S komunisty se nemluví, říkají jedni. Se Zemanem se taky nemluví, dodávají druzí. Třetí mají připravená vejce a rajčata, aby to „nemluvení“ dotáhli do radikální podoby. Česká společnost je rozdělená. Neustále čteme a slyšíme o tom, jak je potřeba bojovat proti Zemanovi, proti Rusku, proti tomu a onomu. Jiné názory jsou vytlačeny do oblasti pochybného „alternativního zpravodajství“ (skladiště konspiračních teorií) a osobních blogů. Zeman byl přitom se slušným náskokem demokraticky zvolen a názory na Rusko jsou mezi lidmi velmi různé. Máme tu rozpor. Společnost by si něco měla myslet, ale myslí si asi něco trochu jiného – alespoň tedy její výrazná část.
Pojem „pražská kavárna“, který si Miloš Zeman nevymyslel, je velmi nedokonalým analytickým nástrojem. Přesto ovšem odkazuje k něčemu skutečnému. Není nijak šokující, že i v naší společnosti existují různé myšlenkové světy. Některé jsou prestižnější než jiné. Není nijak šokující, že do kategorie prestižního patří postoje vzdělaných Pražanů s relativně vysokými příjmy. Protože do této kategorie zároveň spadá podstatná část žurnalistů a „osobností“ (od lékařů až po herce a hudebníky), získává právě tento myšlenkový svět ve veřejném prostoru více místa, než by odpovídalo jeho zastoupení ve společnosti, kdybychom se měli orientovat podle statistik. Odtud tedy pejorativní označení „pražská kavárna“, případně také „pravdoláskaři“.
Myšlenkové světy „pražské kavárny“ a jejích odpůrců jsou zdánlivě navzájem neprostupné. Za to vděčíme silné krustě arogance a pohrdání na obou stranách smyšlené barikády, demagogii, polopravdám a lžím, na které si člověk pomalu už snad musí zvyknout, skutečnosti, že se na tomto antagonismu přiživuje prezident republiky, a tím jej posiluje (a v neposlední řadě i tomu, že média věnují prezidentovi víc pozornosti, než si jakožto prezident České republiky zaslouží).
Co vlastně odpůrci „pražské kavárny“ – kterým bychom žertem mohli říkat třeba „venkovská hospoda“ – reálně říkají? Jaké jsou jejich politické priority? Jaké jsou jejich naděje a obavy? Jak vypadá tento myšlenkový svět? To jakoby nikoho nezajímalo. Každá snaha do něj proniknout naráží na posměch a příslovečné internetové LOL. Tím se polarita posiluje, možnosti dialogu oslabují.
Rozdělení na „pražskou kavárnu“ a „venkovskou hospodu“ je podstatně jiné než klasické dělení na pravici a levici. Spíše snad lze vidět kontrast mezi důrazem na občanská práva na jedné straně a sympatiemi k vládě pevné ruky na straně druhé. Ještě přesněji jde ale o zahraniční politiku a zahraničně-politické směřování České republiky. To je samo o sobě fascinující, protože zahraniční politika tradičně nepatří k velkým tématům volebních programů a předvolebních kampaní českých politických stran. Mohlo by se tedy zdát, že Čechy nezajímá. Neprávem.
Zajímá mě, co říká „venkovská hospoda“: v čem se konkrétně mýlí, v čem konkrétně selhává a v čem konkrétně má třeba pravdu.
Za prvé, „venkovská hospoda“ upozorňuje na nedůslednost „pražské kavárny“ v otázce občanských práv ve světě. Zatímco „pražská kavárna“ bojuje proti porušování občanských práv v Rusku a pravidelně vyvěšuje tibetské vlajky, nestará se o porušování lidských práv ve Spojených státech (Manning, Snowden, Guantanámo atd.), Saúdské Arábii nebo o ultrapravicové síly na Ukrajině. Saúdská Arábie je velmi zajímavá v tom, že se jedná o jeden z nejautoritativnějších režimů současnosti, ale Česká republika s ní má (i díky Václavu Havlovi a Karlu Schwarzenbergovi) velmi dobré vztahy. O saúdského krále přitom „pražská kavárna“ nejeví zájem. „Venkovská hospoda“ naznačuje, že jde o pokrytectví a že spíše než o lidská práva jde o politické zájmy konkrétních mocností. „Venkovská hospoda“ se zde obvykle dopouští zásadní chyby: zlehčuje porušování lidských práv v Rusku a Číně, z Ukrajiny dělá „fašistickou juntu“. Oprávněná kritika a apel na důslednost se pak mění v pouhopouhou mocenskou hru.
Za druhé, „venkovská hospoda“ vyčítá „pražské kavárně“, že ve jménu jakýchsi postmoderních ideologií opomíjí skutečné problémy občanů. Levicoví zastánci „venkovské hospody“ zde kladou důraz na sociální jistoty, pravicoví spíše na politickou stabilitu. Zatímco se „pražská kavárna“ věnuje právě otázkám občanských práv ve světě, ochraně životního prostředí, právům žen a menšin atd., „venkovská hospoda“ tvrdí, že běžní občané České republiky se o tyto problémy nestarají – ne snad proto, že by byli záměrně lhostejní k cizímu utrpení, ale proto, že se protloukají bez práce nebo naopak chodí do tří zaměstnání, aby uživili rodinu, pracují v nedůstojných podmínkách, marně shánějí normální bydlení. „Venkovská hospoda“ i zde nastoluje důležitá témata. Selhává ovšem ve dvou ohledech. Jednak posiluje falešnou představu, že si mezi občanskými právy a sociálními jistotami musíme vybrat jedno nebo druhé, jednak je trochu naivní v tom, že politikům, které preferují – ať už je to Zeman, Putin nebo někdo jiný – záleží na potřebných a sociálně slabých. Miloš Zeman se definitivně odkopal, když odletěl do Číny s partou miliardářů. Myslím, že není potřeba dlouze komentovat to, čí zájmy Miloš Zeman hájí.
Ke konfliktu „pražské kavárny“ a „venkovské hospody“ patří také konflikt mezi Západem a Východem – konflikt, který jsme ještě nedávno mohli pokládat za mrtvý. „Pražská kavárna“ upozorňuje na rozpínavost Ruska a obviňuje nejen Zemana, ale i další politiky z loajality k Rusku. V mnoha debatách bývá Zeman označován dokonce jako „agent Kremlu“. „Venkovská hospoda“ se zase domnívá, že na Ukrajině – ale i u nás – prosazují svoje mocenské zájmy Spojené státy a že řada politiků Spojeným státům nadbíhá bez ohledu na to, je-li to v zájmu České republiky. Jako bychom si zase museli vybírat: tentokrát mezi Ruskem a Amerikou. Jako bychom se vraceli do studené války. Ve strachu z nevýhodného spojenectví se Spojenými státy „venkovská hospoda“ mnohdy odvrhává celý projekt liberální demokracie. S vaničkou vylévá i dítě. Smutné je, že když je lží a propagandy všude plno, dá se za lži a propagandu označit cokoli, co si nechceme připustit. Myšlenkové světy (ať už je to svět „pražské kavárny“, „venkovské hospody“ nebo jiný) se tak mohou skutečnému světu vzdalovat velmi povážlivě a uzavírat se samy do sebe s pomocí oné ochranné krusty pohrdání a posměchu pro vše, co jde proti nim – nebo třeba jen jinudy než ony. Informační válka je xenofobní: to, co není „moje“, je nutně lživé a nepřátelské.