Text: 2. Petrova 3,3–4 a 8–13
Milost a pokoj od Boha, našeho otce a od Pána našeho Ježíše Krista s vámi se všemi. Amen.
1
Nový začátek úplně na konci církevního roku, milí bratři a sestry, uvedení do úřadu faráře na časově omezenou dobu – na neděli Věčnosti. A k tomu tento text pro kázání z Druhé epištoly svatého Petra, kapitoly tři:
3 Především vám chci říci, že ke konci dnů přijdou posměvači, kteří žijí, jak se jim zachce, 4 a budou se posmívat: „Kde je ten jeho zaslíbený příchod?“
8 Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. 9 Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. 10 Den Páně přijde, jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud. 11 Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy, 12 kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne! V něm se nebesa roztaví v ohni a živly se rozpustí žárem. 13 Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost.
2
„Moji milovaní“ – pokud to svatý Petr myslí vážně s tímto oslovením, pak otvírá do široka náruč – pro lidi, které trápí strach, otázky a pochybnosti. Neboť o strach se tady jedná. Zcela jednoznačně: o opravdový, zcela skutečný lidský strach.
Strach ze zklamaných nadějí. Strach, že jsme vsadili na nesprávného koně a nakonec všechno prohrajeme. Strach před prázdnotou. A když už jsme náš strach vyjádřili, je opravdu významné, abychom byli otevření a přístupní pro nové získání důvěry. Je důležité, aby se vytvořila atmosféra, ve které získáme odvahu opravdově hovořit a opravdově žít. Neboť se strachem lidí se až příliš často zahrávalo i v dějinách křesťanství. Ach Bože, právě v těchto dějinách.
3
Jeden ze strachů, které nás pronásledují, nás provází od našeho dětství po celý život: je to strach, že neobstojíme. Že nebudeme milováni, nebudeme ceněni, že se nám budou vysmívat a nebudou nás brát vážně. S tím má každý v životě své zkušenosti. Nic nezraňuje tak jako posměch. Je to proto, že posměch zasahuje centrální nerv našeho života. Kdyby tolik nezasahoval něco, co je nám milé a důležité, nezraňoval by nás tolik. Ale výsměch míří na naši zranitelnost, proto nás tolik bolí. Výsměch může postihnout lidi, kteří nám jsou milí, nebo hodnoty, kterých si ceníme: Když někdo mluví nepříznivě o našich rodičích, našich dětech, našich přátelích, zasahuje to naše srdce. Někdo se třeba vysmívá, že je pro nás ještě důležité vnímat neděli jako neděli, my jsme pro něho „ti včerejší“. Nebo „Mrtvý je mrtvý – a konec konců, tam shora se ještě nikdo nevrátil,“ slyším říkat posměváčky, a „náboženství je jenom pro útěchu,“ protože se prý pravdě nechceme podívat do očí. Siláčtí lidé, chladnokrevné typy a prospěcháři ve společnosti nepotřebují Boha, ti si utvářejí svůj život sami. Víra je dobrá pro ty, co prohrávají, pro slabochy a hlupáky.
Ach ano, chtěl bych dodat, tyto argumenty jsou staré jak lidstvo samo a nikdy nevymřou. Ale mnozí posměváčci si myslí, že jsou chytří, jako by právě vynalezli kolo.
Žádný strach, moji milí, tyto argumenty jsou zdánlivé, předstírané argumenty, samy o sobě jsou však bezmocné a ustrašené. Na některé z nich ještě narazíme, když se budeme zabývat obavami, kterými jsou lidé pronásledováni.
4
Druhý ze strachů je strach, že budeme ponecháni sami. Budeme někde čekat, a nakonec nikdo nepřijde. I to je jeden dětský prastrach. Jen malou chviličku jsme nedávali pozor, a už byla pryč, naše maminka – která přece byla ještě před chvílí tady. Mnoho křesťanů v době Petrova dopisu mělo strach, že je Kristus nechá na holičkách. Nechtěl se přece vrátit? Nebylo to tak? Neměla by být konečně, konečně na světě spravedlnost? Nedošlo zde k nedodržení slibu, a to slibu, na kterém lidé založili všechny své životní plány?
Mějte strpení, moji milí, říká pisatel našeho dopisu, a mějte jedno stále před očima: Jeden den před Bohem je jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Nu, je toto odpověď?
Naslouchám této větě, stojím zde v tomto kostele a přemýšlím: Kolika lidem už asi bylo zde, u svatého Martina, zvěstováno evangelium, dobrá zpráva Boží proti všem našim lidským strachům? Není starý celých tisíc let, tento kostel, ale přece víc než 800 let. A to je víc než 800 let životní odvahy a důvěry v Boha proti přemíře posměváčků všech dob, to je útěcha ve smutku a odvaha k odporu a síla vystupovat za pravdu – a také nevázaná radost z nesčetných křtů a sňatků, a to je mnoho díků a chvály Boží. Tento kostel tady byl vždy. Stál zde i v těch desetiletích, kdy v něm nebyly slaveny žádné bohoslužby, nýbrž kdy v něm byly byty, obchody a dokonce taneční sál. Nevím, zda mu to uškodilo, nebo zda ho tato zamotaná historie naopak obohatila, protože mohl pojmout do sebe tolik života. Zní to možná naivně, já vím, jako by se o jedné kostelní stavbě mohlo mluvit jako o člověku. A přece: Myslím, že Svatý Martin ve zdi je sám o sobě dobrý argument pro dlouhověkost a houževnatost naší naděje.
5
„Pánové tohoto světa přicházejí a odcházejí, náš Pán ale přijde,“ řekl jednou bývalý německý spolkový president Gustav Heinemann. Tento kostel je všechny viděl přicházet a odcházet, císaře, krále, potentáty a presidenty. „Náš Pán ale přijde.“ Toto poselství zůstává a je předáváno dále, zde a všude. Ono je vším možným, jen ne podružností. Mnozí si myslí: Křesťané by měli koukat méně do nebe a více na zem. Ta touha, která zaznívá i z dnešního textu pro kázání, po nové zemi a novém nebi, ve kterých vládne spravedlnost – ta přece jenom ubírá člověku sílu lopotit se pro dnešek. A krom toho je to čistá iluze. Tak to mnozí říkají. Dokážu to i pochopit. Příliš mnoho lidí bylo utěšováno poukazem na onen svět, aby co možná bez nářků přehlíželi nedostatky tohoto světa. Křesťanská naděje na příchod Pána je určitě velmi náchylná ke zneužití. Ale křesťanství nemůže být bez této naděje. Je motorem, bez kterého všechno ostatní zůstane stát. A to okamžitě. Je to „azylantka“, napsala jednou theoložka Dorothee Sölle. „Jmenuje se naděje. A zde ji nezná nikdo.“
Když je tomu opravdu tak, pak o to víc musí vejít ve známost, aby našla svoje obydlí a místo, kde by mohla zůstávat mezi lidmi, aby ji lidé mohli poznat a, kdo ví, dokonce se s ní spřátelit.
6
A tím se dostáváme ke třetímu strachu, který lidi pronásleduje. Je to strach před nicotou. Možná je to ten nejhorší strach, který může člověk v životě mít. To on možná dělá z člověka posměváčka, zahořklého odpůrce náboženství. Když už nic nepřijde, pak je stejně všechno jedno.
Tak se to říká. Tak lze také žít. Nikomu se nezodpovídat, jen sám sobě. Vlastní štěstí – to je poslední instance. Naděje oproti tomu znamená, že nezůstane vše tak, jak to je. Přijde ještě víc. A protože nezůstane vše tak, jak je, není také jedno, jak žijeme a na co jsme vsadili svou důvěru. Všechno se ještě jednou dostane na přetřes. Je to základní omyl, myslet si, že záleží na tom, aby člověk sám dobře proplul životem, protože pak už stejně nic nepřijde. Když se utěšujeme jen tímto světem, nezůstává životu žádná budoucnost. To, že se všechno ještě jednou dostane na přetřes, znamená také, že musíme udržovat na výši lidskou důstojnost, jejíž práva jsou neustále porušována navzdory všem zásadám. S tím bude jednou konec. To je Boží příslib. To je míněno „dnem Božím“. Žít ve světle Božího příchodu znamená zasazovat se dnes cele za všechny lidi. Ne přestože existuje zítřek, nýbrž protože existuje zítřek. Naděje na příchod Boží – utěšování se na později, krásné řeči současnosti? Právě ne. „Pouze když milujeme život a zemi tak, že nám připadá vše ztraceno s jejím koncem, smíme věřit na zmrtvýchvstání a na nový život,“ říká Dietrich Bonhoeffer.
7
Myslím si, že tato láska k životu a k zemi je důvodem, proč v popisu toho, co jednou přijde, je bible velmi, velmi opatrná. Bible nevykresluje, jak bude vypadat věčný život. To dělali více než dostatečně pozdější vykladači, kteří v této skutečnosti viděli jeden z nedostatků bible. Ale pak se stává, že je řečeno příliš mnoho. Právě o těchto věcech. Bůh na nás bude myslet a nebudeme zapomenuti. Nikdo nebude zapomenut. Bude o nás postaráno, dobře postaráno v životě Boha. To je „věčný život“: být navždy u Boha. To je všechno, a to musí stačit.
Křesťané nespekulují o posledních věcech člověka a také nemusí spekulovat. Musí být především „lidmi protestujícími proti smrti“ a nositeli naděje v to, co ještě má Bůh v úmyslu s tímto světem. A to je mnohem víc než dosažení dokonalosti vlastní, osobní existence. Je to toužebné „očekávání nového nebe a nové země podle zaslíbení Božího, ve kterých přebývá spravedlnost“.
A než přijde tento den, potřebujeme obydlí, ve kterém může naše víra přebývat, kde můžeme sdílet své příběhy, příběhy, které vyprávějí o naději, ale také o nejedné hořké zkušenosti, místo, kde nemusíme skrývat své strachy a své pochybnosti. Konec konců je to místo, které budí naději – protože se s ní lidé tak velice spřátelili, že to z nich úplně čiší, takže i v posměváčcích budí zvědavost, co za tím vězí. Dej Bůh, aby každé křesťanské společenství, tady a na celém světě, bylo takovým místem.
A jeho pokoj, který je větší než všechna moudrost, ať ochraňuje vaše srdce i smysly ve jménu našeho Pána, Ježíše Krista. Amen.
Kázání při instalaci v Deutschsprachige Evangelische Gemeinde Prag, Martin ve zdi 23. 11. 2008