Přišli farizeové a začali se s ním přít; Žádali na něm znamení z nebe a tak ho pokoušeli. V duchu si povzdechl a řekl: „Proč toto pokolení žádá znamení? Amen, pravím vám, tomuhle pokolení nebude dáno žádné znamení.“ Odešel od nich, vstoupil opět na loď a odjel na druhý břeh. Zapomněli si vzít s sebou chleby; na lodi měli jen jeden chléb. Domlouval jim: „Hleďte se varovat kvasu farizeů a kvasu Herodova!“ I začali mezi sebou rozmlouvat, že nemají chleba. Když to Ježíš zpozoroval, řekl jim: „Proč mluvíte o tom, že nemáte chleba? Ještě nerozumíte a nechápete? Je vaše mysl zatvrzelá? Oči máte, a nevidíte, uši máte, a neslyšíte! Nepamatujete se, když jsem lámal těch pět chlebů pěti tisícům, kolik plných košů nalámaných chlebů jste sebrali?“ Řekli mu: „Dvanáct.“ „A když sedm chlebů čtyřem tisícům, kolik plných košů nalámaných chlebů jste sebrali?“ Odpověděli mu: „Sedm.“ Řekl jim: „Ještě nechápete?“
Evangelium podle Marka 8,11–21
V tomto týdnu, bylo to ve středu večer, dávali v televizi velmi zajímavý film. Jmenoval se „Evropo, Evropo“ a byl o židovském chlapci a jeho zajímavých osudech za války. A jedna ze scén se mi znovu vybavila, když jsem si četl ten náš dnešní text, přesněji řečeno jeho začátek. Ta scéna se odehrávala v křesťanském chrámu, někde na hranicích Polska a Ruska. V chrámu byli shromážděni chovanci sovětského dětského domova v pionýrských šátcích a probíhalo ideologické školení o náboženství. V celém kostele byly namísto obrazů a soch svatých portréty a busty Lenina, Marxe a Stalina. Jaký byl obsah toho školení, vám asi nemusím vykládat. V jeho závěru se jeden chovanec, Polák z okupované části Polska, vzbouřil: „To ně pravda, Bog jest.“ (To není pravda, co nám tu tvrdíte, Bůh existuje!) Nastal poprask, k chlapci se přidalo několik jeho krajanů. Avšak soudružka vychovatelka celou situaci skvěle ukočírovala. Nařídila polským hochům, aby se modlili k Bohu za to, aby seslal bonbóny a tak ukázal, že existuje. „Gospodi, požalujsta, daj nam konfety.“ (Hospodine, prosíme tě, dej nám bonbóny). Pěkně nahlas museli tuto prosbu několikrát opakovat. Samozřejmě se nic nestalo. S vítězoslavným úsměvem na rtech mohla soudružka vychovatelka pronést, že tento názorný pokus jasně dokázal, že Bůh neexistuje. Nedal jim požadované znamení, nedal jim bonbóny. A aby toho nebylo málo, jako zlatý hřeb večera museli všichni ostatní chovanci požádat soudruha Stalina, ačkoli o jeho existenci nepochyboval nikdo, aby tedy on seslal bonbóny. A ještě ani nedozněla slova této druhé prosby a již se otvorem v klenbě chrámu začaly sypat bonbóny a tu a tam bylo možno zahlédnout rozhazující lidské ruce. Jenže to již byly hlavy dětí skloněny k zemi, kde hledaly tak vzácnou sladkost.
Proč to vše vykládám? Chlapci, polští katolíci byli donuceni, aby žádali znamení. Nejen farizeové z bible před dvěmi tisícovkami let, nejen polští kluci z filmu, ale můj soused, spolužák, spolupracovník – ti všichni možná dnes a denně říkají: „Kdyby mi dal Bůh znamení, budu v něj věřit.“ A nebo: „Kdyby byl Bůh, tak tohle nedopustí, ale něco by s tím udělal.“ Vynucují si znamení, zázrak – jako základ své víry. Všechny takové hledače musím zklamat. Nedostane se jim znamení z nebe. Víra totiž nezačíná u znamení. Zázrak není základ, když už, tak je to berlička, pěkně chatrná, spíše stébélko než hůl. O znamení se víra nemůže opřít. Nic, zázračný tyátr nebude. Amen, pravím vám, jistě nebude dáno tomuto pokolení znamení, i kdybyste ho hledali sebe víc, byť si jej budete sebe víc a sebe hlasitěji vynucovat, nebude dáno. Farizeové i jiní hledači zázraků jsou velmi tvrdě odmítnuti. Pryč s tím pokušením! O znameních se nemá již více cenu bavit, stavět víru na nich nejde, tak co s tím harampádím? Proč ztrácet čas a slova. A opustil je, nastoupil do člunu a odjel až na druhý břeh Galilejského jezera. Ani Ježíše, ani Pána Boha nelze nutit k tomu, aby dělali, co se nám líbí, co my bychom chtěli. Cizím slovem, které však jistě znáte, se tomu říká, že s ním nelze manipulovat. Když se o toto snažíme, v takové chvíli se nám Bůh vzdaluje. Vůbec nepodléhá naší vůli, ale svobodně odjíždí na druhý břeh, kam my nemůžeme. Mohli jsme přijít, jako ti farizeové. Ale je rozdíl mezi přijít a přijít. Záleží na úmyslech, s jakými k Bohu přicházíme. Všichni můžeme přijít, ale pozor, abychom jej nechtěli do něčeho tlačit, abychom mu nechtěli naporoučet naše výmysly a pak abychom nebyli zklamáni. On se totiž může od nás vzdálit. Odjet, třeba už navždy. Do míst, kde se tato scéna odehrála již Ježíš nikdy znovu nepřišel. Tolik malé varování.
Vydal se lodí s učedníky na druhý břeh. Opustil ty, kdo na něj nepokorně dotírali, odjel s hrstkou svých věrných, se svými učedníky, asi opravdu jen s těmi nejbližšími. Jeli jednou lodí, v níž neměli chleba. Učedníci ho zapomněli vzít. Tedy jeden chleba měli, ale to jaksi učedníci nevidí, nevědí a nechápou. I zapomenuli s sebou vzíti chlebů a neměli než jeden chléb s sebou na lodi.
Učedníci nechápou. To také ukazuje následující rozhovor, který vypadá, lidově řečeno, jak když jeden mluví o voze a druhý o koze. Učedníci nemají chleba, to je otázka, která je cele pohltila, rozmlouvali o tom, možná si i prudčeji vyměňovali názory a hádali se, kdo za to může. Jak rozhovor učedníků probíhal, není podstatné. Důležité je, že když k nim velmi vážně promluví jejich Mistr, oni nechápou. Ach, po kolikáté již? A kolikrát ještě nepochopí? Jak často nechápeme dnes my, co nám evangelium říká? Jak zabednění – Petr, Jakub, Jan, všichni v loďce. Uši mají, neslyší. Oči mají, nevidí. Nic nechápou. Jejich přízemní starosti je zcela pohlcují, že nejsou schopni pozvednout oči k nebi. Farizeové je tam pozvedali, ale špatně, žádali znamení z nebe. Učedníci je tam ani nepozvednou, pachtí se v loďce za chlebem, který nevzali, a už to nejde napravit. Farizeové nevěří, učedníci nechápou. Je to jen nešťastná náhoda, nebo schválnost, že když hledají chleba, mluví Ježíš o kvasu? O tom, z čeho bude chléb – pěkný kvašený, vykynutý, propečený chléb. Snadno pak dojde k omylu.
Velice si dejte pozor na kvas farizeů a na kvas herodovců. Nebuďte jako oni. Koukejte se toho vyvarovat, ruce pryč. To, co z toho vzejde, nebude dobrý chléb. Co vlastně dělají farizeové a král Herodes se svými blízkými. Dnes jsme četli o tom, že farizeové se dožadovali znamení – nevěřili. Jinak se farizeům moc nelíbilo Ježíšovo učení a zvláště, že porušoval Mojžíšův zákon – překračoval ho ve jménu lásky, uzdravoval v sobotu a pod. A tak již v samém začátku evangelia čteme, v 3,6 toto: Když farizeové vyšli, hned se proti němu s herodiány domlouvali, že ho zahubí. Herodes sám pak se ukázal jako vladař, který je schopen čehokoli, když nechal zabít Jana Křtitele – Ježíšova předchůdce – a o Ježíšovi se domníval, že to je z mrtvých vstalý Jan (6,16). To jsou tedy nedůvěřiví a naštvaní farizeové, to je vystrašený a pověrčivý Herodes a jeho nohsledi a podlézavci. To je kvas, špatný kvas, z toho nevzejde nic dobrého. Však se to ukáže o velikonocích, kde budou farizeové i herodovci hrát svou roli. To bude chleba, který z toho vzejde: tvrdý a trpký. Chleba, který nebude sloužit k zachování života, ale k jeho zmaření. Nebuďte jako oni. Ale učedníci to nechápou. Kolik jen příkladů bychom našli. Kolikrát církev zadělala na chléb z kvasu farizeů a herodiánů. A okolí nám to právem připomíná a poukazuje na to. Kolikrát jsem já sám nechal vykynout tuto nepěknou hmotu. Každý máme před večeří Páně při vyznání vin na co vzpomínat, ba co hůř, proberemeli si večer svůj všední den, tak najdeme to, co vzešlo z tohoto starého kvasu. Z kvasu farizeů a herodiánů, který stále nejsme schopni vymést ven z našich zkornatělých srdcí a zatvrzelých myslí. Jak málo si dáváme pozor.
Tak už chápete? Jen si vzpomeňte, když už tedy mluvíme o tom chlebu, jak to bylo, když jsme měli pět chlebů pro pět tisíc lidí a když sedm chlebů pro čtyři tisíce. Už tenkrát jste se projevili jako naprosto nechápající, poprvé i podruhé, ale nikdo neodešel hladový, plných košů bylo dvanáct a vrchovatých nůší sedm, to jste posbírali. Chleba je dost. Ještě nechápete? Zapomněli jste vzít chleby, a nemáte než jeden chléb s sebou na lodi. Ještě nechápete? Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. Narozen: v Betlémě (což přeloženo znamená Dům chleba!), učil modlitbu, v níž se prosí o chléb náš vezdejší. To je ten, který sám dává chléb – rozdává jej, sytí jím, a přitom sám je tím jedním jediným chlebem. Ježíš, který dává sám sebe, chtělo by se říct, že se cele rozdá, „až do posledního drobečku“. Chléb vydaný k rozlomení. Tak už rozumíte? Proto když jedli, vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim se slovy: „Vezměte, toto jest mé tělo.“ (14,22)
Tak zakládá společenství. Společenství se sebou samým, když se nám nabízí. A my k němu smíme přicházet – a tu ještě jednou upozorňuji na to jak přicházet, smíme jej přijímat: našimi ústy i do našich srdcí; zkrátka přijmout Ježíše do svého života, abychom nebyli jako ten kvas farizeů a herodiánů. Společenství s Ježíšem. Ale také společenství se všemi sycenými: s již dávno zemřelými i s těmi, kdo teprve budou někdy poprvé syceni, společenství s bratry a sestrami třebas odněkud z Afriky, z Dálného východu – zkrátka se všemi křesťany po celém světě. Ano, společenství se všemi, i s těmi, s kterými se zatím nemůžeme sejít u jednoho stolu Páně, protože my si to zakazujeme podle našich lidských komentářů a výkladů (dávám k úvaze, zdali i toto není kvas farizeů?!), společenství těch, kdo slaví večeři Páně každou neděli, s těmi, kdo přijímají podle své lidské tradice jen několikrát do roka (je chybou, že se neptáme, z čeho naše nečasté přijímání vykvasilo). Jde o jedno společenství, protože jedeme na jedné lodi, máme jeden jediný Chléb, zve nás jeden Hostitel, jeden je Pán, jedna víra, jeden Bůh a Otec všech. Amen