích si člověk musí poradit v míře své víry sám a nalézat cestu právě v rozporech a dilematech, a to zmužile a statečně. Že přitom naději máte v Hospodinu, jak říká Šimsův konfirmační verš, znamená podle dopisu Kolossenským, že máte naději složenou vám v nebesích. Tam je zakotvena, ale jako pružina nás táhne dopředu k odvaze a k činům a třeba uprostřed trosek. Na to upozorňoval Mistr Jan Hus, který před smrtí se modlil „Ó nejsladší Kriste, táhni nás slabé za sebou, poněvadž když ty nás nepotáhneš, nemůžeme tě následovati.“ Hus a s ním česká reformace svou snahou po věrnosti pravdě zůstali evangelíkům našich časů odkazem, který mají tlumočit současnému člověku a společnosti. Českou reformaci a s ní také českou otázku Jan Šimsa měl trvale na mysli.

Ten verš v Kralickém překladu to říká přesně: Zmužile sobě čiňte a posilní Bůh srdce vašeho. Nejprve se musíš třeba i s rizikem zmužile rozhodnout a jednat, a zrovna tehdy Bůh posilní tvé srdce, abys neustupoval a nevzdával svou při. Posilnění je právě z Ducha svatého, který není dogmatickým pojmem, ale mocí, která vstoupí do srdce. Člověk žije před Božím obličejem. To by mohl nalézat současný člověk, když hledá svou totožnost a seberealizaci. Jde přece o vnitřní život člověka s jeho motivacemi pro jednání, a ne o to, jak se člověk navenek předvádí. Má být upřímným a otevřeným člověkem, nikoli člověkem umělým a studeným, který má potíž oslovit bližního a mluvit s ním a dokonce jej trvale mít rád a trvale zůstat přítelem. Jan Šimsa byl mužem citlivého srdce a věděl, co je to lidský vztah, a proto si také vážil poezie. Na konci roku 1950 před 65 lety jsem byl na zimní a to poslední konferenci Akademické Ymky ve Starém Městě nedaleko Kralického Sněžníku. Jan Šimsa tam přijel a z batohu vytáhl jako první věc sbírku básní Sestry v kráse, kterou uspořádal Jan Blahoslav Čapek. Chtěl mít ty básně u sebe a zřejmě je potřeboval.

Zmužile sobě čiňte. To měl Jan Šimsa na paměti, když se pouštěl do jednání s úřady, při psaní dopisů a článků, když na schůzi Svazu duchovenstva žádal, aby Státní bezpečnost nedorážela na faráře s úmyslem získat je ke spolupráci, když mu byl odňat státní souhlas k službě faráře, při potyčce s úřední osobou kvůli dopisu filosofa Patočky, když byl vyslýchán, když seděl ve vězení. Dovedl být polemický uvnitř církve, v níž docházelo k rozrůznění stanovisek, k rozdílným přístupům a odlišným postojům. Říkal věci laskavě, ale také vyostřeně, když došlo ke konfliktu. Hledal však zase cestu k lidskému sblížení, k přátelství a k odpuštění.

A ta zmužilost a odvaha se týká jistě mužů a žen, ale ať to slyší hlavně muži současné Evropy, kteří ve svých funkcích vzali na sebe odpovědnost za své národy, ale také za zubožené lidi, kteří se na útěku ocitli v bídě, pod stany a v blátě. Šimsův konfirmační verš ovšem říká, zmužile sobě čiňte všickni, a to se týká každého z nás, abychom si dali pozor na svůj sklon k pohodlí a pasivitě.

Jan Šimsa měl svou rodinu, památka jeho otce ho provázela, maminka s ním vedla hovory na farách sborů, kde působil, vážil si svého bratra Pavla a sestry Jany. Jeho manželka Milena, svědomitá historička, byla a je žena statečná, měl na mysli děti, Martina, Aninku a Jirku, vnoučata a další příbuzné bližší a vzdálenější. Záleželo mu na upřímném společenství evangelického sboru mezi bratřími a sestrami, na přátelství mezi lidmi a mnohá přátelství trvala celá desetiletí a nikdy nevymizela.

Janu Šimsovi v posledních časech ubývalo sil, ležel doma, naslouchal a v jeho tváři se objevoval plachý úsměv. Odcházel provázen lékaři a všemi pečujícími, kterým platí naše vděčnost, a odcházel v kruhu rodiny v péči a lásce a to do poslední chvíle. Vám všem zde přítomným patří dík za účast při tomto rozloučení.

Dostavila se smrt. Dostaví se také k nám všem. My však vyznáváme „věřím v těla z mrtvých vzkříšení a život věčný.“ A s apoštolem Pavlem víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář spolu s vámi. Ve vděčnosti za vzkříšení Ježíše Krista věříme, že Jan Šimsa nás předešel do věčného života. Pokoj Boží budiž se všechněmi námi. Amen.

Blahoslavův dům Brno, 16. dubna 2016

Písně: 161 Tebe, Bože, chválíme, 383 Mne zajmi, Pane můj, 182 Pán Bůh je síla má, 200 V tvé síle, 346 Buď tobě sláva