Kázání Aleše Mosteckého

Číslo

Čtení: 2. Timoteovi 1,7–10  Text: Pláč 3,22–26

2Tm 1,7–10

Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy. Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu; ani za mne, jeho vězně, se nestyď, nýbrž snášej spolu se mnou všechno zlé pro evangelium. K tomu ti dá sílu Bůh, který nás spasil a povolal svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy a nyní zjevil příchodem našeho Spasitele Ježíše Krista. On zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu.

Pl 3,22–26

Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí.

Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá.

„Můj podíl je Hospodin,“ praví má duše, proto na něj čekám.

Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje.

Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina.

Obloha již nějakou chvíli nebyla temná a na východě se objevily první, rudě zbarvené sluneční paprsky. Dva muži stáli na břehu Nilu a hleděli na slunce, vycházející za řekou. Z jejich tváří se dalo vyčíst, že jejich srdcím vládne smutek a bolest.

„Tak dneska je to rok,“ povzdechl si Báruk. A zase zavládlo ticho. Bylo ráno devátého dne měsíce avu, rok po pádu Jeruzaléma, rok od zničení chrámu Hospodinova babylonskými vojáky.

V myslích obou mužů se odehrávaly mnohé děsivé scény. Ještě z času obléhání svatého města, kdy se děly tak nesvaté věci. Každý bojoval nejen s nepřítelem, ale i o svůj holý život uprostřed naprostého nedostatku. A pak když vojáci vtrhli do města: Vraždění a znásilňování a plenění všude po městě. Ale hlavně tam na vrcholu, na Siónu. Pohané vtrhli do dědictví tvého, Bože. Jak’s to mohl dopustit?!

Bárukovy oči se zalily při té vzpomínce slzami. A před očima náhle viděl míhající se rudé plameny. Schvacují dům Hospodinův. Chrám hoří. Báruk si oči promnul a viděl odraz rudého vycházejícího slunce, jak se míhá na vlnách Nilu. Obrátil se k Jeremjášovi, který až dosud stál tiše a nehnutě.

„Už je to všechno pryč. Kolik vody už tady proteklo od té doby, co se děly tyhle hrůzy. Už je to za námi,“ tiše šeptal Jeremjáš.

„Ano, je to minulost,“ přitakal svému staršímu druhovi Báruk. „Ale minulost není to nejhorší. Horší je, když před sebou nevidíš budoucnost. Člověk musí žít dál. Ale jak, když nemáš proč? Když před sebou nevidíš vzcházet světlo a stále marně hledíš jen do samé tmy?“

Jeremjáš mlčel. A tak Báruk pokračoval: „Co zbylo z Izraele a z naší víry? Pár nejrazantnějších odpůrců Babylóna je tu s námi v Egyptě. Ostatně to oni nás sem zavlekli. Všichni ostatní, kněží, Lévité, starší, knížata i sám král jsou odvlečeni a rozptýleni v babylonských městech. Z chrámu je hromada sutin. V zemi zůstali jen obyčejní sedláci a pastevci, chudí a negramotní. Nad nimi jsou dosazeni noví pohanští úředníci. Myslíš si, že za pár let ještě budou tihle lidé vzpomínat na Hospodina? Nerozeznáš je od Kenaanců, Chivejců, Girgašejců nebo Pelištejců. Jenže od Egypta nemůžeme čekat žádnou záchranu, je vojensky tak slabý. To je konec Božího lidu. Ztratili jsme podíl v zemi zaslíbené. Čas Izraele pominul. Copak to nechápeš? S vyhlídkou jaké budoucnosti má člověk žít dál? Není už co očekávat. To je na tom to nejhorší.“

Jeremjáš dál hleděl k druhému břehu Nilu. Slunce mezitím zezlátlo a mírně stouplo. Přes celou řeku se rozléval zlatý pruh světla. Jak zlatý most, který zve k cestě. Jen vykročit. Tam na druhý břeh. Tam směrem k zemi zaslíbené. Jeremiáš začal pomalu pohybovat rty a šeptal:

„Hospodinovo milosrdenství nepomíjí, jeho slitování nekončí.“

„Cože?“ Vyhrkl Báruk. Nedokázal potlačit své překvapení a skočil Jeremjášovi do řeči, což by jinak nikdy neudělal.

„Hospodinovo milosrdenství nepomíjí. Obnovuje se každého rána. Jeho věrnost je neskonalá. Hospodin je náš podíl. Na něj čekáme. Hospodin je dobrý k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje. Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina.“

„Hospodinovo milosrdenství nepomíjí,“ opakoval si Timoteus, když pomalu roloval svitek proroka Jeremjáše, na jehož konci byla zapsána i slova jeho Pláče. „Jak to, že dokázal tak statečně nést tu hrůzu,“ přemýšlel Timoteus.

Dnes nemohl spát. Vstával již před úsvitem, zapálil kahan a četl si v Písmech. Ne náhodou si vzal právě Jeremiášův Pláč. Věděl, jaká slova tam najde. „Hospodinovo milosrdenství nepomíjí.“ Ačkoli mnohé kolem nás pomíjí. Mnohé z toho, na čem nám tak strašně moc záleželo. Proto nás ztráta tak bolí. Najednou skoro nevíme, proč žít. A jak žít dál. Vždycky, když jsme sami v koncích, je dobré číst, že Boží slitování nekončí. Když na nás těžce doléhá zlo, je dobré slyšet, že Bůh je dobrý.

Timoteus ta slova potřeboval. Dneska je to rok, co zemřela jeho jediná dcera. Proto od něj této noci spánek prchal. Proto nevydržel na lůžku ani do svítání. Svítání devátého dne sedmého měsíce – Septembra. Před rokem zemřela. Proč? Proč Bože dopouštíš takové věci? Podobné otázky se mu honily hlavou a dorážely stále znovu a víc, protože na ně nebylo odpovědi.

Do dveří Timoteovy pracovny v tu chvíli vstoupil Akvila. Pohlédl na svého druha a tiše řekl: „Timoteji, přišel dopis. Od Pavla. Pro tebe.“

Timoteus si list vzal. „Zase mi Pavel píše, to je dobře,“ pomyslel si a rychle přelétal zrakem po papyru. „Pavel, z vůle Boží apoštol Ježíše Krista …“ Obvyklý úvod. „Timoteovi, milovanému synu.“

„Pavel je ve vězení,“ řekl nahlas a jen pro sebe si v duchu dodal: „Další rána. Jako by toho už tak nebylo dost.“ Akvila sledoval Timoteův utrápený obličej a nejraděj by ani nedýchal, aby jej v četbě nerušil. Věděl, že pro Timotea je dnešek dnem smutku.

Jako by to věděl i Pavel: „Snášej všechno zlé. K tomu ti dá sílu Bůh, který nás spasil … z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši … On zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu.“ Znovu a znovu si ta slova opakovaně četl: „On zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu.“ Jak jen to ladí s těmi slovy Jeremiášova Pláče. Z Boží strany k nám, kteří jsme poddáni pomíjivosti, marnosti a smrti, přicházejí skutečnosti nepomíjející, bez konce, věčné. Po dlouhé věky, které uplynuly od časů proroků, nám Bůh zůstává věrný. A vlastně již před tím, od samého počátku světa a lidstva. „Tvá věrnost je neskonalá, Pane,“ zněl mu v hlavě prorocký výrok. Ano, jeho dobrota a láska nás zahrnují. A mají svou platnost i navzdory naší smrti. I navzdory smrti naší malé …

Timoteovi díky těm několika slovům druhých lidí jasně docházelo, kterak nás Bůh v Ježíši Kristu zahrnul milosrdenstvím, slitováním, dobrotou a spásou. Smrti navzdory. „On zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu.“ Jeremiáš k tomu jen vyhlížel, ale i tak mu to dodávalo obrovskou sílu. On, Timoteus, to může díky Vzkříšenému brát jako jistotu. A jako otevřenou bránu k budoucnosti. Jasně, že má život i po smrti jeho dcerky smysl. Má totiž jeden stejný cíl – spolu s Kristem v Boží blízkosti. Její krátký, předčasně skončený, stejně jako jeho, Timoteův, ještě stále pokračující život.

Rychle prolétl očima zbytek dopisu až ke konci: „Pavel tě pozdravuje, Akvilo. I tvojí ženu Prisku. – A děkuji ti za ten dopis.“

Slunce již stálo vysoko nad obzorem, když Kamil Novák vybral poštu ze schránky a vešel do kanceláře. Nebylo v ní koho pozdravit. Společník jej opustil, sekretářku propustil. Musel, neměl na její výplatu. S firmou to jde z kopce. Přestože tady v té místnosti strávil tolik času, aby firmu vybudoval. Dvanáct hodin denně pracovat, neznat soboty, neděle – pro Kamila to nebyl problém, ale žena se kvůli tomu často zlobila. Že ho vlastní děti skoro neznají, že na ní nemá nikdy čas. Časem z toho byly docela nechutný scény.

Kamilův zrak padl na datum v kalendáři. Dneska je to rok, co mu žena oznámila, že od něj odchází. Deváté září. Od toho dne se to všecko nějak zepsulo. Rodina v troskách, firma v háji. A Kamilův život? Škoda mluvit uprostřed všech těch trosek o zhroucení. Neviděl před sebou žádnou budoucnost.

Proč vlastně? Kde se stala chyba? A kudy z toho ven? Bolestné otázky bez odpovědí. Seděl v kanceláři docela sám. Se samotou si nepopovídá. Ta mu na jeho otázky neodpoví. Doma je to stejné. V prázdném bytě není nikdo, kdo by ho třeba jen vyslechl. Vzpomínal, komu by mohl aspoň zavolat, ale nikdo ho nenapadal. V poště jen samé faktury, smlouvy a nabídky. Osobního nic. Jak dlouho už vlastně nedostal normální dopis? Kam zmizely všechny ty normální vztahy, co člověka v průšvihu nesou? Kam zmizeli všichni, kdo mu vždycky dodávali sílu a naději? A řešit soukromé záležitosti s obchodními partnery prostě nejde.

Kdyby tak někdo ze starých známých vešel a pozdravil!

Byl najednou tak sám.