Čtení Iz 65,17–25
Text Mt 25,31–35
O posledním soudu
Syn člověka dělá rozdíly. Ale ne takové, jaké obvykle děláme my.
Vyhlašovat prorocká vidění je velký úkol. Proroci díky těmto viděním, od Boha darovaným, budovali víru Izraele. Jedno z takových vidění jsme četli z knihy proroka Izajáše. I dnes tato slova nadchnou. Slyšíme tu, jak má život v budoucnosti vypadat: země plná radosti a štěstí, každý má vše potřebné. Obraz piný barev popisuje, jak vypadá skutečné bohatství a skutečná jednota. Hospodin sám vyslyší volání jejich, dříve než mluviti budou. Prorok vykresluje boží království jako skutečnost tohoto světa, která se dotýká i naší bídy. Kdo by nechtěl žít v takové zemi?
Prorocká vidění mají lidem připomenout boží představu budoucnosti. Zvěstujeme-li však dnes jako církev Ježíše Krista taková zaslíbení, musíme si být vědomi jednoho nebezpečí. Člověk může zneužít prorocké vize tak, že sebe sama oslepí a přestane vidět svět, který nás obklopuje. Ale o to v božích zaslíbeních nejde. Naopak, prorocký výhled do budoucnosti by měl naše oči otevřít, abychom uzřeli hluboký rozdíl mezi boží představou dobrých věcí a lidskou mizérií. Vize působí právě tím, že vytváří kontrast. Je tak působivá a krásná, protože poznáváme, jak kontrastuje s nezměřitelným množstvím lidské bídy ve světě, s žalem, chudobou a strádáním. Naše touha po nebi vyroste, když to na zemi začne vypadat jak v pekle. Naše touha po spáse zesílí, když nás obklopuje zlé. Ale křesťané nejsou povoláni, aby se chovali jako pštros, který strčí hlavu do písku vždy, když se blíží nebezpečí. To není obsah víry vybudované na prorockých viděních. Nejsme povoláni snít o lepší budoucnosti, jsme povoláni jednat, tady a teď, v roce 1993, ve Slavkově i v Austerlitz, v Ceské republice i v Nizozemí.
Křesťany jejich Pán povolává, aby jednali tak, jak jim ukazuje zvěst, kterou přijímají. Mají spolupracovat se svým Pánem a budovat části jeho království všude, kde to jen jde. Tomuto příkazu se však často špatně rozumělo, jako by Ježíš po náš chtěl, abychom budovali velké křesťanské instituce: mocná křesťanská království s ozbrojenými silami, dokonale organizovanými církvemi, výstavnými budovami a mohutně propracovaným vlivem na vlády. Ale Ježíš nikdy svým učedníkům nepřikazoval, aby jednali zrovna takhle.
V pětadvacáté kapitole Matoušova evangelia překvapuje prostota měřítka, podle kterého se rozlišuje s konečnou platností. Způsob, kterým Syn člověka bude soudit lidské skutky, je naprosto odlišný od našeho očekávání. V očích Páně nehraje roli úspěch. Nezajímá ho dosažené postavení ani bohatství. Nesoudí běžným lidským soudem. Nestaví proti sobě skupinu bohatých a skupinu chudých. Pán soudí národy… ale nerozlišuje podle etnického původu. Při posledním soudu Pána nezajímá, je-li člověk z Moravy nebo z Holandska, ze Srbska nebo z Bosny. Teď se nerozlišuje, je-li někdo cikán nebo bílý.
Ale jeden velký rozdíl Ježíš dělá. Odděluje ovce a kozly. Odděluje od sebe ty, kteří projevili zájem o druhé, a ty, kteří se nepostarali. Při vší složitosti světa je – právě tohle pro Ježíše prosté. To, na čem mu záleží, je zájem o druhého.
Zvláštní přitom je, že ovce i kozlové jsou překvapeni. Kdy jsme tě nakrmili, ptají se ovce. Kdy jsme tě viděli hladového, ptají se kozlové. Nepamatují se. Ani ovce, ani kozlové si nejsou vědomi důležitosti skutků, které Ježíš připomíná. Nepamatují si setkání, která Ježíš připomíná. Ale Ježíš si je pamatuje. Bůh nezapo míná. Ty zdánlivě drobné činy, které byly vykonány, počítají totiž s výhledem přicházejícího božího království. Jsou důležité právě ve svém nasměrování. Podle Ježíše takovéto drobné činy umožňují zásadní změnu, ony ve skutečnosti mění svět. Jsou skutečným příspěvkem přicházejícímu božímu království. To je tajemství aktivní víry. Náš úkol nespočívá v konečném řešení světových problémů. Smýšlet takto, to by nás leda zbavilo odvahy – protože se nám postaví do cesty naše vlastní slabost. Nikdy nedosáhneme dokonalého míru, spravedlnosti a integrity stvoření. Ale můžeme v těchto věcech důvěřovat Bohu. Je to jeho vize. Nevedeme svůj zápas v rámci lidského programu, jako třeba komunismus, který předpokládá, že vyřeší všecko beze zbytku. My jsme spolupracovníci boží. Naše naděje může, vydržet jen díky tornu, že on nezběhne od díla, které jeho ruka jednou začala. On stvoří nové nebe a novou zemi.
Máme-li opravdový zájem o druhé, děláme-li to, co můžeme, když lidé v nouzi volají o pomoc, pak bude radost v nebi. Osobně se Ježíš s lidmi v nouzi ztotožňuje. Potřební, to jsou představitelé tohoto světa, který naléhavě očekává boží království. A my, když děláme jen to, co sami dovedeme, i když třeba jen pomůžeme někomu přežít další den – my představujeme nadějné znamení rostoucí viditelnosti právě tohoto božího království. Nemusíme dávat všemu, co děláme, viditelnou křesťanskou nálepku. Nemusíme se předvádět s křesťanskou dobročinností. Chléb je chléb, pití je pití, postel je postel, šaty jsou šaty, péče je péče. Neznám žádné zvláštní „křesťanské šaty.“ V opravdovém zájmu o druhého je cosi prostého, upřímného, nevypočítavého – něco samozřejmého. Pro takový postoj má Ježíš naději.
Ovšem – i opravdové sobectví je bohužel zrovna tak samozřejmé. Kterákoli církev či skupina lidi; ež se obrací zády k volání o pomoc, vytváří na zemi temné místo: peklo je zas o kus větší. Takoví lidé si to ani neuvědomují, ale vzdalují se Bohu čím dál víc. Mohou se modlit a pravidelně chodit do kostela, ale neprokazují-li skutečný zájem o druhé, boží požehnání na nich nespočine.
V západní Evropě se ozývají hlasy – počkejme a uvidíme, jak se lidé ve střední a východní Evropě zařídí sami. Af si nejdříve dají do pořádku své hospodářství, pak se mohou vrátit a budou se hodit za členy našeho exkluzivního klubu bohatých národů. Jedná-li západní Evropa takto, vzdaluje se Bohu stále víc. Taková západní Evropa si chystá peklo. Neboť tím, že si bohaté národy vyhrazují výhled na lepší svět pro sebe, rozdělují svět velice bezbožným způsobem. Vidí pouze spojení poměrně bohatých – a spojení chudoby. To je přístup velice omezený. Takto se nedívá Bůh. Hospodářství samo není základem království božího. Ježíš Kristus – to je základ. On se stal kamenem úhelným, který byl zavržen. A dnes je pořád dál odmítán. Jeho pohled na věc se odmítá. A tak pravé sjednocení nemohou vybudovat politikové, soustředění jen na ekonomiku.
Je dobře, neučiníme-li druhé závislými na pomoci víc než je nutné. Boží království nestojí na penězích. Peníze budou vždycky patřit k tomuto světu, peníze vždycky zůstanou nespravedlivé a neschopné skutečně řešit problémy. Peněz lze vlastně použít jen ve velmi omezené míře. Církev nikdy nemůže souhlasit s umělým rozdělováním lidí na chudé a bohaté. Takové rozdělování nemá se skutečným sjednocením nic co dělat. Základními jednotkami, kterých si církev hledí, jsou různé formy zájmu o druhé. Jednotky péče – ty potřebuje každé společenství kdekoli na zemi. V tomto smyslu ti, co pomáhají, a ti, kterým se pomáhá, nejsou zas tak rozdílní. V božích očích potřebujeme pomoc všichni. Některé je třeba zachránit z chudoby, jiné z nenasytnosti. Každý člověk je někdy zoufalý. Každý potřebuje boží výhled přicházejícího království, jinak vzdá naději a umře, chudý stejně jako bohatý. Spása na nás nepadá jako kamení shazované nebeským vikýřem. Spása vzrůstá jako boží dar mezi lidmi, kteří projevují skutečný zájem jeden o druhého.
Amen