Díkčinění s ukrytým Gedeonem Text: Soudců 6, 11–14
I přišel Hospodinův posel a posadil se v Ofře pod posvátným stromem, který náležel Jóašovi Abíezerskému; jeho syn Gedeón mlátil pšenici v lisu, aby s ní utekl před Midjánci. Hospodinův posel se mu ukázal a oslovil jej: „Hospodin s tebou, udatný bohatýre!“
Gedeón mu odpověděl: „Dovol, můj pane, je-li s námi Hospodin, proč nás tohle všechno potkává? Kde jsou všechny jeho podivuhodné činy, o nichž nám vypravovali naši otcové? Říkali: ‚Což nás Hospodin nevyvedl z Egypta?‘ Ale teď nás Hospodin zavrhl a vydal do rukou Midjánců.“
Hospodin se k němu obrátil a pravil: „Jdi v této své síle a vysvobodíš Izraele z rukou Midjánců. Hle, já tě posílám.“
Gedeon, syn Joášův, mlátí obilí. Což měla být radostná činnost, takové to, že už máte úrodu doma pod střechou. Gedeon ovšem mlátí obilí na neobvyklém místě. V lisu. Schovaný, aby na něj nikdo nepřišel. A jen co bude mít domláceno, někam s tím uteče, protože krajinou se poflakují Midijánci, nepřátelé, a berou, na co přijdou. V zemi vládne strach.
My dnes jsme ve zvláštní situaci. Máme, chceme slavit díkčinění za úrodu, za dary, díky kterým můžeme být živi. Ale jsme při tom všichni zalezlí v úkrytech svých domovů. A vzduchem lítají kromě koronaviru také otázky, nakolik se máme či nemáme bát. Nebo z čeho v dnešní době máme mít nejvíc strach.
Gedeon je schovaný. Ale někdo ho najde. Posel Boží. Pozdraví Gedeona, ale zní to spíš jako sarkasmus: „Hospodin s tebou, udatný bohatýre!“ Jak takové oslovení může znít člověku, který šušní svou úrodičku schovaný v díře, aby mu to nikdo nevzal? Gedeón v tom tu ironii neslyšel nebo ji přešel, a reaguje na ta slova „Hospodin s tebou“. Přece, dovol: „Hospodin s námi není! To by se nedělo, co se děje? Vždyť se podívejte, jak to tu vypadá! Jak to, že nás Hospodin nezachraňuje? Kde jsou ty jeho mocné činy?“
Stížnosti. Samé stížnosti. Na Boha, na stav naší země, naší společnosti, na to, že život za nic nestojí. Nejsme pány svých životů. Slyšíme to od Gedeona, ale můžeme to podobně slyšet od leckoho dnes, možná to běží v hlavě i nám samotným. Na to, že nejsme pány svých životů, slyším spoustu stížností. Pořád nám někdo něco zakazuje nebo přikazuje. Nemálo lidí dnes nemůže vykonávat svoje zaměstnání. To je vážná věc k řešení. Lidi to štve, bojí se, co ještě přijde.
Pak je tu ještě jeden jev, který lze pozorovat, s kýmsi jsme na to nedávno narazili – na množství konspiračních teorií, které dnes mezi lidmi lítá. Konspirační teorie, jak tomu rozumím, staví na myšlence, že všechno je jinak, než se zdá nebo jak se prezentuje v běžných médiích. Světu totiž vládnou jakési tajné organizace, které nás ovládají. K tomu patří myšlenky, že virus byl vypuštěn schválně, vše je hra mocných, kteří z nás chtějí mít slepé ovce, abychom plnili jejich plány. Je spousta druhů těch konspiračních teorií. Jedno mají z mého pohledu společné: Podsouvají nám nebo nás utvrzují v tom, že nemůžeme být pány svých životů, protože celý svět tajně řídí ta jakási spiklenecká síla. Nepopírám, že ve světě je spousta sil a faktorů, které nám běžným lidem nejsou průhledné – jenom to, jak fungují banky, finanční svět, na nás má vliv a úplně tomu nerozumíme. Za spoustou věcí je prostě touha po zisku. Ani s tím virem se asi nikdy nedozvíme, jak to bylo. Ale třeba Bible s tímhle prostě počítá. Na světě jsou síly mezi nebem a zemí, síly různého druhu, které na nás mají vliv, a my s nimi moc neuděláme.
Ale ta zásadní otázka zní, opět, zda jsme či nejsme pány svých životů. (Uchu křesťana zní tahle otázka trochu provokativně. Jak to totiž dopadá, když se člověk sám sobě snaží být pánem svého života…) Přijde mi, že to, nakolik se dnes lidé oddávají studiu konspiračních teorií, je svědectvím o tom, že se necítí být pány vlastních životů. Někdy mám nehezký pocit, že se na to trochu vymlouvají. Nemůžu nic dělat, protože všechno už je shora určeno. Vládne tajně někdo jiný – to je ta senzační myšlenka toho konspiračního světa.
Gedeon, abychom se za ním vrátili do díry, Gedeon zdá se jaksi v zajetí, vnitřně i vnějšně. „Zemi pustoší Midjánci, zemi vládne někdo jiný. Hospodin s námi není!“ Zní z toho rozhořčení. Docela podobné rozhořčení, jaké člověk slyší od stěžovatelů dnešní doby. Hospodinův posel na to odpovídá: „Jdi v této své síle a vysvobodíš Izraele z rukou Midjánců. Hle, já tě posílám.“
Já tu odpověď trochu volně rozvedu: „Gedeone, v tobě je dost energie, jsi rozhořčený, naštvaný, ale místo toho, abys tady hudral, bys tu energii měl použít k tomu, že něco uděláš. Stěžuješ si na Hospodina, že opustil, že nezasahuje. Možná seš i naštvanej na Boha, že nezasahuje. Tuhle svou naštvanost přetvoř v čin! Hospodin neudělá nic za tebe, on tebe posílá.“…
Teď to může vypadat, že zavelím: porušte karanténu, vyjděte do ulic bojovat proti nepřátelům, nebojte se! Vylezte ze svých úkrytů! Já nás místo toho vrátím k té otázce, která se mihla na začátku: Čeho se vlastně nejvíc máme bát? Potažmo proti čemu bojovat? „Vylez z díry a bojuj!“ No jo, ale proti čemu?…
Já se dnes vlastně nejvíc bojím jedné věci. Ale možná nechme prostor pro vás a vaši úvahu, co si nejvíc zaslouží naše obavy… Já se bojím, že se staneme jeden druhému nepřítelem. Jsme v napjaté situaci, čím dál víc se to děje, že mezi lidmi vládne odtažitost, že se dlouhodobě hádáme mezi sebou o kde co. V tomhle má špetka sympatie pro konspirační teorie – řekl bych, že se nás záměrně někdo snaží rozhádat. Komusi se to velmi hodí. Ale tohle i Bible zná odpradávna – to se hadovi už kdysi podařilo, že rozhádal Adama a Evu tak, že jen svalovali vinu jeden na druhého. Bible nepochybuje, že tu působí síla, která se nás snaží rozhádat, ne-li co horšího.
Bojovat proti tomuhle v naší dnešní situaci, řekl bych, znamená paradoxně: složit zbraně a být velmi tolerantní, shovívaví, nebýt jeden druhému nepřítelem nebo žalobcem. Možná nejen v té naší situaci. Ježíš bojoval tak, že složil zbraně. Nesoudil, nežaloval. Stal se tak inspirací pro spoustu lidí, kteří pak překvapivě opravdu dokázali něco ve světě změnit.
Co se týče strachu z viru, já osobně se ho nebojím. Jiné věci se obávám, a už jsme se toho s několika známými prakticky dotkli – že jestli jsem ten vir měl nebo budu mít, můžu nakazit, uškodit někomu, kdo to pak ani v té nemocnici nezvládne. V naší situaci může být dobrým projevem boje pro dobro druhých právě, to, že zůstaneme v úkrytu domova.
Je tu pak samozřejmě množství dalších obav. Co osamělí staří? Co izolovaní mladí? Věřím, že pořád jsou tu možnosti, jak aspoň něco dělat. Pořád je tu možnost se nějak realizovat. Co ti, kteří přišli o svoje živobytí? Co se dostanou do finančních potíží?
Tahle otázka mě vrací ke Gedeonovi do jeho jámy s obilím. To je totiž jedna varianta, snažit si to své shánčlivě ukrýt pro sebe. Gedeón se na začátku bál, že mu to někdo vezme. Je to logická reakce, nedivme se tomu. Otázka je, jestli nás na celé planetě do budoucna zachrání takováhle shánčlivost, anebo naopak, to, co nás pevně udrží spolu a naživu, bude vzájemná otevřenost, štědrost. Bojujeme se strachem, abychom měli dost. Možná, když přemůžeme tenhle strach, budeme mít dost. (Samozřejmě, je otázka, co pro koho znamená mít dost.) Ale vždy lze nalézt způsoby, jak podržet ty, kteří se dostali do úzkých.
(Prakticky, prosím vás, kdybyste někdo byl v obtížné finanční situaci, nebo jste o někom věděli, různé formy pomoci jdou i přes naše sbory zprostředkovat. Budeme v situaci, kdy nebude ostuda říct: potřebuju půjčit. Dnešní sbírka pak bude určená do fondu, ze kterého se pomáhá různými způsoby. I včetně dopadů současné situace.)
Ale ještě se vrátím ke strachům. Někdy nás spoutává obava, že přece nemá smysl se snažit, když se bude snažit jen taková hrstka lidí. Tahle obava panuje v různých oblastech. K čemu to je, že pár statečných bude štědrých? K čemu to je, že pár nadšenců se tady bude snažit chovat šetrně k životnímu prostředí? K čemu to je, že malá hrstka si tu váží života? Když bychom ovšem četli Gedeonův příběh dál, je přesně o tom, že ta malá hrstka stačí. Tři sta bojovníků v tom příběhu stačí na záchranu země.
Rozhodující přitom je, k čemu ta hrstka statečných upíná svůj život, k čemu hledí. Hledí na sílu početně několikanásobně většího nepřátelského vojska? Bojí se těch sil a spiknutí mezi nebem a zemí? To je později také pěkný bod Gedeonova příběhu (přečtěte si to, Soudců 6–7), on pošle domů všechny chlapy, u kterých je stopa jakékoli pověrčivosti nebo respektu vůči těm silám mezi nebem a zemí. Naopak ti, co s Gedeonem zůstanou, neřeší ty mezisíly, hledí přímo k Hospodinu, Bohu.
To je i dnešní příležitost díkůvzdání. My skrz všechny ty nesnáze, které prakticky doléhají na náš svět, vyhlédneme dál, za to. Dárcem všeho, co potřebujeme k životu, je Bůh. On dává život na téhle planetě. A je to krásné, úžasné, dech beroucí. Člověk nedokáže ani špetkou napodobit tu pestrost života. Bohu za to patří dík.
Ten dík Bohu nás v mnohém osvobozuje: „Bože, ty jsi dal vzrůst, ty jsi dal, že máme z čeho žít i čím žít. A důvěřujeme a prosíme, abys dával i nadále.“ Dík Bohu osvobozuje i od poddanství těm jiným Pánům. Sice se říká: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. A leckdo v tomhle světě, kdo si hraje na chlebodárce, chce, abychom zpívali jeho písničku. My ale hledíme výš. A zpíváme Bohu.
Bože, jsou ve světě různé síly, leckdo kuje pikle. Ale skutečným Pánem životů jsi ty. Tobě buď chvála. Amen