Potom odšel Ježíš za moře Galilejské neb Tiberiadské. A šel za ním zástup veliký, nebo viděli divy jeho, kteréž činil nad nemocnými. I všel na horu Ježíš a tam seděl s učedníky svými. Byla pak blízko veliká noc, svátek Židovský. Tedy pozdvih očí Ježíš a viděv, že zástup veliký jde k němu, dí Filipovi: Kde nakoupíme chlebů, aby pojedli tito? (Ale to řekl, pokoušeje ho, nebo on věděl, co by měl učiniti.) Odpověděl jemu Filip: Za dvě stě peněz chlebů nepostačí jim, aby jeden každý z nich něco maličko vzal. Dí jemu jeden z učedníků jeho, Ondřej, bratr Šimona Petra: Jestiť mládeneček jeden zde, kterýž má pět chlebů ječných a dvě rybičky. Ale coť jest to mezi tak mnohé? I řekl Ježíš: Rozkažte lidu, ať se usadí. A bylo trávy mnoho na tom místě. I posadilo se mužů v počtu okolo pěti tisíců. Tedy Ježíš vzal ty chleby, a díky učiniv, rozdával učedníkům, učedníci pak sedícím, též podobně z těch rybiček, jakž mnoho chtěli.
Evangelium podle Jana 6,1–11
Sedm stačilo, pět a dvě. To je tématem dnešních bohoslužeb. Pět chlebů, o něž se podělilo mnoho lidí. A navíc je zde ještě mládeneček, který přináší dvě ryby. Když jsem tento text četl ve svém sboru v Holandsku, konal se křest a při vstupu do kostela dostal každý papírovou rybičku, na niž mohl napsat přání pro ono pokřtěné dítě. Na konci bohoslužeb se rybičky posbíraly a předaly rodičům.
Většinou se v příběhu o podivuhodném nasycení nemluví o rybách, nýbrž o chlebu. Židovští učedníci Ježíšovi jistě při tom měli na mysli chléb, který přichází z nebe, manu na poušti, ale také příběh proroků z 2. knihy Královské. I tam se mluví o podivuhodném rozmnožení, i tam se mluví o ječném chlebu: Vtom muž přišel z Balsalisa, kterýž přinesl muži Božímu chleby z prvotin, totiž dvacet chlebů ječných, a klasů nových nevymnutých. I řekl: Dej lidu, ať jedí. Odpověděl služebník jeho: Což to mám předložiti sto mužům? Opět řekl: Dej lidu, ať pojedí. Nebo tak praví Hospodin: Jísti budou, a ještě zůstane. A tak předložil jim, i jedli, a zůstalo ještě podle řeči Hospodinovy. (2 Kr 4,42–44)
Na to si zřejmě Jan vzpomněl, když psal tento příběh. Ale proč udělal z onoho muže mládenečka? Aby se v příběhu uplatnily i děti? Protože děti patří k bohoslužbě? Tomu nevěřím. Ale proč tedy vypráví evangelista Jan o mládenečkovi, zatímco ostatní evangelisté nikoli? Proč se zmiňuje o mládenečkovi, když má na mysli příběh o muži?
Jelikož před příběhem o muži s dvaceti ječnými chleby stojí v téže 4. kapitole 2. knihy Královské příběh o chlapci: o synu jedné bohaté ženy ze Sunami. Tento chlapec zemřel a byl vzkříšen k životu prorokem Elizeem. Kýchnul a otevřel oči.
Tak jak já to chápu, měl Jan na mysli tohoto chlapce. Chlapce, který má otevřené oči. Tento chlapec ví, co člověk potřebuje k životu – ví, co znamenají velikonoce: vstát a žít s otevřenýma očima.
Mládeneček přináší pět chlebů a dvě uvařené rybičky. Ale co to je pro tolik lidí? Co to je? Tuto otázku si kladli též lidé na poušti, když jim spadl chléb z nebe – manna. Co to je? A stačilo to, pro všechny dny v týdnu: pro pět dní a v šestém dni byl dostatek na dny dva. A i když jídlo v týdnu nevydrželo déle než den jeden, v sobotu a v neděli se nezkazilo. Nic se s ním nestalo – za předpokladu, že se nechali vést radou Mojžíše. A právě o to zde šlo: nejen o chléb samý, ale o sílu pro život na každý den. Právě o toto jde na poušti: abys prohlédl a viděl, že nebe není uzavřené, ale že každý den smíš žít ze slibu – Bůh je s tebou. Tak jako získáváš sílu pro své tělo z chleba, tak ti chce Pán dát sílu k životu. Ten, kdo toto pochopil, nemá si to nechávat pro sebe. Nemůže si to nechat pro sebe. Začne žít novým životem, na němž se mohou plně podílet i druzí.
To je důvod k díkůčinění, k eucharistii. Ježíš potvrzuje důvěru dítěte ve znamení, které dává. Dítě, které přináší to nejpotřebnější, to co stačí, aby se stal zázrak: lidé na cestě, kteří si už nevědí rady, obdrží novou sílu, aby se vzchopili. Nejraději by měli hned na zemi Boží království, ale to není možné: máme ještě cestu před sebou. Jíme denní chléb v očekávání: Na onom místě bylo plno trávy, říká Jan. Uprostřed jsou pastviny. Uprostřed pouště je země plná světla, oáza – jako zaslíbení. Ale musíš to umět vidět. „Glaubst du, so hast du!“ říkával M. Luther. Když věříš, tak je to tak: znamení života ve smrti. To je dostačující k tomu, abychom se o tento div podělili.
Prostředníkem je mládenec. Nemohla by to být dívka? Jan mluví o chlapci coby pojítku s dalším příběhem – příběhem o chlapci, který pozdvihl oči a viděl vše novýma očima. Takový chlapec ví, co má přinést, když si někdo neví rady!
Klademe si otázku, odkud dítě bere chléb a ryby. Kdo by na to mohl odpovědět?
Nebeský chléb – dobře, ale kdo ten chléb upeče a kdo uvaří ryby? Jedná se zde totiž o ryby, které jsou připravené k jídlu, ryby na cestu. Jak k nim to dítě přijde? Dostalo je z domu? Nebo zná ono tajemství o pěti a dvou? Potravu pro pět pracovních dní a pro dva dny najednou? Sedm dostačuje. Naučilo se dívat jinými zraky? Kde? Doma? V synagoze, ve shromáždění, kde 2 x 5 stačí k chvalozpěvu? Kdo je naučil dívat se jinýma očima? Kdo mu řekne, aby vstalo a prožívalo pozemský život jako nebeský dar, příležitost ke společnému životu, životu, o nějž se máme podělit?
Byl tam mládeneček. I v našem středu, v našem světě jsou děti, které mají prázdné ruce, aby každý den očekávaly zaslíbenou zemi a po cestě nacházely travnaté místo, oázu osvěžení a získání nové síly k životu a podělily se s mnohými jako při slavnosti.
Víra ve vzkříšení znamená dívat se lépe, dívat se nově! Amen