Podobenství o dvou synech Text: Lukáš 15,11–32
Další texty: Lukáš 19,10 Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Kazatel 3,6 „Čas hledání a čas ztrácení“. Jeremiáš 31,8–10; 15–17; 17–20.
Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘
I vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.‘ Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit.
Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mě jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘ On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘“
Ona tři podobenství o hledání a nalezení spojují oba zákony, Starý a Nový, nádherným způsobem. Ezechiel káže: Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat, je výrok Panovníka Hospodina. Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím, kdežto tučnou a silnou zahladím. (Ez 34,16) Ale Ježíš vykládá tato podobenství ne s opovržením pro tučné vypasené ovečky, ani se zavržením staršího bratra oproštěného od smyslu pro humor a veselici, ale se skrytou touhou, aby bylo v jednom stádu sto oveček a v jedné rodině aby starší a mladší syn žili svorně a radostně. Tak aby skromný poklad palestinské vdovy byl ucelený.
Bohužel se staví hráz mezi těmi, kteří pokání nepotřebují, a těmi, kteří činí pokání, jak je vidět na sešlé tváři staršího bratra, nebo na samotném Kainovi.
Utkvěl mi v paměti výrok už dávno zesnulé paní: Prožila jsem dvacet let nešťastného manželství se svým Samuelem a dvacet let naprostého štěstí s týmž Samuelem. Onen Samuel byl sevřen mocí alkoholu. Dostal se náhodou, duchovní náhodou, na náborový večer modrého kříže a druhého dne se zřekl veškerých lihovin navždy. Možné je, docela možné, že se na tomto večeru mluvilo o Synu člověka, který přišel, aby hledal a spasil, co bylo ztraceno. Jaký je Bůh blízkosti a vzdálených končin, Bůh domova a Bůh dálav? Odpověď zazní jasně nikoli jako facka, ale jako objímání v jednom: onoho vzdáleného a toho blízkého. Bůh je Bohem pohybu, klasicky řečeno: svatá Trojice je pohybem svatého Ducha mezi Otcem a Synem, pohybem lásky, který shrnuje a podle Berďajeva řeší sociální otázku.
Ona tři podobenství nabízejí tři trochu odlišné cesty, jak hledat a nalézat, jak být hledán a nalezen: po prvé se jedná o zvíře, ovečku. Po druhé o věc, stříbrnou minci. Po třetí o člověka, mladšího syna zámožné rodiny. Bůh Ježíše Krista se totiž zajímal o tři uznávané říše neboli prostory: minerální, zvířecí a lidskou.
Zabloudilá ovečka je dokonale pasivní, tak jako těch devadesát devět zbylých. Pastýř je dokonale aktivní. Máme na vybranou: Jsme pastýři nebo zbloudilými ovcemi. Anebo střídavě oběma?
Ztracený syn je aktivní v touze odpoutat se od své rodiny a svého rodného kraje. Má růst, dokázat samostatnost a soběstačnost. Prostě přeříznout pupeční šňůru. Otec tomu dobře rozumí a pustí ho do dálav s nadějí a láskou, zatímco nebeský orchestr hraje „Symfonii Nového Světa“ od Antonína Dvořáka. Pak po nezdaru je junior zase aktivní ve své touze po návratu, tentokrát za doprovodu krásné a něžné národní hymny „Kde domov můj?“ Otec mu vychází vstříc velmi aktivním a neobyčejným způsobem. Rozběhne se únavně pochodujícímu naproti a pak v přítomnosti staršího bratra prohlásí mohutně a rozhodně: Tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen! Takový komentář vylučuje veškeré výtky a výčitky. Když máte syna nebo dceru, který udělal smrtelnou hloupost, a vyvázne z toho živ a zdráv, zapomenete na zákon a rozsudky, abyste se radovali se synem člověka a všemi anděly.
Podobenství o ztraceném penízi vypadá jako chudý příbuzný, i když šlo přece o stříbrnou minci. Je tu čiperná hospodyně, která umí dělat pořádek: rozsvítí lampu, vymete dům a hledá pečlivě, dokud ji nenajde, a když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky na koláče a klobásy.
Vzpomínám na jednu ženu, která se velmi rmoutila nad ztrátami světa. Byla živou členkou občanského sdružení „Acat“, kde se dobrosrdeční lidé snaží pomáhat lidem zapomenutým a zmizelým kvůli zkorumpovanému a svévolnému soudnictví. Když člen její rodiny ztratil peněženku, bankovní kartu nebo utrpěl škodu na autě, snažila se mu vždy navrátit polovinu zpeněžené újmy.
Podobenství o dvou rozkmotřených synech nebo o marnotratném otci je velmi odvážné: Není řeč o soudu, ani o pokání, ani o trestání. Byly bolesti: maminka, tatínek, mladší a starší syn: co prožili? Hněv, lítost, stesk, hořkost? Můžeme si to živě přestavit. Jak bychom reagovali při návratu ztraceného syna? Důtkami, káráním, kázáním nebo radostným objetím?
Někdy jsme po vzoru syna člověka těmi hledajícími záchranáři, jakožto ti, kteří sami potřebovali a stále znova potřebují záchranu, a vědí o záchraně.
Každý člověk má v sobě něco ztraceného, zraněného, zahynuvšího, co potřebuje obživu. Sbor, křesťanský sbor, by měl být místem setkání lidí, kteří umějí vnímat bolest druhých a rozdávat útěchu. Připustit, aby se dítě, byť v rouchu starce, roztancovalo a vyskakovalo si. V románu „Jméno růže“ od Umberta Eca vystupuje postava truchlivého a satanického mnicha, jenž zakazuje smích. Ježíš naopak uvítal radost a veselici: mocenství a zákonictví nenávidí radost, a proto…
Kolikrát v nynější době jsou ti, kteří hledají pravdu a svědčí o ní, pronásledováni, ohrožováni ba vražděni, protože neustále hledali zraněnou pravdu a zastávali se ztracených mincí, oveček, ztracených synů a děvčat.
Každý se může mýlit a dělat přehmaty, a proto potřebujeme v církvi a společnosti milost doprovázenou čestným a nezaujatý soudnictvím, které jedná podle v zemi platných ustanovených pravidel a lidských práv.
Především všichni potřebují jako sůl pokoru toho, který slyší vnitřní hlas svatého Ducha a vrací se do domu otce. Amen
Modlitba Jana Ámose Komenského:
Vzdálený jsem byl od tebe, Bože sladkosti věčná, ale ty smilovav se, přiblížil ses ke mně. Bloudil jsem, ale tys mě upamatoval. Motal jsem se, nevěda kam jít, ale tys mne navedl na pravou cestu. Zašel jsem od tebe a ztratil jsem tebe i sebe, ale tys mne navrátil mně i sobě. Nebe a země od tebe jsou a dobré jsou a krásné jsou a žádostivé jsou, protože od tebe jsou. Avšak nejsou ani tak dobré, ani tak krásné, ani tak žádostivé jako ty, Učinitel jejich. Proto duše hledající potěšení nemohou se nasytit. Ty jsi, Pane, plnost plností, srdce naše je neuspokojené, dokud nezakotví v tobě. Zdržuj mě, Pane, veď mne, nes mě, abych od tebe nebloudil a neklesal. Dej, ať tě miluji milováním věčným a vedle tebe nemiluji žádné věci, leč pro tebe a v tobě, lásko neskonalá. Duch tvůj dobrý spravuj mě a tvé milosrdenství mě sprovázej po cestách mých.
Autor je farářem švýcarské reformované církve v. v.