biskupa zemské Evangelické luterské církve v Bavorsku, pronesené ve Flossenbürgu 10. dubna 2005
Matouš 7,12–21
A protož všecko, jakž byste chtěli, aby vám lidé činili, tak i vy čiňte jim; toť zajisté jest zákon i proroci. Vcházejte těsnou branou; nebo prostranná brána a široká cesta jest těch, kteříž vcházejí skrze ni. Nebo těsná jest brána a úzká cesta, kteráž vede k životu, a málo jest nalézajících ji. Pilně se pak varujte falešných proroků, kteříž přicházejí k vám v rouše ovčím, ale vnitř jsou vlci hltaví. Po ovocích jejich poznáte je. Zdaliž zbírají z trní hrozny aneb z bodláčí fíky? Takť každý strom dobrý ovoce dobré nese, zlý pak strom zlé ovoce nese. Nemůžeť dobrý strom zlého ovoce nésti, ani strom zlý ovoce dobrého vydávati. Všeliký strom, kterýž nenese ovoce dobrého, vyťat a na oheň uvržen bývá. A tak tedy po ovocích jejich poznáte je. Ne každý, kdož mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdož činí vůli Otce mého, kterýž v nebesích jest.
Byl Dietrich Bonhoeffer „evangelický svatý“? V posledních dnech to soudě podle médií skoro tak vypadá. Ano, i já bych to tak mohl vyjádřit, když vidím, jak důsledně a nekompromisně žil svou křesťanskou víru. Pro to, čemu věřil, nasadil život, a ztratil jej. A až do poslední chvíle se nenechal zlomit, uchoval si svou víru, svou lásku a svou naději. To by snad každého mělo přimět k projevům úcty a respektu.
Dělat z Bonhoeffera „evangelického svatého“ je nebezpečné v tom, že si ho my evangelíci až příliš snadno přivlastňujeme. Jako by naše církev v letech 1933 až 1945 věrně a s přesvědčením stála za Dietrichem Bonhoefferem. Ona to však nečinila. Naopak: v očích leckteré církevní osobnosti platil za rozkladný element. Církev se státem jakž takž vycházela. A zavírala oči před tím, nač Bonhoeffer ukazoval. I po válce tu byla snaha zatlačit teologa Bonhoeffera do pozadí: O velikonocích 1953 zde v tomto flossenbürském kostele umístil Bavorský farářský svaz pamětní desku k poctě Dietricha Bonhoeffera, avšak došlo k tomu bez svolení a bez jakéhokoli přičinění tehdejšího biskupa Hanse Meisera. Ještě osm let po Bonhoefferově smrti se církev musela ztěžka a zvolna učit chápat a uchopovat odkaz tohoto teologa.
Proto církev ani my zde nemůžeme vzpomínat Dietricha Bonhoeffera a zároveň nevyznat vlastní selhání. Na druhou stranu může být výročí dobrou příležitostí k zamyšlení nad tím, co nejen učil, ale v čem také byl praktickým příkladem.
Dietrich Bonhoeffer nebyl žádný zrádce vlasti. Stejně tak nebyl notorickým opozičníkem. Jeho politické myšlení a konání nebylo ničím jiným, než že se jeho víra důsledně projevila v životě. Nápis na desce v tomto flossenbürském kostele přesně vystihuje, kým byl: „Dietrich Bonhoeffer, svědek Ježíše Krista mezi svými bratry“.
Zásadní význam pro něj mělo intenzivní studium Ježíšova Kázání na hoře na počátku jeho akademické dráhy, tehdy kdy se ještě nevyjadřoval politicky kriticky. Před chvílí jsme z něj vyslechli několik veršů. Jsou to nekompromisní věty, které ho přivedly k důležitému poznání: Jde o následování Krista, ne pouze o naši osobní víru, ale o to, jak se naše víra projeví v životě.
Osobní víra a odpovědné jednání k sobě patří. Následování je cesta. Dietrich Bonhoeffer je vzorem v tom, že o této cestě nejen učil, ale sám jí šel. Jeho víra v Ježíše Krista ho vedla k tomu, že se mu zcela oddal v následování.
To se jasně projevilo, když se Bonhoeffer už v roce 1933 kriticky postavil rasistické státní ideologii nových vládců. Židé nejsou Božím lidem o nic méně nežli křesťané. Nová smlouva s Bohem v Kristu neznamená, že by měl být vyděděn Izrael, lid staré smlouvy. Církev, křesťané to mají dosvědčovat. Antisemitismus odporuje křesťanské víře. A má-li dokonce sama církev být dotlačena k antisemitismu, má-li i ona aplikovat tzv. árijský paragraf a propustit všechny faráře židovského původu, musejí se křesťané proti tomu ozvat a postavit.
V tehdejších křesťanských kruzích se to tak nepociťovalo. Antisemitismus byl rozšířen ještě daleko více než nacionální socialismus, a to i mezi teology. Církev se od něj nedokázala oprostit a prosákl až do samé křesťanské zvěsti. Pro mnoho křesťanů byli Židé ti, kdo přibili Ježíše na kříž.
Je to velmi smutné, že antisemitismus je opět evropským problémem, opět působí i v Německu, a my se za to musíme hluboce stydět. Vždyť Židé jsou naši starší sourozenci a mají téhož nebeského otce, jak to výstižně vyjádřil zesnulý papež Jan Pavel. Křesťané nemohou být antisemity. Ježíš sám byl Žid. A pokud nechceme svou víru zradit a chceme ji žít v následování Krista, můžeme se od Dietricha Bonhoeffera učit, jak se postavit na odpor tam, kde dnes antisemitismus šíří svůj jed. „Jen ten, kdo se hlasitě zastane Židů, smí zanotovat gregoriánský chorál“, napsal Bonhoeffer, a je to jeho významný vzkaz církvi. Křesťan nemůže uctívat biblického Boha, a přitom neprotestovat proti antisemitismu.
Někteří mohou namítnout: Je to opravdu tolik důležité? Nebylo v době „Třetí říše“ větší starostí církve, aby si zajistila přežití, přetrvání?
Bonhoeffer byl přesvědčen, že církev není samoúčelná. Církev tu není sama za sebe a pro sebe. Jakožto Kristova církev je „církví pro druhé“, tak jako Ježíš Kristus byl člověkem pro druhé. Pro nás, tedy pro druhé, trpěl, a pro nás zemřel na kříži. Tak je církev zastáncem těch, kteří se stali obětí, a zvláště tehdy, když se stali obětí státní zvůle.
Je přirozené, že církev dbá na své zájmy, na to, aby nebyla poškozována, ale nesmí se tím spokojit. Musí se také umět hlasitě zastat těch, kdo jsou v naší společnosti skutečně poškozováni. Je přece církví pro druhé! Někdy to nejde jinak, a musí se s oběťmi solidarizovat natolik, že je i s nimi stržena „pod kola dějin“, do utrpení. Patří to k následování Krista. Následování se nezastavuje před utrpením.
Dietrich Bonhoeffer to dobře cítil, když v roce 1939 pobýval v bezpečí ve Spojených státech. Uzrálo tam v něm poznání, že nesmí uhýbat utrpení. Kdo se tehdy zapojil do odboje, věděl, že riskuje život. Stejně to platí pro další mrtvé 9. dubna ve Flossenbürgu. Také důstojníci, jejichž památku dnes chceme uctít, to velmi dobře věděli. A neuhnuli.
Dnes se někdy až příliš snadno hovoří o „odboji“. Správný a poctivý je jen takový odboj, který je spojen s připraveností k utrpení. Mrtví 9. dubna 1945 vzali na sebe politickou odpovědnost, a přitom se nelekali osobního utrpení. Právě to je občanská odvaha. Bonhoeffer o občanské odvaze říká, že je „svobodným, odpovědným činem i proti tomu, co je nám jindy uloženo“. Dnes by možná řekl „i proti proudu“ nebo „proti politické korektnosti“.
V době, kdy žil Bonhoeffer, lidé vzhlíželi k nadřízeným a poslušně dělali, co se po nich žádalo. Dnes je obvyklé dělat to, co diktuje trend a co dělají všichni. A není v tom velký rozdíl! Občanská odvaha však po nás chce, abychom se i proti trendu nahlas zastali těch, jejichž hlas nikdo neslyší a jejichž věc je ztracena.
Církev žije z bohoslužby a modlitby. To je Bonhoefferovým hlubokým a základním přesvědčením. Jeho formulace „modlit se a dělat to, co je dobré a spravedlivé“ má svůj vzor ve starém pravidle „Ora et labora – Modli se a pracuj“. Církev, která se omezí na bohoslužbu a modlitbu a nepozvedne hlas pro ty, které nikdo neslyší a jejichž věc je ztracena, míjí se následováním Krista stejně jako pouhý politický aktivismus, který není založen na modlitbě a studiu Písma.
Jak může vypadat takový soulad mezi modlitbou a činem, ukazuje Bonhoefferův pobyt v USA v roce 1939: Každý den si pročítá ochranovská „Hesla“ a rozumí jim jako oslovení, jako slovům, jimiž k němu mluví Hospodin.
Bonhoeffer se v den před svou popravou díval smrti zpříma do očí. Jednomu anglickému spoluvězni předává poselství pro biskupa Bella z Chichestru: „Pověz mu, že je to konec – pro mne počátek života“. Jsou to jeho poslední slova, o nichž víme. Svůj vlastní konec ponoří do hluboké osobní naděje ve vzkříšení, svěřuje se v životě i ve smrti Bohu. Na rozhraní let 1944 a 1945 byl Bonhoeffer ve vězení gestapa v Berlíně a napsal tehdy svůj poslední teologický text. K mnoha lidem dospěl ve zhudebněné podobě jako duchovní píseň. „Moc předivná mne tiše obestírá“.
V první sloce a v refrénu Bonhoeffer dosvědčuje, že i v podzemní kobce gestapa dokáže být podivuhodným způsobem chráněn a potěšován Boží věrností. Přestože nejsem s vámi, vstupuji s vámi do nového roku. Po tomto vyznání následuje pět veršů modlitby. Ta se obrací na věrného Boha, od něhož nemůže modlitebníka odloučit ani břímě těžkého času, ani hořký kalich strastí, jež trpce přetékají přes kraje.
Bonhoeffer se s Bohem nedohaduje, nehádá, přijímá z Boží milované ruky hořký kalich jako následovník trpícího Krista. Je to verš, který se mi těžko modlí nebo zpívá, kdykoli se na něj poctivě soustředím.
Pomyšlení na smrt a chvála Hospodinu se tu nerozcházejí. Tváří v tvář smrti Bonhoeffer chválí Boha. Právě chvála ho posílila k odporu, a stejně tak ho posílila na jeho poslední cestu na šibenici.
Milý sbore, z tohoto Dietricha Bonhoeffera Pán Bůh učinil svědka Ježíše Krista. Děkujeme za něj.
Svědek je ten, kdo svědčí, a Bonhoefferovo svědectví ukazuje výslovně na Krista, který je mocný a věrný. Tomu, kdo ho následoval, dal sílu k občanské odvaze, aby se hlasitě zastal těch, které nikdo neslyšel a jejichž věc byla ztracena, a dal mu sílu do nejtěžších zápasů s utrpením a smrtí. Je to Kristus, který i nás volá k plnému, důslednému následování.
Přeložila a zkrátila Monika Žárská