Zelený Žalm ke Dni Země
Čtení Koloským 1,15–20; Text Žalm 104
Základem kázání je Žalm 104. Budeme ho však číst a procházet postupně po jednotlivých oddílech.
Dobrořeč, má duše, Hospodinu! Hospodine, Bože můj, jsi neskonale velký, oděl ses velebnou důstojností. Halíš se světlem jak pláštěm, rozpínáš nebesa jako stanovou plachtu. Mezi vodami si kleneš síně, z mračen si vůz činíš a vznášíš se na perutích větru. Z vichrů si činíš své posly, z ohnivých plamenů sluhy. Zemi jsi založil na pilířích, aby se nehnula navěky a navždy. (1–5)
Žalmista, zpěvák a básník Izraele vzhlíží k nebi za jasného, avšak větrného dne. Nadechuje se čerstvého vzduchu. Cítí Boží majestátnost, která ho neuchopitelně obklopuje a přesahuje. Oblaka i vítr, oheň i voda jsou mu znamením Boží přítomnosti a velikosti. A tak jásá, raduje se a zpívá Bohu. Chválí ho. Dobro-řečí mu celou duší, celou svou osobností. Jeho báseň je dobrá řeč o Hospodinu. Vlastně k Hospodinu. Je to modlitba. Modlitební píseň, která tryská z hluboké radosti ze života a Božího stvoření. Krása a velkolepost přírodních živlů se dotýká jeho nitra. Je zdrojem oslnění a obdivu k Tomu, kdo přírodě dává život a kdo nad ní vládne. Obdivu k Bohu, který je i žalmistovým Stvořitelem. Je nade vším, ale je také ve všem – i v jeho nitru. I v našem nitru. A ta nezměrná znamenitost naší modrozelené planety žalmistu také ujišťuje, že Zemí jen tak něco neotřese. Stvořitelova láska, ze které život a vesmír povstává, je závdavkem naděje, která přetrvá všechnu pozemskou pomíjivost.
Propastnou tůň jsi přikryl jako šatem. Nad horami stály vody; pohrozils a na útěk se daly, rozutekly se před tvým hromovým hlasem. Když vystoupila horstva, klesly do údolí, do míst, která jsi jim určil. Mez, kterou jsi stanovil, už nepřekročí, nepřikryjí znovu zemi. (6–9)
Ať už stvoření proběhlo jakkoli, sama existence světa je pro věřícího člověka ukázkou nezměrné Boží moci. Naše Země nemusela být. Život nemusel být. My nemuseli být. Mohlo být nic. Mohl přetrvávat chaos bez ladu a skladu. Místo toho žijeme ve světě, který má řád a ve kterém jsme my a prožíváme jeho krásu. Biblická víra vyznává: to nemůže být náhoda. Stvoření předchází láska a moc, která překonává všechny překážky. Hospodin vytvořil prostor pro život a pro vztahy. Vymezil hranice ničivým silám a zamezil tomu, aby se Vesmír vrátil před bod nula. Jednou jistě přijde nějaký konec, ale ten bude zcela jiný než začátek. A tak se žalmista raduje a jásá dál:
Prameny vysíláš do potoků, které mezi horami se vinou. Napájejí veškerou zvěř polí, divocí osli tu hasí žízeň. Při nich přebývá nebeské ptactvo, ozývá se v ratolestech. Ze svých síní zavlažuješ hory, země se sytí ovocem tvého díla. Dáváš růst trávě pro dobytek i rostlinám, aby je pěstoval člověk, a tak si ze země dobýval chléb. Dáváš víno pro radost lidskému srdci, až se tvář leskne víc než olej; chléb dodá lidskému srdci síly. Hospodinovy stromy se sytí vláhou, libanónské cedry, které on zasadil. A tam hnízdí ptactvo, na cypřiších má domov čáp. Horské štíty patří kozorožcům, skaliska jsou útočištěm pro damany. (10–18) Ekosystém naší planety je dokonalý. Příroda je neuvěřitelně pestrá. Všechno má své místo a svou roli. Voda občerstvuje půdu. V ní vznikl život a díky ní přetrvává. Dává vláhu všelijakým rostlinám, dává zvířatům pít. Rostliny pak slouží jako pokrm i úkryt. A celé stvoření následně obýváme a obděláváme my. Pěstujeme obilí, chováme dobytek, pečeme chléb pro svoji obživu a vyrábíme víno pro obveselení. Hospodin myslel na všecko. Pohled do krajiny a na hemžení živočichů uklidňuje naši rozechvělou mysl.
Stvoření je dobré. Není však dokonalé. Součástí přírodních cyklů je něco, co nás zneklidňuje. Každý živý tvor žije na úkor někoho jiného. Co s tím? Náš soud záleží na úhlu pohledu. Co si vybereme? Krutý svět založený na vykořisťování? Anebo svět založený na vzájemnosti, solidaritě a upřednostňování druhého? Zítra slavíme Den Země, mezinárodní svátek ochrany životního prostředí. Podobné novodobé svátky jsou často umělou konstrukcí a prázdnou aklamací. Obsah a význam jim dáváme teprve my ve svém životě. Ostatně každý den – ať už jde o obyčejné pracovní pondělí anebo přímo o Velikonoční neděli – má pro nás jen takový smysl, jaký si k sobě připustíme. Proto jsem ke Dni Země vybral Žalm 104. Je to takový „Zelený žalm.“ Píseň, která je svědectvím o prožívání víry v přírodě. I ona patří do Božího záměru se stejnou váhou jako lidé. Nyní je příroda propůjčena nám lidem do správy a k našemu užitku. To však znamená, že za ni a za sebe navzájem neseme odpovědnost.
Učinil jsi měsíc k určování času, slunce ví, kdy k západu se schýlit. Přivádíš tmu, noc se snese, celý les se hemží zvěří; lvíčata řvou po kořisti, na Bohu se dožadují stravy. Slunce vychází a stahují se, v doupatech se ukládají k odpočinku. Člověk vyjde za svou prací a koná službu až do večera. Jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi učinil moudře; země je plná tvých tvorů. Tu je veliké a širé moře: hemží se v něm nespočetných živočichů maličkých i velkých, plují po něm lodě. Vytvořil jsi livjátana, aby v něm dováděl. A to vše s nadějí vzhlíží k tobě, že jim dáš v pravý čas pokrm; rozdáváš jim a oni si berou, otevřeš ruku a nasytí se dobrým. Skryješ-li tvář, propadají děsu, odejmeš-li jejich ducha, hynou, v prach se navracejí. Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země. (19–30)
Koloběh života. Zrození, obživa, budování, plození, smrt. Počátek, aktivita, konec. Prostor a čas, čas a prostor tvoří jednotu. Jedno bez druhého není možné. Obojí vymezuje potřebné hranice pro náš život. Hranice, ve kterých se nachází pole určené k obývání, obdělávání, k práci i dovádění a hrám. Cokoli se děje na tomto hřišti světa, je umožněno Hospodinovým požehnáním. On je zdrojem sil a stvořitelem života. Dárcem prostoru a Pánem času. Naše lidská vynalézavost nám někdy dává falešný pocit nadřazenosti nad ostatními tvory včetně největších oblud z oceánů. Jistě máme výsadní postavení, ale na Boží milosti jsme závislí stejně jako ty úplně nejdrobnější mikroby.
Boží Duch je přítomen ve všem živém, on je hlubinou bytí i puzením k pohybu. Duch dává dech a inspiruje k odpovědnosti a péči. Obnovuje naše síly i naši mysl. Bez Boží přítomnosti a síly – bez Ducha svatého by nebylo nic. Ani my a naše nápady.
Hospodinova sláva potrvá věčně! Hospodin se bude radovat ze svého díla. Shlédne na zemi a ta se třese, dotkne se hor a kouří se z nich. Budu zpívat Hospodinu po celý svůj život, svému Bohu zpívat žalmy, dokud budu. Kéž mu je příjemné moje přemítání! Hospodin je moje radost. (31–34)
Žalmista, zpěvák a básník Izraele prochází přírodou a nemůže se vynadívat. Každá hora i každý pařez, ztepilé stromy i kroutící se žížaly jsou mu znamením Boží velikosti a přítomnosti. A tak jásá, raduje se a zpívá Bohu. Chválí ho. Zažívá na vlastní kůži naprostou závislost na Dárci života. Nejen svou, ale celého světa. Vědomí, že je s Hospodinem bezpodmínečně propojen, že se bez něj nemůže obejít, ho rozechvívá. Vždyť i pohoří se třesou při Božím pohledu. Jak by se neroztřásl obyčejný člověk. Žalmista je uchvácen i polekán tou nezměrnou mocí, kterou cítí v přírodě. Silné rozechvění však proměňuje v radost. Ví, že Hospodin je dobrý. Ví, že celé stvoření vyrůstá z Hospodinovy lásky, a proto se jeho moci žalmista nebojí.
Jak na to přišel? O co se může opřít? My známe Hospodina především skrze příběh Ježíše Krista. O něj a jeho vzkříšení se můžeme opřít i v pohledu na stvoření. Ale žalmista, zpěvák a básník Izraele o Ježíš ještě nic neví. Zná ale příběhy o Hospodinově lásce a moci. Ví, že dává život a svobodu. A zná také přírodu. Bere ji vážně. Vnímá Boží sílu, která je v ní otisknuta. Je in-spirován dýcháním světa – Duchem svatým. V živoucí krajině zakouší přítomnost posvátna.
Scházíme se za zdmi kostelů a modliteben. Soustředíme se na dobré Slovo a příjemné společenství. Ale kdybychom zůstali jen u toho, naše zkušenost víry by byla neúplná. Boží neuchopitelnost a velikost leckdy zažijeme spíš ve vysokých horách, na břehu moře či uprostřed hvozdu. A Boží hlas leckdy zaslechneme spíš v zurčení potoka, zpěvu ptáků či ohlušujícím lesním tichu. A tak je fajn, po bohoslužbách vyrazit na výlet.
Poslední verš celého žalmu přidává ještě jeden nečekaný rozměr:
Kéž hříšníci vymizí ze země, kéž svévolníci nejsou! (35)
Proč najednou k chvále stvoření a jeho Stvořitele slova soudu? Co tím žalmista myslí? Radost z krásy světa a Hospodinovy slávy je leckdy zkalena realitou života. Ani tato jásává oslava přírody se neobejde bez kaňky lidského zla. Slovo hřích znamená špatná cesta. Hřích je oddělení od Boha. Projevuje se třeba právě naším oddělením od jeho Stvoření. Vlastně všechno, co děláme, tak či onak škodí přírodě. A hřích se projevuje také tak, že dopady vlastního jednání nejsme schopni dohlédnout a už nám na nich ani nezáleží. Závěrečný žalmistův povzdech nemusí být ukázáním prstem a odsouzením druhých. Chápu ho jako modlitbu, která pokračuje v předchozí žalmistově linii: Ach Pane Bože, tvé Stvoření je tak nádherné. Kéž by v něm každý člověk také zahlédl otisk tvé moci. Kéž by vědomí tvé lásky a požehnání proměnilo i mě, abych se stal lepším člověkem. Kéž bych i já přestal přírodě a druhým škodit. Kéž už nikdo z nás lidí nechodí špatnými cestami a nejsme odděleni od Tebe. Ať už nikdo není hříšníkem.
Stvoření je dobré, ale není dokonalé. Na překonání propasti mezi Bohem a lidmi příroda nestačí. Na to se musel sám Bůh stát člověkem, vstoupit do svého stvoření, a nakonec zakusit i jeho pomíjivost. Teprve Velikonoce dávají naději, že naše všední i sváteční dny nebudou jen bezcílným plácnutím do prázdna. Teprve Boží láska, která pro celé stvoření překonává smrt, dává sílu vytrvat v úsilí o lepší svět a tedy i v ochraně životního životadárného prostředí. Žalmista v takovou lásku věří už 500 let před Kristem. Žalm 104 končí slovy: Dobrořeč, má duše, Hospodinu! Haleluja.
Litoměřice, 21. dubna 2024