Bohužel jsme my křesťané (a podobně i židé) špatně pochopili mandát, který dal na počátku člověku sám Bůh: Podmaňte ji (tj. zemi) a panujte… nade vším živým (Genesis, 2. kap). Teolog a religionista Jan Heller říká na základě studia tohoto textu i textů obsahově příbuzných: Člověk nebyl ustanoven pánem, nýbrž pastýřem přírody. Ale ještě horší je to s křesťanským pohledem na takzvaná neživá jsoucna takzvané přírody; ta bývají chápána jako pouhé kulisy jeviště, kde se objevují jediní aktéři – lidé. Ačkoliv v celé řadě Žalmů to zní chválou, kterou rozezpívává na Boží počest celé stvoření (lidé i ne-lidé, vhlédněme do Žalmů 8, 19, 104, 107 aj.), začal se křesťanský člověk, který špatně pochopil ono citované místo z Genese, dívat na stromy, kameny a potoky jako na materiál k „volnému použití“. KÁMEN se náhle proměnil v šutr, podobně jako ze stromu zůstala jenom jakási (možná užitečná) dřevina.
Není divu, že tento přístup k mimolidským fenoménům našeho světa pobuřuje až do vzteku četné výtvarné umělce, zvláště ty, kteří zasvětili svou práci kameni. Připomenu za ostatní rumunského sochaře Constantina Brancusiho (1876–1957), který tvořil v mramoru, dřevě a kovu, a tím nejenže posloužil „základním tvarovým hodnotám“, nýbrž přispěl i k novému, jakoby archaickému pohledu na tzv. anorganismy kolem nás. A právě tohoto umělce zmiňoval někdy světově proslulý religionista Mircea Eliade. Naplno to tento historik a systematik náboženství vyjádřil ve své knize ostrovidných studií NÁBOŽENSTVÍ A SVATÉ z r. 1949. Eliade tu pojednává o hierofanii (zjevení svatého), kratofanii (zjevení síly) a ontokracii (síla vyjevující podstatu) kamene. Uvádí jednotlivé kameny, zvláště velké či osaměle usazené, menhiry, nebo údiv (někdy úděs) budící skály, rituální kamenné předměty, hrobní kameny atp. Pojednává o jejich funkci v jednotlivých geografických oblastech (např. Indie, Čína, ale i Palestina).
Kámen nebyl svatý sám o sobě. Nebyl (původně) předmětem nějaké idolatrie. Posvátným se kámen stával tím, k čemu ukazoval, totiž k uzdravující, ba křísící SÍLE té MOCI, kterou nemůžeme uchopit, ani rukama, ani myslí. Účinky této síly lze „registrovat“ toliko vlastní nezaměnitelnou a nezastupitelnou zkušeností. Pozoruhodné je Eliadeho zjištění, že staří Řekové neuctívali původně sochy, nýbrž neopracované kameny (řecky argoi lithoi). Bohové se „vyvinuli“ z kamenů. Kámen označoval někdy střed země, tzv. pupek (světa). Podobným středem byly ovšem i chrámy, původně také kameny, totiž oltářní. V keltském podání se mluví o kameni zvaném FAIL, který začne zpívat, jakmile se přiblíží člověk, který je hoden být králem. Podle jiného podání vylučuje kámen mléko, je-li přítomna žena, která se má stát matkou.
Také izraelský svět lze do jisté míry charakterizovat živými kameny. Připomeňme: Jákob v Bét-elu (Genesis 28) postavil do hlav místa, kde ulehl ke spánku, jeden z kamenů, který vzal z jakéhosi kromlechu. Tento kámen, který se tím stal kamenem zjevení, polil po úděsné i útěšné noční vizi olejem a instaloval ho jako posvátný sloup. Podle starého podání (Jozue 24) postavil izraelský vůdce Jozue pod posvátný strom v Sichemu velký kámen (jakýsi prototyp pozdějších „desek Zákona“), který slyšel (!) slova smlouvy mezi Hospodinem a Izraelem a stal se tak svědkem té přelomové vyznavačské události. Jiný příběh o náhraničném kameni jménem Eben-Ezer (Kámen-Pomoc) vysvětluje původ tohoto nezvyklého pojmenování (1. Samuelova 4). Tento kámen nabyl zvěstného významu po úspěšném boji Izraelců s Pelištejci. Před touto izraelskou zkušeností bylo to staré jméno „hluché“, bez významu. Po této zkušenosti však vyjadřovalo zvěst AŽ POTUD NÁM HOSPODIN POMÁHAL.
Ještě překvapivější je, že sám HOSPODIN, živý Bůh Izraele, je ve staré „Mojžíšově písni“ (Deuteronomium 32) nazván SKÁLA, KTERÁ TĚ ZPLODILA. Tady je využito představy o Skále-Matce, která přivádí na svět své „děti“ = lidi, v našem případě lid Izraelský. Živou skálou byl Izraelcům sám praotec Abraham (Izajáš 51). V 1. listu Petrově je KRISTUS symbolicky označován jako živý kámen. Podle téže epištoly se i křesťané mají stát živými kameny. Apoštol Pavel mluví v prvním dopisu Korinťanům (10. kapitola) o Kristu jako o duchovní skále, z níž pili Izraelci putující pouští.
Vždyť i mezi evangelickými kostelními písněmi najdeme jednu „skalní“; ta písnička kvílí a zpívá o Kristu jako o naší drahé Záchraně a vstřícném Útočišti:
Skálo klaná pro můj hřích / Kriste skrej mne v ranách svých.