Číslo
Karfiol zůstal stát na střeše nemocnice,
kde jednou zemřeme, kam jednou půjdem spat.
Až pro nás v kostele zažehnou bílé svíce,
bude se zpívati, varhany budou hrát.
Poupě se usmívá jak Amelie z vany.
když na skle zrcadla se sráží její dech.
Adeline přichází a stoupá po schodech.
Adeline přichází,já jsem jí poslal péra,
ona mi nese bez, rozkvetlý za večera,
ona mi nese bez, rozkvetlý navečer.
Je ještě před námi velice dlouhá cesta,
jdem nočním Londýnem, trháme bezy města,
trháme šeříky, které se noří z šer.