Text: Mt 20,1–16
Sestry a bratři, zkusme si představit, že jsme jedni z těch, co stojí kolem Ježíše a poslouchají. Právě jsme poprvé v životě slyšeli podobenství o dělnících na vinici. A vrtá nám to hlavou. To vyprávění postrádá logiku. Je nějaké divné, jen ještě nevíme, proč. Proč bychom si to nepřiznali, trochu nás rozčiluje. Docela dost. Vlastně je to k vzteku. Jaká to je spravedlnost? Jedni se dřou celý den, druzí přijdou až na konec a všichni dostanou stejný plat? Copak je to výchovné? Vlastní děti se těžce snažíme naučit, že bez práce nejsou koláče. A pak přijde někdo a vykládá, že na tom nezáleží, kolik kdo udělal. To přece nejde.
Ale jde. Možná právě nejprve toho chce Ježíš dosáhnout. Že budeme pohoršeni, pobouřeni, rozčileni. Hlavně ať nezůstaneme chladní a lhostejní. S lhostejnými posluchači Ježíš mnoho nezmůže.
Podobenství skutečně podle běžných měřítek nemá logiku. Hospodář najme dělníky a smluví s nimi denár na den. Odejdou na vinici. Postupně oslovuje hospodář další, kteří nečinně bloumají po tržišti a slíbí, že jim dá, co bude spravedlivé. Tady už zbystříme. Co to bude to „spravedlivé“? Není v tom nějaká past? A těsně před koncem pracovní doby pošle pán na vinici i ty poslední nezaměstnané, které na trhu najde.
Při výplatě mzdy konflikt vyvře. Hospodář schválně vyplácí tak, aby všichni viděli, kolik kdo má. Poslední dostanou nejdřív a přesně tolik, kolik měli slíbeno první. Ale první nedostanou víc o to, o co déle pracovali. Všichni mají stejně.
To není návod k rovnostářství. Takhle nemůžeme vést podnik. Kdo by pak chodil do práce ráno. Nejde tu o poměry mezi lidmi.
Takhle je to s královstvím nebeským. Tam to chodí jinak. Platí tam jiná pravidla. Podobenství ukazuje, jak k člověku přistupuje Bůh a jaké to má důsledky pro lidi.
Jak k člověku přistupuje Bůh? Podle práce? Podle zásluh? Podle odpracovaných hodin? Jde tu vůbec o práci? Mám za to, že nejde. Nikde se nedozvíme, kolik práce na vinici udělali první, druzí ani poslední. Není z čeho vyvozovat zásluhy prvních. Sami o sobě říkají jen to, že na sobě nesli tíhu dne a vedro. Je možné, že pracovali obětavě a svědomitě. Pak si jejich práce zaslouží uznání a úctu. Kéž by to tak dělali všichni. Takové dělníky potřebujeme, na takových lidech ta Boží vinice stojí.
Ale hospodář se tady překvapivě na práci neptá. Nechce slyšet, kolik kdo udělal. Nechce, aby se dělníci začali přít, kdo pracoval lépe. Nemá metr, kterým by poměřil hodnotu toho, co udělali. Protože o to tady nejde.
Ti první nemají proč závidět a být ukřivdění. Vždyť oni byli od samého rána na svém místě! Oni dostali hned od začátku možnost dělat něco, co má smysl. A mají slíbenou odměnu. Jeden denár stačil k obživě na příští den. To znamená, že ti, kdo byli ráno najati na Boží vinici, mají perspektivu pro další den. Vědí, že mají budoucnost, že zítra mají z čeho žít. Nemusí žít ve strachu, co je čeká. Nemusí je trápit otázky, jaký má jejich život smysl. Oni mají kde žít a co dělat. Boží vinice je pro člověka možnost a povolání. Je to milost a život.
Ani o posledních nevíme, kolik stihli odpracovat. Možná skoro nic, ale možná se na poslední chvíli pustili do práce s nadšením, jaké ti první už dávno neměli.
Jsou na tom hůř než první. Nevíme, co dělali celý den. Jen víme, že tržiště je místo neutěšené, plné chaosu, a postávání na něm život nenaplní. Možná se oni ptali po smyslu svého života. Nevíme, proč tam tak dlouho museli čekat. Sami říkají hospodáři – „nikdo nás nenajal“. Snad je v tom slyšet i hořkost – to jsme nikomu nestáli za to, aby nás oslovil? Nemohl někdo z vinice zaběhnout sem a říct, že tam jsme potřeba? Nebyli jsme dost dobří, abychom se hodili mezi vás?
A tak jediný, který prokazatelně něco dělá, je hospodář. On stále chodí na tržiště a hledá další dělníky. Ne snad proto, že by si na začátku špatně rozmyslel, kolik jich bude potřeba. Ale práce je velmi mnoho a možnost mají dostat všichni. I ti, kdo pozdě vstali, staří, které na práci nikdo nechce, ti, kdo nemají nejlepší pověst, i ti, kdo dosud prostě dělali něco jiného někde jinde. Poslední jsou pro hospodáře stejně cenní jako ti první. Nejsou důležitější než první, ale nejsou ani méně důležití.
Ale hospodář je napaden. Jak to, že dal posledním stejnou odměnu jako prvním? Vysvětlení je prosté. „Já chci tomu poslednímu dát jako tobě.“ Takový je hospodář. Takový je Bůh. On chce dát a dá. Dá, co slíbil, nikdo není ukrácen. Ale dá to i tomu, kdo přišel se zpožděním.
Odměna je jeho majetek. My mu nemůžeme radit, jak s ním má nakládat. Podle čeho má vypočítávat výši odměny. To je v jeho moci, protože on je dobrý. Výši odměny určuje Boží dobrota, která svobodně odměňuje první i poslední. Nezpochybňuje úsilí spravedlivých, ale myslí také na ty, kdo nemají mnoho zásluh. Bůh chce, aby všichni něco měli a všem dává stejně. Je velkorysý a svobodný, raduje se i z posledního dělníka a zve první, aby se radovali také. Tak k člověku přistupuje Bůh.
Jaké to má všechno důsledky pro lidi? Boží dobrota mění vztahy. Mezi námi nemají nejvyšší váhu naše zásluhy a výkon. Je dobré, jestliže pracujeme a neseme tíhu dne. Je to potřeba, bez toho by vinice chátrala. A je dobré, když postupně přicházejí další a přinášejí novou sílu, nápady a energii. A všichni se musíme navzájem snést. Protože jsme spojeni stejným pozváním a stejnou odměnou. Všichni jsme přece kdysi stáli na tržišti. A všichni máme před sebou odměnu podle pořádku nebeského království.
Pak mohou vznikat vztahy, které nejsou naplněny poměřováním, závistí ani mindráky. Pak mezi námi roste solidarita. Solidarita, která přeje druhému, přestože už sami máme nějakou práci za sebou a ten druhý ještě skoro nic neudělal. Na druhé straně solidarita, v které si vážíme tiché práce těch, kdo byli najati už ráno.
Pán Bůh se nerozhoduje podle toho, kolik práce na vinici Páně jsme odvedli. Je dobré, jestliže jsme směli začít pracovat už zrána. Ale je dobré také to, že jsme konečně slyšeli pozvání, i když už se smrákalo.
Bůh nás volá, abychom se radovali. První z posledního a poslední z prvního. Byli jsme všichni kdysi žebráky na tržišti. Ale už je to jinak a máme slíbenou spravedlivou odměnu. A tak se všichni jednou sejdeme na veliké hostině, u jednoho stolu. Amen.