Petr řekl: „Hle, my jsme opustili, co bylo naše, a šli jsme za tebou.“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby v tomto čase nedostal mnohokrát víc a v přicházejícím věku život věčný.“
L 18,28–30
Sborové shromáždění dává možnost hovořit o věcech, na něž se jinak nedostane. Vždy je přece naléhavější mluvit o milosti, víře a naději, o tom, jak se vyrovnat s utrpením, než o penězích. Dovolte, abych dnešní kázání výjimečně, poprvé za sedm let co zde kážu, věnoval hospodaření sboru, otázce peněz a postavení církve.
Od roku 1989 se hovoří o tom, z čeho má církev žít. Je mé osobní nejhlubší přesvědčení, že žije základně a především z Boží milosti. To základní přece je přijímání. Přijímáme, nezaslouženě a zdarma, vše k životu časnému, ba dokonce vše k životu věčnému. Když dary Boží přijmeme, staneme se solí země a světlem světa. Sůl se z nás stane přijetím Boží milosti! Světlo z nás učiní přijetí Boží milosti! Tak se stávají evangelíci ve svých městech a obcích prospěšnými. Pravdivostí, touhou po spravedlnosti, přímostí, vzdělaností, pořádáním akcí, osvětou. Avšak protože milost přijali od Boha, nemohou za ni vyžadovat žádnou náhradu. Za to nám stát přece nemůže platit. Nemůžeme se snažit vytlouct kapitál na tom, že Kristus za naše viny zemřel a my jsme tomu uvěřili. Proto se domnívám, že není možno škemrat a dožadovat se, aby přece stát nějak finančně ocenil naše zásluhy o blaho národa. Samozřejmě, nechť hradí dle zákona provoz v Diakonii, školství, přispívá na kulturní památky. To je skutečně v zájmu všech. Ale proč by měl hradit provoz církví, platy duchovních a úředníků?
Z tohoto problému se stalo únavné motto, které se stále opakuje a církev tupě přihlíží a doufá, že třeba přece jen něco kápne. Možná to tak dopadne, budou různé daňové úlevy, možná nějak stát vyjde vstříc. Proč ne, ale pak to bude jeho dobrá vůle, jeho gesto. Ale nebude to nic, co bychom měli nárokovat.
Sestry a bratři, je čas něco dělat. Suneme před sebou tento problém jak hovnivál svou kuličku a jakoby se nám zalíbily diskuse na stránkách církevního i světského tisku. Je příjemné číst hojněji než jindy v tisku synodní senior Pavel Smetana a tu a tam správné označení Českobratrská církev evangelická. Vždyť, aspoň že se o nás mluví v této souvislosti, když už se nepíše o našich jiných činech.
Je čas něco dělat a řešení je poměrně snadné. Zcela vážně, jsa při smyslech natolik průměrně jako obvykle v tuto dobu na tomto místě bývám, navrhuji, abychom platili desátky.
Nyní mi dovolte být výjimečně velmi osobní: neříkám to proto, aby měli faráři na platy. Prohlašuji, že jsem ochoten se kdykoli začít živit i jinou profesí. Úzkost o farářské platy mě nevykořisťuje, nedohání k tomu, abych žebral o almužny. A ještě něco, s těmi desátkami začnu sám hned.
Pojďme se na ně podívat zblízka.
Nejprve to slovo: „Desátky“. Jaksi zapáchá. Má špatnou pověst. Zní záslužnicky. Avšak pokud se stane, že věc zapáchá, je třeba ji docela jednoduše očistit, vydrhnout, aby voněla a je to.
Nevím, kolik se nás najde. Možná 10, možná 50, možná 500. Ale začneme. Nebudeme čekat na výnos synodu, konventu nebo staršovstva. V tom je zakopaný pes, kolem toho se pořád krouží, že se totiž čeká, že to někdo kolektivně vyřeší. Kolektivně to nikdo nikdy nevyřeší.
Nelze přijmout usnesení, že se musí platit desátky. Nemusí, je to svrchovaně dobrovolné.
Nelze přijmout usnesení, že se mají platit desátky. Případně doplněné, ať je platí ti, kdo mají hodně peněz. (V podtextu, ale já je nemám).
Lze se prostě rozhodnout, že já desátky platit mohu. Nic víc. Je s tím možno prostě začít. Na to nepotřebujeme souhlas.
Církev se nevzpamatuje, když bude čekat, až někdo něco moudrého pro všechny navrhne. Začít je třeba. Dobrovolně. Mládež zpívá píseň – vždyť hrstka bláznů nakazí celé město. Pojďme na to. Pojďme nakazit celý sbor, a spolu s ostatními blázny v jiných sborech celou církev.
Dosud se církev uchylovala k takovému přemýšlení typu: kdyby všichni aspoň to jedno procento. To je slepá cesta. Způsoby založené na slovech všichni, každý jsou nenastartovatelné. Budeme o nich mluvit, utápět se v číslech kdyby a nic se nastane. Je třeba začít. A pořádně.
Proto mluvím o desátcích. Jistě by byl dobrý i patnáctek, dvacátek a nakonec i ta setina, totiž to procento, kdyby všichni… Konec. Žádné kdyby všichni. Tudy cesta nevede. Proto já a proto řádný šok a hned desátek.
Představuji si to tak, že dáme příkaz Spořitelně či bance, aby z našeho účtu každý měsíc poslala na konto sboru určitou částku. Tu částku, desetinu příjmu, každý samozřejmě určí sám. Nikdo nebude kontrolovat, je-li to 500,– nebo 800,– nebo 1500,– To co odešleme bude náš roční salární příspěvek. U toho, kdo takto bude platit, už presbyteři salár vybírat nebudou, Jeronýmovu jednotu ano.
Kdo nemá sporožiro nebo konto, může každý měsíc příspěvek odevzdat pokladníkovi, nebo na faře. Jistě lze desátek odevzdat jednou ročně, ale to není praktické. Dárci, chce-li, musí být dána možnost zůstat v soukromí.
Nebezpečí:
• záslužnictví. Bude třeba přísně dbát na to, aby si ten, kdo bude dávat desátek nemyslel, že si kupuje spasení. Ani náhodou. Nemá Boha předplaceného.
• poměřování a povyšování. Desátky dávám já bez poměřování k druhým. Žádné uražené sledování, já ano a jak to že ne ostatní. Jakákoli reakce – já dávám, ať dávají ti druzí, je spolehlivý hrob této snahy. Já takto kromě jiného vyjadřuji svůj vztah k církvi, ne kolektiv.
• sektářství. Samozřejmě do obecenství patří slabí i silnější, ti kdo našli i ti kdo hledají. Podporuji zvěstování evangelia, a přeji si, aby je slyšel každý. I ten kdo nedává nic.
• Bude přísně ovšem třeba dbát i na druhý extrém, na takové ty jalové řečičky, že to je jedno, jestli dávám, nebo ne. Není. Na osobní spasení to vliv nemá. Je to však určitý čin, který je víc, než žádný čin. Je to dobrý projev. Nemusíte se tím chlubit. Ale můžete, pokud se tak sami rozhodnete, to čestně klidně přiznat a být na to v nejlepším slova smyslu hrdí.
Výhody:
• jsou úžasné, radostné a povznášející. Zkrátka přijdou církevní hasiči, kteří bedlivě zalijí každou aktivitu vědrem vody. To když začnou vést ty své řeči, „nemůžeme, lidé jsou chudí, kam by to vedlo, ano jistě by se pár našlo, já také bych se přidal, ale když ti ostatní ne tak to nemá cenu, nevím nevím.“ Hasiči rozlévající konve pesimismu na vše živé jsou namydlení. Mohou věštit temné zítřky, mohou se ukájet v tom, jak jsou všichni špatní. Ale nemohou nám, vám, mně zakázat desátek dávat. Nemohou.
• je to léčba vlastní odpovědností. Konečně začneme něco dělat! Ne všichni na povel. Ne povinně. Ne masově. Ale přece. Vždyť nám tento statečný krok půjde k duhu! K něčemu odhodláme! Jako bychom žili po desetiletí v zákrytu bezpečných stínů. Už víme, odkud na nás vidět je a odkud není, nic se nemění. Najednou smíme udělat jasný krok. Smíme se pohnout. Je ovšem možné, že tím bude pojednou lépe vidět na ty, kdo si zvykli užívat náš stín.
• nebudeme se děsit chvíle, až se nás ateističtí přátelé zeptají, co pro finanční nezávislost církve vlastně děláte a nač tu jste.
• nebudeme loudit salár po sociálních případech, ba právě naopak, budeme se o ně moci starat. Bude možné jim i finančně pomáhat.
• otevřou se možnosti pro iniciativy směřující ze sboru ven!
Pokud se to podaří, v nejlepším slova smyslu se zblázníme a začneme něco pro svou církev a pro svůj sbor dělat, může se naprosto změnit situace. Považte sami. Kdyby se našlo 100 lidí, kteří by desátek dávali. Proč ne. Mohlo by jich být i víc. Ale kdyby 100. A měli průměrný příjem 6.000 Kč. Mnozí mají méně, mnozí více. Ročně by každý daroval sboru 7.200,– x 100 dárců, tj. 720.000 Kč. To by umožnilo myslet na věci, na něž myslíme jako na nereálné. Třeba sborovou Diakonii, o údržbě budov, fasádě, opravách ani nemluvě. Levou rukou.
Kdo by měl. Změť pojmů: příjem, vlastní příjem, podpora, prémie, důchod, dávky, příspěvek. Netřeba to složitě dešifrovat. Prostě a jednoduše: Kdo chce. Záleží, kdo se jak sám rozhodne. Já mám rád svou církev. Já chci. Ať je způsob mých příjmů a jejich pojmenování jaké chce.
Samozřejmě jsou i takoví, kdo prostě z existenčních důvodů dávat nemohou. Nikdo se na ně nesmí dívat skrz prsty.
Jistě to bude znamenat zvýšený nárok na „kvalitu“ práce v církvi. Těžko někdo bude dávat 300,– nebo 1200,– měsíčně někomu, kdo se o to bude špatně starat, kdo bude líný a práci bude flákat. Větší nárok na nás všechny, nejvíce na faráře, kurátora a staršovstvo.
Ježíš řekne, že není nikdo, nikdo, kdo by mohl prodělat na tom, když dá pro Boží království vše. Kdo tak učiní, že dostane vše potřebné nejen pro časnost, ale i pro věčnost.
A tak prastará otázka na konec. Zač nám stojí Kristus a jeho království? Zač nám stojí evangelium? Pojistit si budoucnost v této časnosti nás stojí spoustu peněz. Odepisujeme z kont pravidelně měsíčně na časopisy, televizi, rozhlas, máme stavební spoření, i já se k němu odhodlávám. Pomocí prostředků a pojišťoven tohoto světa si jistíme těch několik let, které nám zde ještě zbývají. Kolik jich vlastně asi máme před sebou? Máme jich před sebou 50, 24, 16 nebo 2? A přesto pro jejich dobré užití vynakládáme vlastně vše.
Věčnost nás nestojí nic. Zhola nic. Boží syn ji za nás draze zaplatil a zdarma nabízí. To je zvěst evangelia. A aby mohla znít. Aby mohla jasně znít a být zdarma přijímána, na to my nedarujeme ani desetinu toho, co nám slouží zabezpečení těch několika let zde na zemi.
Mám tento sbor rád, a věřím, že se najde mnoho bláznů, kdo tu desetinu darují.
Tedy: Nemáme nárok nechat si zaplatit Boží milost, která skrze nás, kupodivu, koná. Ale můžeme se postarat, aby v podmínkách nám blízkých, způsobu nám milém, se důstojně a mocně Boží slovo zvěstovalo a my hříšní lidičkové ovoce nesli. Amen.