Čtení Jan 4,5–14 Text Jan 2,1–11
Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka; na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou!“ I naplnili je až po okraj. Pak jim přikázal: „Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!“ Učinili tak. Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli – zavolal si ženicha a řekl mu: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“ Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.
„Co má asi rabbi Ježíš za lubem?“ říká si učedník Natanael. Teprve včera ho Ježíš zavolal a přijal do svého kroužku studentů. Spolu s dalšími mladíky z vesnice jsou první den ve službě u svého nového učitele. Co je asi čeká? Natanael si myslel, že ho čeká nějaká duchovní práce, a místo toho nyní nalévá už několikáté vědro vody do nádoby na očišťování. Zatímco přelévá vodu, přemýšlí nad nevšedním úkolem. Prý došlo víno. No to je sice hezké, jenže Natanael úplně nechápe, co má doplňování vody do nádob na očišťování společného s neschopným svatebním manažerem. Chce snad nový učitel zdůraznit, že v životě nejde o víno, ale především o čistotu? Došlo víno, tak se snad vína máme vzdát úplně – ve prospěch vody? Máme se místo pití vína očistit vodou z nádob na očišťování? Ale vždyť hosté jsou už čistí, právě proto jsou nádoby na očišťování prázdné, hosté tu svěcenou vodu již použili. Chystá snad Ježíš nějaké další očišťování? Natanael je zmaten, a přitom nalévá jedno vědro za druhým do kamenné nádoby. Mimochodem, je to docela obstojná dřina fyzická dřina.
Když už vodu notnou chvíli přelévali, přikázal Rabbi Ježíš jednomu z pomocníků, aby zanesl pohár s vodou z kamenné nádoby k manažerovi hostiny. „To bude trapas,“ říká si Natanael, „to jsem zvědavý, jaké lekce se teď dočkáme.“ Učedníci se potutelně pochichtávají za dveřmi a nakukují do hodovní místnosti. Hihi, tohle si nemohou nechat ujít. Schválně, jak se manažer bude tvářit!?
Muž na předním místě svatební hostiny ochutná tekutinu z poháru, a nejprve se na chvilku zarazí. Ztuhne. Zamyslí se, napije znova, nevěřícně zírá na služebníka, který mu donesl vodu. Ten napřed ukáže na místnost s nádobami na očišťování a zase někam odběhne. Vrátí se s ženichem a něco si povídají. To už učedníci nedokážou udržet svoji zvědavost. Teď to přijde. Schválně! To bude dobrý trapas, dobrá lekce. Víno vám došlo? Měli jste se líp připravit! Očištění na vás!
Když se pak konečně služebník vrátí k učedníkům, je úplně mimo sebe a řekne jim, ať naplní své poháry vodou na očišťování. Učedníci nechápou, co se stalo. Naplnili každý svůj pohár tekutinou z kamenné nádoby. Víno! A jaké! Tak dobré víno ještě nikdo z nich nepil. Tak tento jejich nový učitel nebude žádný suchar. Houby lekce z rituálního očišťování. Tento Rabbi je tak lidský! Radost za svatby nezakalil žádnými zbožnými lekcemi. Svatbu zachránil. Kdo ale je tento Rabbi, že při vší své lidskosti dokáže proměnit vodu ve víno?! Ve víno!
A co víc, nemění jen vodu, ale mění i příběh. Je to první příběh v Janově evangeliu, který Ježíš mění – ale kolik příběhů mění až do dnešního dne! Jak řekl C. S. Lewis: „Nemůžeš změnit začátek svého příběhu, Můžeme změnit špatně rozehrané karty svých příběhů, ale můžeš změnit jeho konec.“ Můžeme změnit špatně rozehrané karty svých příběhů, To, že došlo víno, … to už nelze změnit. Už je pozdě. Nikdo se nedokáže vrátit zpět v čase a změnit různé krize, které na nás, ať už naší či cizí vinou, doléhají a s nimiž se musíme vyrovnávat. Ani Bůh nevrací čas zpátky, ale navazuje na rozehrané, špatně rozehrané, karty životů, do nichž jsou lidé vrženi okolnostmi.
Ono přísně vzato, podle pravidel o očišťování, to, co Ježíš na hostině učinil, mohlo být učiteli zákona vnímáno jako znesvěcení. Toto byla svěcená voda ve svěcených nádobách, které neměly nikdy mít žádný jiný účel než sloužit k očištění. Co to je za učitele zákona, který si nic nedělá ze zaběhaných posvátných tradic a klidně znesvětí nádoby na očišťování jen pro to, aby bylo co pít? Kdyby byl snad v sázce život, dalo by se to omluvit, ale tady nešlo o záchranu života, nýbrž záchranu radosti a hostiny.
Podobné kontroverzní činy Ježíš trousil kudy chodil. Jedl neomytýma rukama, uzdravoval v sobotu, bavil se s nečistými a dokonce se dotýkal malomocných. Rituální tradici tak Ježíš narušuje, kdykoli se dotýká nečistých, kdykoli relativizuje omývání rukou a dává přednost těm, kdo se starají o potřebné, před těmi, kdo zachovávají tradici.
I my máme své představy o tom, jak správně věřit v Boha. Představy, které jsou pro nás často důležitější než lidé, kteří se do těchto našich lidských krabiček a měřítek nevejdou. Jsou pro nás často důležitější než prostá radost ze života, z pozemského života na zemi, kam nás Bůh zasadil. Hlavní problém nastává, když se z tradic stane vězení, které nám brání plnosti života, nebo dokonce překážka v přístupu k Bohu. Naše lidské tradice začnou být zrádné v momentě, kdy sami očekávání těchto lidských tradic neumíme naplnit, zaměníme je s Božími požadavky a pak máme pocit nedostatečnosti před Bohem.
Ta pravá radost nepřichází skrze neustálé dodržování tradic a skrze neustálé očišťování, kterým bychom snad Bohu měli zaplatit, ABY… aby nám třeba něco daroval. Ta pravá radost přichází skrze naplnění po okraj, když Bůh jde naproti svým lidem, kterým došlo víno a zadarmo jim je dolévá. Ta pravá radost ze života přichází shůry a je zadarmo. Někdy nám může připadat ve světle našich tradic zcela nespravedlivě a nevýchovně rozmazlující.
A tak Ježíš mění konec příběhu. Nejen konec příběhu o svatbě, ale i konec příběhu o očišťování, které by mělo být nějakým předpokladem přístupu k Bohu. Mění příběh svatby od trapasu k radosti, mění tak ale i příběh lidstva – když otevírá novou cestu k Bohu. Cestu, kterou naznačil už prorok Ozeáš, když napsal, že Bůh chce milosrdenství a ne oběť. Mění konec příběhu tím, že když dojde víno, je to právě on, kdo nám ten prázdný pohár doleje. Je to on, kdo mění nádoby na očištění ve zdroj nové radosti. Je to on, Bůh z Boha, který ustanoví, že k Bohu se napříště můžeme přiblížit, i když už jsme vyprahlí, a že namísto našich lidských tradic o očišťování on sám připravuje cestu radosti. Pojďme tedy k němu s našimi prázdnými poháry. Pojďme si pro jeho víno výborné.