Text: Žalm 19,8a
Zákon Hospodinův jest dokonalý, očerstvující duši.
Slova zákon a dokonalý působí velmi přísně a zdá se, že tato kombinace jde těžko dohromady s občerstvováním duše. Co je ten zákon, který duši občerstvuje?
Představa spojená se slovy „zákon Hospodinův“, která je po ruce nejdřív, to je Desatero. I když Desatero jistě může promlouvat útěšně do některých lidských situací, přece jen je s ním spojena spíše tíha nároku než osvěžení.
My ovšem můžeme číst Starý zákon dohromady s Novým a podívat se na „dokonalý zákon Hospodinův“ přes střípek Matoušova evangelia (Mt 22,34–40): Miluj Hospodina, Boha svého a miluj svého bližního jako sám sebe – na tom spočívá celý zákon. Ta dokonalost zákona Božího spočívá v jeho absolutním nároku. Z takového zákona se nevykroutíš, nevymluvíš, ten nelze obejít, je všude kolem tebe. Touto odpovědí na chytráckou otázku po největším přikázání je celý zákon souborně postaven do nového světla. Ani odstraněn, ani změněn, ani zjednodušen, ale nově nahlédnut. Je to mnohem jasnější, ale mnohem náročnější – ovšem také mnohem svobodnější. Myslím, že toto nové nahlédnutí si potřebujeme stále znovu a znovu připomínat. Pro křesťany – zvláště pro ty, kteří byli vychováni v křesťanských rodinách, je typická jistá svázanost požadavkem něčemu dostát, být hoden; tady někde má kořeny křesťansky přehnaný pocit odpovědnosti, pocity viny, strachy ze selhání. Přes všechno kázání o svobodě křesťanské je v tom jakýsi duch otroctví. Jestliže se zákon Hospodinův, totiž to, co Bůh po nás chce, orientuje na přikázání Miluj svého Boha a svého bližního jako sebe – (nepřehlédněme to jako sebe, znamená to sebe taky), v takovém ovzduší se člověk nemusí pořád bát selhání a nedostačivosti. A to je zcela jistě občerstvující!
A co ještě je úžasně občerstvující: že to je nejen přikázání, ale taky zaslíbení: jeden každý z nás taktéž bývá v roli milovaného bližního. Představte si, že vás někdo zmlátí, okrade a nechá ležet bezmocné někde v pustině (příhody podobného charakteru se nám čas od času stanou). V tom případě máte velkou naději, že někdo z těch, kdo půjdou kolem, se přece jen zastaví, odveze vás odtamtud, a ještě za vás zaplatí útratu v hospodě. Pomůže vám znovu se postavit na nohy. Není to snad osvěžující vědomí, že i my máme bližní, kteří se řídí takovým Hospodinovým zákonem?
Náš text mluví o osvěžení duše. Mohlo by se zdát, jako by byl člověk rozdělen na oblasti a to, co jsme dosud slyšeli, jako by se vztahovalo jen k jedné z nich – nějakému „duševnu“. Ale Bible vidí člověka jako celek, duše, tělo, rozum, city – to všechno je dohromady jeden člověk a nedá se to trhat od sebe a věnovat se jen jedné části. Myslím, že nám už nedělá potíže se s tímto biblickým pohledem ztotožnit – přes všechno rozdělování, které jsme zdědili z řecké filozofie, a mám za to, že k tomuto porozumění docházíme často skrze utrpení, skrze nemoci duše i těla si uvědomíme nejvíce, jak je v člověku všechno složitě propojeno.
Dobrá ilustrace k tomu, jak je to s podvojností duše a těla, je písnička A když bylo před kostelem: hádala se duše s tělem, vyčítala mu všechno možné, že chodilo po muzikách, v stříbře zlatě, o duši nic nedbalo, jenže tělo nakonec svižně kontruje: nedávej mi duše viny, bylas se mnou v každé chvíli. Je to tak, člověk je jediná bytost, takže duše se nemá co vymlouvat, ale ona přece jen v té písni má poslední slovo: Byla-li jsem já kdy s tebou, nevládla jsem sama sebou. Duše byla už tak zubožená, že sebou ani nevládla, to je to, proč je třeba mluvit o duši a obracet k ní pozornost právě v naší současnosti. Naše doba, naše kulturně-civilizační vrstva bere duši zkrátka a moc pozornosti jí nevěnuje. Udržuje ji v trvalé podvýživě, duše dostane sem tam drobek a žádnou pravidelnou životosprávu, pak je celá uondaná a vyhublá, někdy narozdíl od těla ani moc hezká, trpí chorobami a špatně hojitelnými úrazy. Tady by mohla stát výzva: Občerstvujte svoje duše, abyste zase žili! Ono občerstvuje duši je také možné přeložit jako vrací život, který jsme už dostali Božím dechnutím, už jsme ho měli, ale asi někde ztratili, snad v každodenním shonu. Ten zákon nás vrátí znovu do života, když se budeme pokoušet milovat bližního a sebe (svoji duši) a Pána Boha.
Duše potřebuje pravidelné zalévání, aby se jí dobře dařilo. Opravdu je spíš jako kytka, a ne jako elektronické zviřátko, které by pípáním hlásilo, že má nějaké potřeby. Že se o duši špatně staráme, to se pozná, až když začne sesychat a někde bolet.
Tak tomu rozumím, že ve farářování se člověk snaží právě o to: přispět k občerstvování duší. Sám na tom bývá mnohokrát tak, že nejen že nemá nic, čím by vyschlou duši zalil, ale ještě že nejvíc ze všech potřebuje zalívat vlastní duši, takže k tomu občerstvování přistupuje s pocitem: co já můžu, když nic nemám. Jde spíš o to, společně najít cestu k té vodě, k tomu stánku s občerstvením. Ten, co má to hledání vést, to neví přesně, jen se domnívá a tuší, protože měl čas vymezený na prostudování průvodce a přečetl si, kde mají být rozcestníky s ukazateli. Tak to máme u nás v církvi uspořádáno, že jeden dělá navigátora, má na to trochu víc vzdělání a trochu víc času. Ovšem může nastat situace, že někdo se v mapách příliš nevyzná. Nemůže potom rychle najít, na které straně autoatlasu to je, plete si levou a pravou stranu, přehlédne odbočku a na křižovatce neví!! ALE například se můžeme vrátit a na chvíli zastavit a ještě jednou to zkontrolovat a zkusit to znova.
Co je hlavní – co toho nešťastného navigátora nese za každých okolností – že hlavní občerstvovač, majitel stánku, ten, co tam tu vodu dodal, prostě slíbil, že to tady někde musí být. Důvěra v tohle zaslíbení, to je to, co navigátora drží při odhodlání, že to budeme hledat, až to najdeme. Ale taky ho drží důvěra spolucestujících, spolupoutníků, že přece jen při těch ubohých navigačních schopnostech má aspoň základní ponětí o směru cesty. I navigátor důvěřuje spolucestujícím, že i oni se k tomu nějak připojí. Budou mít nějakou připomínku nebo radu, rozhodnou o zastávce, o objížďce, krátce přidají se vlastním rozumem a srdcem a snad i ty zmatky navigátorovi odpustí.
Hlavní je, aby tu vodu nebo stánek s občerstvením spolu hledali, aby nacházeli tu cestu. Jestli si to občerstvení představíte jako studánku v lesní tišině nebo jako stánek s pivem a párkem, to už je na vás, co je pro vás více osvěžující představa. Spíše se mi zdá, že by představa stánku víc odpovídala řeči žalmu. Odpovídá tomu šíře sortimentu, poslechněte si text žalmu dál: Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě. Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří. Hospodinova ustanovení jsou přímá, jsou pro radost srdci. Hospodinovo přikázání je ryzí, dává očím světlo. Hospodinova bázeň je čistá, obstojí navždy. Hospodinovy řády jsou pravda, jsou nejvýš spravedlivé, nad zlato vzácnější, nad množství ryzího zlata, sladší než med, než včelí med z plástve. (Ž 19,8–11) To je krabiček a lahviček, – moudrost, radost, světlo pro oči, vytrvalost, pravda, spravedlnost, jedna lákavější než druhá, až se duše raduje.
Radujme se všechny duše živé a choďme často do Hospodinových krámků pro osvěžení, protože to potřebujeme.
Pane, děkujeme, že nás znovu a znovu ujišťuješ o své lásce. Děkujeme, že nám ponecháváš svobodu, že svoje občerstvení nabízíš a nikoho nenutíš, aby je přijal, a přitom na nikoho nezapomínáš. Prosíme, abys nás znovu učil, co znamená plnit tvoje přikázání, rozlišovat, co je důležité, a spolehnout se na tebe s důvěrou. Prosíme, uč nás, jak vidět v našich bližních Tebe, jak obnovovat důvěru mezi námi. Zůstávej s námi. Amen