Text: Matouš 13,24–30 Čtení: Římanům 7,14–25
Mt 13,24–30
Předložil jim jiné podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo klas, tu ukázal se i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal ten plevel?‘ On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“
Není to první podobenství, které Ježíš předkládá velikému zástupu z loďky zakotvené u břehu jezera. Již k nim mluvil o muži, který vyšel rozsívat, o zrnu, které padlo do kdejaké půdy, a o úrodě, která může na dobré půdě vyrůst. Třiceti, šedesáti i stonásobná.
Tak bohatý klas žádné obilí nemá. Lidé si hned začali mezi sebou šuškat, jaké to nebeské království má moc, jaká to musí být nádhera. Jaká hojnost, utěšení, nedostatků žádných není. Vždyť i kdyby jen třicetinásobná bývala úroda, pak bychom nikdy nepoznali, co to je nedostatek chleba našeho vezdejšího.
Jaké tedy musí být společenství těch, kdo se stali učedníky království nebeského! Jaká jen to musí být mezi nimi vzájemná harmonie, soulad, pokoj! Když přinášejí takovou úrodu, musí to být parta jedna radost. Našel by se snad někdo, kdo by k tomu společenství učedníků nechtěl patřit?
Někdo možná zapochybuje sám o sobě, jestli by jim v tom nenadělal menší či větší paseku. Mohl bych se k nim přidat já, i když nejsem zdaleka dokonalý?
Jenomže pak někdo ze zástupu vzpomněl na to, že tu skupinku Ježíšových učedníků už někde potkal. „Prosím vás, jakápak hojnost a utěšení? A o tom, že nedostatků žádných není, o tom nemůže být ani řeč. Já je slyšel. Hádali se mezi sebou, jako když hýkají divocí osli, o to, kdo je přednější, důležitější, kdo má mít hlavní slovo a kdo z nich má pravdu.“ „A já zase,“ přidal se hned další, „já jednou zaslech’ toho jejich Mistra, ten jim dal. Že prý když ho nechtějí následovat, ať mu táhnou z cesty. Asi to jeho slovo u nich nepadlo zrovna na úrodnou půdu. Jo, asi zrovna žádná úroda nebyla.“
„Pst! Ticho! Ať slyšíme, co říká!“
„S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli.“
„Ale to už přece říkal, ne? Jak ta zrnka padají do různé země.“ „Ale ne, počkejte, ono to pokračuje nějak jinak!“
„Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Tak se plevel objevil na poli toho muže.“
Kde se vzalo, tu se vzalo, neroste mezi učedníky jen to dobré. Bují mezi námi v církvi ledascos zlého. Podobenství tomu říká plevel. Právem. Úroda z něj nebude žádná, užitečného nic nepřinese. Jen dusí a potlačuje to dobré.
A tak jsou i mezi učedníky spory a hádky. Tam, kde se dva neb tři sejdou, hned se objeví alespoň čtyři názory na to, co je potřeba dělat, kam to jejich společenství směřovat, na co se soustředit apod. To by ještě samo o sobě nebylo nic tak strašného a špatného. Ale ne vždy se dokážeme v rozhovoru s druhými obrnit nebeskou trpělivostí, ne vždy dokážeme druhého přijímat bez předsudků, ne vždy se dobře vyspíme a v hlavě se k tomu rojí ještě mnoho dalších starostí. A hádka je tu hned. Plevel bují jako o závod a mnoho dobrého přijde vniveč.
I v církvi, na tom poli nebeského království, se děje kdeco nekalého. Jsou i tací, co se církve chytili jako příležitosti pro své sebezviditelnění, namísto místa služby stala se jim výtahem k moci a osobnímu prospěchu. Dobře je to vidět již při četbě evangelií, knihy Skutků a ve zcela syrové a neidealizované podobě v Pavlových nebo Janových dopisech. Bohužel je to někde dobře vidět i dneska. Buďme si jisti, že právě toho si lidé všimnou a právě na to budou poukazovat – na plevel.
Navíc se občas někdo ze služebníků nenechá přesvědčit Ježíšovým varováním, že chtít vytrhat plevel ovšem není tím nejrozumnějším řešením. A hned planou hranice (to tedy dnes už tak naštěstí není), vylučuje se z církve, přestává se chodit do kostela, „protože když je tam on, tak já v žádném případě ne“. Pro plevel je to však jen další vláha a dobré hnojivo, zatímco pro dobré zrno jed. Je nabourána vzájemná důvěra, je pošramocena láska, je pošlapána věrohodnost toho, co církev zvěstuje a nese jako dobré poselství.
„Ale copak to zrno, které Pán sil, nebylo dobré? Kde se vzalo všechno to svinstvo?“ Otázka je to o to palčivější, že špatní nejsou jen ti druzí, ale ono je to v nás. Kde se to v nás bere? Odkud je mezi námi zlo a hřích? To zlo, nad kterým se sám děsím a přece je činím.
Odpověď, že plevel nasel mezi dobrou setbu nepřítel, z nás nesnímá odpovědnost za naše jednání. Nepřítel totiž nečiní nic jiného, než co udělal ten dobrý Pán. Rozsévá. Ne ve dne, ale v noci. Není světlem, je temnotou. Rozsévá. Nikoli zrno dobré, ale bezcenný plevel. Seje marnost a pomíjivost. Máme odpovědnost, jakou půdou budeme také pro jeho setbu. Dám-li jeho setbě prostor, aby ve mně vzklíčila, zakořenila, vzrostla. Podobenství dává tušit, že se tomu nikdy stoprocentně neubráním. A tak to roste pospolu na poli světa, na poli nebeského království – církve, a také na poli každého lidského srdce.
Zdálo by se, že je to tedy mezi dobrým Pánem a jeho nepřítelem nerozhodně. Oba zaseli, obojí setba roste a nic se s tím teď zrovna nenadělá. Podle toho, jak se člověk dívá na svět kolem nás, to někdy svádí k hodnocení, že je dokonce ta špatná setba nějaká úspěšnější, lépe rostoucí. Kam se ten náš svět řítí, když i mezi učedníky Kristovými se dějí takové věci, lomí tu a tam někdo rukama. O zbytku světa ani nemluvě.
Ale právě v té otázce úspěšnosti dobré či špatné setby přináší podobenství zcela jiný pohled. Není to tak, že by to bylo nerozhodně. Není to ani tak, že by zlá setba měla navrch. Všeho jen do času. „Až přijde čas žně, řeknu žencům: Seberte plevel, svažte do otýpek a spalte. Pšenici shromážděte do mé stodoly.“
Do té doby má víra nalézt dostatek odvahy, aby nechala dobré a zlé růst pospolu. Do té doby se opravdová víra, důvěra v Ježíšovo evangelium, nenechá odradit ani tím, že dokonce mezi učedníky, v církvi, bují hodně plevele. To jen nevěra se na to vymlouvá, že k takovému spolku se nikdy nepřidá.
Víra totiž žije s pohledem dopředu. S pohledem do očekávané Boží budoucnosti. A k ní patří i čas žně, čas rozlišování mezi dobrem a zlem, čas soudu. Víra se pevně drží té skutečnosti, že za dobrou setbou stojí dobrý Pán, který bude mít rozhodující slovo. Zrno bude shromážděno do jeho stodol, kam se žádný plevel nedostane. A tím tato naše víra určuje i náš přítomný život, naše jednání, naše rozhodování. Určuje, oč nám má v životě jít. O co stojí za to usilovat. Co má zaslíbenu dobrou budoucnost. Co má vůbec nějakou budoucnost.
Čas žně odhaluje smysl toho, proč na světě jsme. Bez něj by se vše rozplynulo v marnosti. My ve své víře poznáváme a víme, že má před Pánem svou cenu vydávat dobrou úrodu. A je to právě výhled ke žni, který nám pomáhá unést i tu tíživou skutečnost, že kromě plných klasů plodíme i mnohý plevel, kterého se neumíme v tomto čase zbavit.
„Nechejte to spolu růst. Pán žně si to ve správný čas přebere.“ To není výzva k tolerování zla. To není výzva k rezignaci na správné rozhodování. Naopak. Jde ovšem o přiznání toho, že nejsme lepší než ostatní. Jde o varování před hraním si na soudce. Jde pak také o ujištění, že víru v dobrou žeň nemáme navzdory plevelu vzdávat. Vždyť v čase žně bude mít rozhodující slovo dobrý Pán – a ten si svou úrodu ujít nenechá. Amen