Čtení: Ga 5,13–25
Text: Mk 2,23–28
I stalo se, že šel Ježíš v sobotu skrze obilí, i počali učedlníci jeho, cestou jdouce, vymínati klasy. Tedy farizeové řekli jemu: Pohleď, coť dělají v sobotu, čehož nenáleží. I řekl jim: Nikdyliž jste nečtli, co učinil David, když nouze byla, a lačněl, on i ti, kteříž s ním byli? Kterak všel do domu Božího za Abiatara nejvyššího kněze, a jedl chleby posvátné, (jichž neslušelo jísti než samým kněžím,) a dal i těm, kteříž s ním byli? I pravil jim: Sobota pro člověka učiněna jest, a ne člověk pro sobotu. Protož Syn člověka jest pánem také i soboty.
Pohleď, Pane, na své učedníky. Shlédni na nás. Koukej, jak si tu vedeme.
Jde o učedníky. Jde, bratři a sestry, o nás. O nás farizeové říkají: „Pohleď na své učedníky, co činí.“ Obracejí se na našeho Mistra: „Co to dělají? Tohle je učíš? Nebo neberou vážně tvou autoritu a dělají si, co se jim zlíbí?“
Farizeové vystihli podstatnou věc. Jejich námitku musíme brát vážně. Jakékoli zesměšňování a nepodložené odmítání můžeme pominout. Ale námitku: „Jen pohleďte, co děláte,“ musíme vzít vážně. Děláme to, v čem jsme vyučováni a co sami učíme? Nebo si děláme, co se nám zlíbí, a naše slova a činy jsou v rozporu? Anebo dokonce jednáme podle svého učení, které není správné?
Farizeové se obrací na Ježíše. U něj hledají odpověď. Kde jinde bychom měli hledat odpověď my? Na koho jiného se obrátit i dnes, uslyšíme-li námitku: „Koukejte, co děláte.“ Nemáme jiného základu, na němž bychom mohli vydávat svědectví.
Ježíšova odpověď je poskládána ze dvou částí: příkladu krále Davida a výkladu stvořitelských záměrů.
Nejprve tedy David. Co učinil, když byla nouze? Hladověl, on i ti, kteří byli s ním? Vešel do domu Božího a jedl chleby posvátné, které směli jíst jedině kněží. A dokonce dal i těm, kteří byli s ním.
O největším, nejuznávanějším a nejlepším izraelském králi slyšíme, že v situaci nouze neváhal porušit svaté zákony. V situaci hladovění sáhl po jídle, v době nouze si přivlastnil to, na co podle zákona neměl právo. Nebyl však sobeckým panovníkem, který by pouze ukojil své požadavky. David jednal vskutku královsky. Porušil zákon nejen pro sebe, ale i pro všechny ostatní, kteří byli s ním. Vzal na sebe to riziko, odvážil se něčeho nezákonného i pro druhé.
Tuto odpověď dává farizeům Ježíš, který prochází polem se svou hladovou družinou. Učedníkům kručí v žaludcích a rozhodli se svou nouzi nějak řešit. Od svého Mistra dostávají svobodu porušit zákon, svatý zákon. Učedníci ani nemusejí čekat, až by k tomu protizákonnému kroku zavelel nějaký král. Ježíš učí postavit se proti lidské nouzi. A to i tehdy, odporuje-li to zákonům.
Učedníci, tedy církev, mají sytit hladové – například. Jejich učení se týká vzájemné lidské pomoci a solidarity. Máme se stavět proti lidské nouzi, té tělesné. Ale nejen to, církev není jen charitativní spolek. Máme se stavět i proti bídě a chudobě duchovní. Zastávat se pravdy, svobody a spravedlnosti. Na obě roviny musí dojít, člověk není jen kus masa ani nehmotný duch.
V zorném poli farizeů se učedníci ocitli ne proto, že by dělali takovou dobrou službu. Zájem farizeů se týká dodržování zákona. A učedníci dělají to, co se nesmí. Konají to, co není v souladu s tisíciletými tradicemi lidu. Překračují po staletí vypracovávané normy a řády, které se během těch staletí osvědčily a vžily. Tak tohle, Mistře, učíš své následovníky? Porušovat zákony?
Za farizejskou výzvou: „Pohleď, co činí,“ se skrývá vskutku velmi závažné obvinění. A Ježíš k tomu říká ano. Na příkladu Davida ukazuje, že se nelze za všech okolností ohlížet na vypracované normy typu: smíš – nesmíš – musíš. Jsou chvíle, kdy není zbytí. Kdy nelze svou vlastní odpovědnost svalit na předpisy. V takových okamžicích se člověk musí rozhodnout plně podle svého svědomí, zcela svobodně. A všechny zákony, zákazy a příkazy mají jen a pouze funkci poradní. Jsou chvíle, kdy musí být zákony překročeny. Ve svobodě víry, tváří v tvář lidské nouzi je možné provést takové zásadní rozhodnutí. Člověk je odpovědný za sebe, na zákony se nelze vymlouvat. Ježíš nás učí, že jsou chvíle, kdy musíme najít odvahu přestoupit jakákoli ustanovení, bez ohledu na to, jakou se zaštiťují autoritou.
Učí tak s vědomím obrovských možností zneužití svobody, která se tím člověku otevírá. Není to svoboda bezbřehá. Jejími pravidly jsou živá víra a láska k druhým lidem. V takové svobodě máme jako učedníci žít a jednat.
K tomuto spíše teoretickému výkladu dovolte příklad na vysvětlenou a pro dokreslení:
Přiběhne-li sousedka, že její dítě dostalo prudké křeče břicha, že mu snad praskl slepák nebo co a že potřebují odvézt do nemocnice, nejen, že každý sedne do auta a pojede, ale pojede co nejrychleji. Ačkoli uznávám a snažím se dodržovat, že v obci se má jezdit padesátkou, v takové situaci mi nebude dělat problém překročit nejvyšší povolenou rychlost. Porušit platnou vyhlášku o provozu na pozemních komunikacích. Zákon musí ustoupit, svobodné rozhodnutí a má vlastní odpovědnost mi ukazuje, co mám dělat.
„Pohleď, dělají v sobotu, co se nesmí!“ Druhá část odpovědi je zaměřena právě na otázku soboty. Dodržování všech předpisů, které se týkají tohoto dne, mělo a má dodnes v židovství zásadní význam. Sobota byla znakem pravověří. Otázkou života a smrti. Za porušení soboty je dle Mojžíšova zákona trestem smrt. Dodržování soboty je též rozlišovacím znamením mezi duchovním životem a smrtí.
Hledat něco podobného v křesťanství je obtížné. A najít obdobu v necírkevní společnosti je zhola nemožné. Sobota byla a je pro Židy věcí veledůležitou. Jako křesťané přeci jen máme obdobné znamení v týdnu, a tím je neděle a chození do kostela. Je to pro nás věc veledůležitá. Chodíme do kostela, učíme tomu naše děti. Dá se říct, že nedokážeme bez této každotýdenní události žít.
A teď se vraťme k tomu příkladu se žádostí sousedky o odvoz dítěte do nemocnice. Jak zareagujeme, když přiběhne v neděli ráno, právě ve chvílích, když se chystáme do kostela? V žádném případě prý to nepočká ani chvilku, natož hodinu. Je nutné jet hned a honem. Snad nikdo by se nevymlouval na to, že mu jeho „křesťanská víra“ přikazuje jít do kostela. Vždyť kdo by takto volil, volil by možnou smrt toho dítěte.
Pak můžeme ten Ježíšův výrok volně přenést do našich dnů a naší situace: Kostel je učiněn pro člověka a ne člověk pro kostel. Proto je Syn člověka pánem i nad chozením do kostela. Takto jsme naším Mistrem a jeho výkladem stvořitelských záměrů osvobozeni pro správné rozhodování i ve chvílích, kdy proti sobě stojí lidská nouze a to, co je „nám svaté“. Cílem zájmu Stvořitele je člověk. Nelze stavět lásku k člověku do protikladu k lásce k Bohu. Boží láska je nám dána prvně jako dar, proto i my ji nejlépe oplatíme rozhodnutím pro lásku k druhým lidem. Podobně nás víra vede k tomu, abychom nezanedbávali nedělní shromáždění v kostele či modlitebně. Avšak svoboda víry a láska k druhým nás vedou k tomu, že jeli nezbytí, je možno do kostela nejít. Jsme tedy jako synové lidští pány i nad tím, budeme-li chodit do kostela. Nelze svou odpovědnost schovat za zvyky, církevní předpisy a nařízení a dokonce ani za Boží zákony.
Ta obrovská svoboda víry, kterou dostáváme, je pak omezena kromě již zmiňované víry a lásky také tím, kdo nám tuto svobodu daroval. Nade vším je pánem Syn člověka. On je tou nejpevnější hrází proti zneužívání svobody, kterou nám přináší. Ježíšův osobní příklad je nám měřítkem i odpovědí na otázku: „Co máme dělat?“ A také varováním ve chvílích, kdy na jeho autoritu nedbáme a začneme si dělat, co se nám zlíbí. Nikoli zákon, ale živý Pán ve svém Duchu je měřítkem našich životů.
Pohleď, Pane, na své učedníky. Shlédni na nás. Koukej, jak si tu vedeme. Amen