Text: Jan 17,16–18
J 17,16–18
Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa.
Slovo svět, které jsme právě teď čtyřikrát za sebou slyšeli v přečteném textu, patří společně se slovy jako pravda, láska, člověk, dobro, Bůh a dalšími podobnými do jakési zvláštní skupiny. Mám pro tato slova vlastní označení. Říkám, že jsou to slova inkontinentní – tedy taková, která neudrží svůj obsah. Příliš veliká a příliš mnohoznačná, přetékající. Dokonce natolik mnohoznačná, že se někdy skoro zdá, jako kdyby ve skutečnosti ani nic neznamenala. Aby se nestala pouhým blábolením, potřebují pomoc – společnost jiných slov. Je nutné, aby takové velké slovo, jako je svět, stálo v nějakém jasném kontextu – abychom měli alespoň trochu šanci pochopit, co se jím má na mysli.
Evangelista Jan používá toto slovo velmi často a dává mu docela konkrétní význam. Svět – kosmos – to pro Jana ani tolik není celek všeho stvořeného – příroda či vesmír, ale spíše situace, ve které se nacházíme. Svět, to je to, jak to v tomto světě chodí. Je to svět našich lidských pořádků a vztahů. A právě v tomto kontextu bychom měli číst dnešní Janovu zvěst.
Je to zvěst neobvyklá: Nejsme ze světa, ale jsme ve světě. Na ploše pouhých tří veršů nám autor Janova evangelia předkládá tuto obtížně srozumitelnou a paradoxní rovnici. V těchto Janových slovech je napětí a snad i zdánlivý rozpor. Jak to tedy je? Patří následovníci Ježíše Krista do tohoto světa, nebo ne?
Jaký má být náš postoj ke světu? Jaký vztah k němu máme jako jednotlivci i jako církev zaujmout?
Spektrum možností, jak na tuto otázku odpovědět, je velmi široké a zdá se mi, že ne vždy se nám daří vyvarovat se extrému. Na jedné straně může být takovým extrémem absolutní odmítnutí světa. Snaha vyvázat se ze všech společenských, kulturních a politických struktur, které nás v současnosti obklopují, a izolovat se do výhradně církevního prostředí. Víme, že právě v tradicích, na které navazujeme, to nebyl nijak neobvyklý jev. Anabaptisté často opouštěli jakékoli vazby s okolní společností, nebo je alespoň omezovali na nezbytné minimum. A nebyl to pouze postoj novokřtěnecký. Oporu pro něj nalezneme už v novozákonních textech i v důrazech rané církve, ale také v židovském společenství farizeů – tedy oddělených – těch, kdo si dávají dobrý pozor, aby se nezapletli se světem.
Tento první extrémní postoj ovšem přehlíží, že Ježíš sám neprosí Otce, „abys je vzal ze světa…“, ale naopak říká: „posílám je do světa“. Když se církev uzavře do sebe samé, odmítá tím toto Ježíšovo poslání. Církevní exil je předčasným pokusem tvářit se, že už žijeme v plnosti Božího království. O to kyselejší bývá procitnutí, když se ukáže, že ani uvnitř tohoto malého exilu nejsme bez vady, že i nás se týkají všechny nemoci světa, který jsme chtěli nechat za zavřenými dveřmi.
Existuje ale i druhý extrém, kterým Janova epištola nazývá milování světa. Je to absolutní identifikace s tímto světem a jeho strukturami. Ponor do světa. Nenechme se mýlit – takový ponor do světa nemusí mít jen pokleslou podobu povrchního a pohodlného volnomyšlenkářství těch, kdo ve skutečnosti nechtějí vzít břemeno následování a chtějí si i nadále nezávazně užívat možností, které svět poskytuje. Do struktur světa se často zamotávají i ti, kdo se vůbec nesnaží jít pohodlnější cestou. Naopak – chtějí a touží být solí a světlem. Chtějí sloužit k procesu změny, chtějí zvěstovat a pomáhat. Někdy se ale při tom až přespříliš zahledí do některé ze „světských“ ideologií a postupně touto ideologií nabarví a nahradí evangelium. Stanou se přesvědčenými křesťanskými monarchisty, socialisty nebo křesťanskými demokraty. Z dobré touhy změnit svět k lepšímu se stanou jeho neoddělitelnou součástí.
Podobně se i křesťanští misionáři v touze najít co nejefektivnější podobu zvěstování někdy nechají pohltit různými mediálními strategiemi, obchodnickou mentalitou, propadnou kultu zábavnosti a popularity.
Nový zákon na mnoha místech toto milování světa odmítá. Křesťan nemůže splynout se světem, nemůže se v něm pohodlně zabydlet. Jinak se stane jen dalším z koleček v jeho soukolí.
Evangelijní verše naznačují, že ani jeden z těchto extrémů není pravým křesťanským vztahem ke světu. Ježíšovo paradoxní vyjádření, že jsme ve světě, ale nejsme ze světa, chápu jako jeho pokus zvěstovat nám, že můžeme být skutečně svobodní – nesvázaní a zároveň tím nemusíme přijít o odpovědnost a poslání, které máme.
Ten, kdo je „ze světa“, je s ním také neprodyšně svázán. Je určován a limitován každým historickým pohybem, každým zvratem. Nejenom velké dějinné události a změny politického režimu, ale i mnohem menší otřesy, jako jsou nové světonázorové proudy, kulturní a módní vlny – to všechno člověkem „ze světa“ hýbe a fatálně to ovlivňuje jeho život. Buď se k těmto proudům nadšeně přidává, nebo se jim až hystericky brání. Každopádně je tak či onak v jejich moci.
My ale nejsme ze světa. Smíme a máme si udržet zdravou distanci, která nám za všech okolností bude připomínat, že se už nemusíme spoléhat na síly a mocnosti, které nás obklopují, a dokonce ani na své vlastní síly. Nad tím vším totiž zůstává Hospodin a jeho zaslíbení.
Pokud Ježíšova slova vezmeme vážně, pak nás osvobodí od každé obavy, křeče a nejistoty. Teprve pak dokážeme být uvnitř světa a přitom se jím nenechat spoutat. Teprve pak dokážeme být skutečnými svědky, pomocníky, služebníky, a přitom neutíkat do izolace umělého bezpečí církve. Nemusí nás trápit, že hlas evangelia zůstává hlasem menšinovým, nemusíme se už křečovitě snažit za každou cenu vtisknout společnosti pečeť křesťanské kultury. Ať už totiž současný svět vypadá jakkoli, pravdivé slovo evangelia to nijak neumenšuje ani neruší. Jak zpíváme v písni bratra Martina Luthera: „Byť svět i plný ďáblů byl, chtějících nás zhltiti“, nemusíme se tím rmoutit, toho se lekat, nad tím naříkat. Hospodinovo slovo platí.
Svoboda od světa začíná tam, kde jsem ochotný odpouštět druhému, aniž bych předem kladl podmínky, jak se má ten druhý zachovat, jak má na mé odpuštění reagovat. Tam, kde si uchovávám důvěru v Boží moc, ať už je situace jakákoli. Tam, kde svědčím o Kristu, aniž bych kalkuloval, jaký má či může mít toto mé svědectví výsledek. Svoboda od světa začíná tam, kde bez mindráků, ale také bez falešné pýchy zůstávám učedníkem Ježíše Krista uprostřed většiny těch, kdo jeho učedníky nejsou.
Hospodine, posvěť nás pravdou Tvého slova. Prosíme Tě, posiluj naši důvěru ve Tvá zaslíbení. Dej, ať beze strachu stojíme uprostřed tohoto světa, tak jak nás to učí náš Pán Ježíš Kristus. Amen
Na Topolce 2. 8. 2009