Obzvláště tento rok se hodně hovořilo o identitě Českobratrské evangelické. Není divu, vzpomíná-li se devadesáté výročí jejího založení. V církevním tisku se hledaly a nacházely charakteristické rysy, reformační návaznost, ozvučnost tradic. Zpytovalo se na farářském kurzu i nad publikací Zpytování. Po několik měsíců se hledalo „evangelické rodinné stříbro“ a nalezlo se ledacos inspirujícího.
Porozumět veřejnému rozměru církve
Nechci přehlížet žeň, spíše bych se chtěl pozastavit nad tím, co mne udivilo. Již samotná myšlenka, že něco je tzv. „evangelickým rodinným stříbrem“ je příznačná pro váhavost a nejistotu dneška. Na rodinné stříbro jsme sice tak trochu hrdí, ale dobré je pro slavnostní příležitosti nebo do skleněné vitríny muzea. Je sice hezké, ale do dnešního světa se příliš nehodí, protože my přece řešíme úplně jiné problémy než naši předchůdci ve víře. Ti přece neměli tak komplikovaně rozvinutou společnost. Ti to přece měli vše jednodušší, a neprošli otřesy a krizemi, jako je holocaust nebo husákovská normalizace. Oni přece nemohli zažít hloubku sekularizační krize, redukci ducha marxistickým ani socialistickým humanismem, ani neutuchající životnost lidské náboženskosti, magie a pověr mediálně dnes šířených.
Podsouváme našim předchůdcům, že to měli jednodušší. Děláme to jen za cenu obrovského zjednodušování. Sami sebe však usvědčujeme ze sociální nevyzrálosti a sociální naivity. S žurnalisty podléháme myšlence možnosti hospodářského a sociálně/politického pokroku nebo možnosti mravní či existenciální revoluce, která by tu už dávno byla, kdyby to nekazili ti druzí, kteří špatně řídí společnost, protože své volební programy plní jen velmi kompromisním způsobem. O relativně zdravém stavu ČCE svědčí ovšem to, že problém zákona o církevních restitucích není problém číslo jedna a „život víry“ našich sborů nebude podvrácen, když k restitucím nedojde, ba dokonce ani když k nim dojde.
Trápíme se, tak jako někteří naši předchůdci ve víře, kteří se k jedné takové krizi vyjádřili prostřednictvím Čtyř pražských článků (1420). A zasáhli tak do všech oblastí života legitimně, jasně a spravedlivě. I pro nás je otázkou, jak správně zasahovat do aktuálních problémů politických a společenských. Proto se naše synody zapojily do komplikovaného česko-německého smíření, proto vznikl evangelický výbor pro Gruzii a někteří demonstrovali před ruským velvyslanectvím v srpnu 2008, proto vzniklo synodně/radní prohlášení na podporu Gruzie, s nímž někteří souhlasí nebo zase nesouhlasí. Podobně tomu bylo ovšem s oněmi dávnými pražskými články, které se nakonec staly zemskými zákony na Čáslavském sněmu r. 1421. Nejde jen o nedávné aktivity. Dlouhodobě působí velmi akční a prostupné hnutí, které se schází každoročně ve Flossenbürgu nebo mezinárodní ekumenické hnutí s českou filiálkou Acat – „Křesťané proti mučení“.
Reverence – bázeň Hospodinova
Nerozumíme biblické tradici víry, která je popisována jako bázeň, řekl by Jan Karafiát. Masaryk, jak je obvyklé v anglosaské filosofické a kalvinistické náboženské tradici, mluvil o „reverenci“. Jde o bázeň Hospodinovu, o onen nestresující, uctivý, zároveň inspirující a nakonec i radostný vztah k Hospodinu, jak o něj v ranní modlitbičce prosili broučci: „Dej, ať se tě bojíme.“ Nerozumíme tomuto typu prosby. Podezříváme ji z devótnosti a neurotizování dětí i dospělých. Jistě, někteří evangelíci i katolíci si spolu s Freudem nedovedou představit vztah k otci i Otci jinak, než jako bojácnost, přestrašenost před autoritou patriarchy či hrozivým starozákonním Bohem. Někteří rodiče skutečně nábožensky neurotizovali své děti, a těm pak bylo nevolno při každé společné modlitbě před jídlem či jiné společné modlitebné příležitosti. Sebejistí zbožní dovedou zneužít i bázeň Hospodinovu a cítit se jako ti, kdo obstáli před tváří Boží. Byli spokojení, zachovali zbožnost, dosáhli svého, protože zakázali jít dětem do kina nebo v neděli šít šatičky na panenky. Je také pravda, že někteří křesťané, židé či muslimové si Boha spojují právě s bojácnou poslušností, a někteří dokonce bázní legitimují i různé druhy násilí, neboť to je podle nich nástroj k přetváření identity jedince, skupin, a světa vůbec.
Někteří zas naivně říkají, že kdyby se děti už ve škole něco dozvěděly o Bohu, aspoň by se něčeho bály a byly by mírnější. Počet sebevražd a deliktů na konci 19. století tomu však nenasvědčuje. Lidé, kteří tehdy chodili do státních škol a které vyučovali státní katecheti rakousko-uherské církve, nebyli mravnější než my dnes. V tomto ohledu se příliš nezměnilo ani na počátku 20. století, přestože většina dětí byla ve školách alespoň hodinu týdně procvičována ve zbožnosti a náboženství.
A už vůbec si nedovedeme představit, že náboženská úcta k Hospodinu tíhne ke kladným sociálním projevům a aktivitám. Ne tedy každá bázeň, ale právě bázeň Hospodinova, reverence, úcta. Bázeň není jen bytostné a razantní oslovení mého já, ale kromě niterného rozměru má víra/důvěra/bázeň také sociální účinky: „bojíme a posloucháme, a přitom se rádi máme.“
To rozpoznali evangelisté, ale i reformátoři – bázeň Hospodinova nevede k přestrašené či slepé poslušností. Nemusí stresovat, naopak, stává se inspirací (Izajáš 6. kapitola). Zákon/tóra se nemusí obcházet, ani nechce svazovat ruce a fantazii, ale chce nasměrovat. Zákon v Kristově interpretaci (Kristus složil Dvojpřikázání ze starozákonních prvků tradice tóry/zákona) vede k rozpoznání, že smíme a máme milovat Boha, a mít rádi máme také druhé – „a přitom se rádi máme.“
Broučkovská modlitbička není výrazem hrdosti. Nedýcháme si na dušičku, že my křesťané se máme rádi. Je to modlitební uctivá prosba, aby tomu tak bylo. Poslušnost proto není upachtěně striktní plnění božích direktiv, ale jde o iniciativní službu druhým. Svícení znamená přece profánní službu broučků tomuto světu, nikoli uzavřenost do společenství lepších a osvícených. Tady neslouží naivní dětičky boží, ale ti, kteří vědí o krizích a nebezpečích. Svícení přece není metaforou pro spirituální uzavření do sebe sama, nýbrž vyjadřuje kladný poměr věřících k tomuto světu – neproklínají ho a svítí. Nestahují se do ghetta, ale létají ven.
Tradice evangelické neposlušnosti a karafiátovské poslušnosti
V průběhu let se zrodilo neporozumění „služebné“ úloze broučků, což vedlo k vytváření etiky vynalézavé evangelické „neposlušnosti“, která má ovšem nakonec zcela stejně dobrý záměr, jako měl autor Broučků – iniciativní zájem, služebnou „solidarizaci“ s těmi, kdo potřebují právě v daném okamžiku pomoc, čili lásku: „a přitom se rádi máme.“
„Evangelická neposlušnost“, formulovaná v 60. letech minulého století, tedy spíše podpírá etos Broučků. Modernímu autorovi přece šlo také o neposlušnost, která se nebojí lidí, protože se bojí Hospodina – to byla a je intence služby broučků (19. století) i „neposlušných“ (20. století).
Metafory vděčnosti – chudobky a růže
Poslušnost si někdy také pleteme s osudovostí, s přesvědčením, že proti osudu nic nezmůžeme. Jako by nás Karafiátovo chápání boží vůle a poslušnosti vyučovalo složit ruce do klína, přitakat blížícím se katastrofám. V Evangelickém týdeníku připomněli, jak jakási maminka se zděšením odložila knihu Broučků, když zjistila, že na konci knihy všichni broučci poslušně zmrznou: „…tohle prostě Karafiátovi neodpustím, protože tohle už fakt přehnal! Nechal je prostě všechny poslušně zmrznout.“ Řekl bych, že ona maminka chápe metaforu zmrznutí a chudobek jako metaforu trestu smrti, smrti v zastrčené díře daleko od lidí. Nechápe, že Karafiát přitakává činorodému a vděčnému životu, a nerozumí ani jeho přístupu ke smrti, k faktu, že si nepřidáme ani den života, a že smrt přijímáme jako něco, čím sice život končí, kvůli čemu ale náš „služebný život“ není nicotný.
V jednom PF napsal filosof Vítězslav Gardavský o své blížící se smrti (cituji jen velmi přibližně): „Že mrzne, pálí mráz?, pravila růže tichým hlasem. Zmrznu, zemřu, ale voněla jsem.“ Vděčnost za smysluplně prožitý (služebný) život překonává myšlenku nesmyslného zmaru. Podobnou vděčnost vyjadřuje Karafiátova metafora chudobek. Nejde o vzdorovité či poslušné, popř. náhodné zmrznutí. Autor zřejmě naznačuje, že služebný život broučků byl svým způsobem prostý a krásný, smysluplný a důležitý – Bohem oceněný, a není důležité, kdy skončí. Nejsou nesmrtelní, ani smrtí nepřecházejí pomocí reinkarnace do lepšího života. Chudobky také odkvetou a zvadnou. Nemění se za odměnu v larvu, která se zakuklí a smrtí pak přejde do krásného motýlího života.
Ona maminka prostě chápe smrt jinak než Karafiát. Karafiát poslušným zmrznutím pouze naznačil, že broučci neprotestují proti pozemskému údělu. Ten se jim jeví dostatečně dobrý a smysluplný. Chudobka se stává čtenáři metaforou vděčnosti – je klíčem k pochopení smyslu života právě uprostřed světa 19. století. Nebyl to poklidný svět bez krizí. To naznačil i Masaryk, jehož některé práce Karafiát znal. Statisticky doložil, že na evropském kontinentu v průběhu sedmdesátých let denně vlastní rukou skončilo svůj život šedesát lidí. Za dvacet pět let to znamenalo přes půl milionu lidí. V 80. letech se tento trend zvyšoval, což Masaryk ke konci století znovu statisticky potvrdil. Nebylo to století klidu a míru.
Svítá
Zpívá-li žalmista, že Hospodinovo jméno vzbuzuje bázeň a že počátek moudrosti je bát se Hospodina (Ž 111), nevyzývá tím k strachu ani k náboženské či sociální slepotě a rezignaci, nýbrž volá objevit moudrou úctu, která dává člověku důstojnost a životní vděčnost, jež se pak nebojí ani lidí, ani smrti. O takovém uctivém vztahu k Bohu věděl apoštol Pavel, proto hovoří o „bázni a třesení“. Lukáš zas o úžasu a bázni, jež na ženy „padla jak kdysi na pastýře“ (Šly z rána ke hrobu, Svítá 324). Proto se autor listu Koloským dovede obrátit k bázni Kristově. Proto naopak autor listu Janova dovede vyznat, že láska bázeň (strach, stres, úděs, bojácnost) vyhání, jak správně připomíná jiná píseň ze zpěvníku Svítá (Kdo mne z pout mých). Tedy církev žije – chválí i prosí – tam kde se zpívá, a tomuto umění jsme se zatím neodnaučili.