Na začátku normalizace
bylo z řad KSČ vyhozeno asi 500 tisíc členů, ale v průběhu normalizace v patnáctimilionovém Československu opět strana dosáhla počtu 1,5 milionu členů. Druhořadost nekomunistů byla zdůvodněna i ústavou. Že věřící lidé pociťovali ponížení a netoužili být svázáni socialistickou třídní zákonností, to vyjadřovaly černošské spirituály. Zpívaly se při bohoslužbách či biblických hodinách mládeže, popř. na koncertech Spirituál kvintetu – přehrávaly se a tajně předávaly dál. Podobně se zpívaly trampské písně Rosa na kolejích a další podobné nonkonformní písně. Celý národ si nenotoval s Karlem Gottem, ani nebyl nadšený Jaroslavem Dietlem. Někteří četli samizdatově vydávaného nositele Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta, vzpomínky Václava Černého, práce o lidských právech Boženy Komárkové. Vedle toho se rozvíjela alternativní kultura a skautské oddíly, které se skrývaly pod značkou turistických oddílů. Jistě, pořád to byly menšiny vedle většiny pivních mozolů sedících v hospodách, bojící se mluvit nahlas, bojící se vyprávět vtipy, aby je někdo neudal.
Někteří přehodnocují normalizaci
Michal Pullmann, mladí historici, marxisté i postmarxisté mají samozřejmě právo interpretovat normalizaci. Měli by však naslouchat menšinám včetně církví a na nich se učit, jak církve a další společenské skupiny byly díky mocenskému tlaku rozštěpeny. Jak administrativně-manipulativní řízení společnosti vítězilo nad řízením společnosti podle zákonů. Ač zákony pro církve z roku 1949 byly platné po celou dobu, byly překryty vyšší mocenskou autoritou komunistické strany – měla k tomu povolení již ústavou z 9. května 1948. Tak byly celkem slušné zákony zneplatněny administrativní zvůli státních úředníků. A jestliže se jedinci či vedení církví začaly v 60. letech odvolávat k zákonům, pak byla státní správa nemile překvapena, že nad její vůli někdo staví vyšší autoritu, kterou je zákon (Memoranda kurátora Českobratrské církve evangelické JUDr. Pavla Šimka). Taková kritická církevní správa byla ocejchována jako neposlušná, a dostala se pod soustavný nátlak ministerské administrativy. Státní správě se podařilo poměrně rychle dosáhnout toho, že ČCE (podobně jako další církve) se opět podřídila administrativně-manipulativní moci státních úředníků. Stalo se tak dopisem do všech sborů 11. 2. 1972. Tímto církevním dopisem si sama církev zakázala, aby se jednotlivci odvolávali na státní zákony, a přikázala všem funkcionářům církve poslušnost nařízení a instrukcí církevní správy. Proto později církevní správa odsoudila iniciativu 31 českobratrských evangelíků, kteří využili petičního práva a v návaznosti na platnost zákona 120/1976 Sb. vypracovali elaborát adresovaný Národnímu shromáždění, v němž upozorňovali na diskriminační praktiky státní správy vůči věřícím. Zákon 120/1976 Sb. deklarující paragrafovým způsobem lidsko-právní svobody a práva nebyl třešničkou na dortu socialistické zákonnosti, jak naopak tvrdí filosof Martin Šimsa, ale paragrafovým zněním svobod a práv, které deklarovaly nový stupeň spravedlnosti. Tento lidsko-právní zákon šel proti duchu ústavy z roku 1960, ale i proti ústavě z roku 1948, v níž již byla uzákoněna nadřazenost výnosů státní administrativy nad soudy a zákony. (Vilém Hejl, Zpráva o organizovaném násilí – soudy musí dbát na autoritu celého právního systému, tj. i na nařízení ústředního výboru Komunistické strany Československa, takže návrhy trestů byly pro soudce závazné). Lidsko-právní zákon 120/1976 Sb. státní úřady chápaly jako zákon, který omezuje nadřazenost komunistické strany i dosavadní socialistickou zákonnost.
Socialistická zákonnost
Jistě má Martin Šimsa pravdu, že již před tímto zákonem byla socialistická zákonnost vybavena jasnými principy spravedlnosti – např. zákon o rodině 1961 a mnohé další zákony včetně hospodářských (viz Pt 6/20, str. 4). Stávalo se ovšem občas, že pokud chtěli občané upozornit na možnost každého občana svobodně škrtat na volebním lístku kandidátů Národní fronty, pak toto upozornění vyhotovené ve formě letáků bylo označeno za rozvracení republiky a několik aktérů bylo proto zatčeno a odsouzeno k několika měsíčnímu žaláři, ač někteří z nich tyto letáky netiskli a pouze po nějaký čas přechovávali. Ladislav Hejdánek tuto dobu vazebního věznění zužitkoval obdivuhodným způsobem, protože zde sepsal Úvod do filosofie.
Případ kazatele Jana Kellera (1984) naznačuje, jak fungovala socialistická zákonnost v kombinaci s nepsanými dohodami státní správy s církevní správou. Jan Keller byl obviněn z maření dozoru nad církvemi, protože prý nerespektoval povinnost hlásit církevnímu tajemníkovi organizování letního tábora s výukou náboženství. Na radu právníka JUDr. Pavla Šimka se farář Jan Keller držel argumentu, že šlo o bohoslužebná shromáždění, na která se ohlašovací povinnost nevztahuje. Soudce měl po roce 1976 možnost interpretovat tato shromáždění jako bohoslužebná shromáždění, jejichž svobodné konání zákon 120/1976 Sb. umožňoval. Zda se soudce rozhodl dle tohoto nového chápání spravedlnosti, nelze nyní zjistit. Nicméně stanovisko právníka JUDr. Pavla Šimka, které zastával při obhajobě farář Jan Keller, souznívá s novým chápáním spravedlnosti (zákon 120/1976 Sb.), a nebyl proto odsouzen z maření státního dozoru nad církvemi, jak zněla původní obžaloba státního zástupce, kterou ovšem ze setrvačnosti zpočátku zastávala i synodní rada. Teolog a historik v jedné osobě Michael Pfann (Cesta církve IX) nepojímá případ Jana Kellera jako případ, který se nakonec vyvinul v příklad elegantního dodržení socialistické zákonnosti, totiž jako vzorové pochopení zákona 120/1976 Sb., k němuž se ve svém judikátu přiklonil nestranný předseda soudního senátu JUDr. Jan Kříž, ale spíše jako příznak slabosti závěrečného rozkladu režimu, a odvolává se na politickou analýzu té doby, jak ji nalezl u Michala Pullmanna (Konec experimentu).
Česká zkušenost s StB
Jako člen komise Českobratrské církve evangelické „Cesta církve od roku 1945–1989“ jsem měl společně s farářem ČCE Pavlem Hlaváčem neobyčejnou možnost nahlédnout do diplomových prací příslušníků StB, kteří zkoumali možnosti ovlivňování dění v Českobratrské církvi evangelické a dalších církvích. V jedné z diplomových prací bylo popsáno, jak byl člen jednoho východočeského sboru (úspěšný pracovník významného závodu, který měl poměrně rozvinutý export a obchodoval s vícero zeměmi) naverbován v rámci svého podniku pro spolupráci s StB, pak později i zavázán ke spolupráci v rámci celocírkevní funkce, konkrétně voleného členství v synodní radě ČCE (ke kandidatuře do takové funkce přidělovalo ministerstvo kultury předběžný státní souhlas, viz Cesta církve IX). Nejen diplomové práce, ale též různé referáty, byť některé byly horší kvality, jasně ukazují záměr StB – utlumit a přetransformovat náboženský život na bezzubou ideologii přizpůsobenou socialistické ideologii a to v každém regionu a tedy v celém Československu. Podobně o to usilují čínská ideologická pracoviště, která převychovávají náboženské smýšlení do nového tvaru. Je proto s podivem, jak nemnoho zřejmě pracoval s estébáckými archivními materiály akademický pracovník Michal Pullmann, a přesto si dovoluje zásadní hodnocení, které si dělá ze čtenářů spíše legraci než cokoli jiného: „Estébáci nepůsobí jako odporná monstra, nýbrž spíše jako přísní otcové, autoritativně dohlížející na svoje děti. Pohled na zaměstnance dnešních bezpečnostních agentur by rozhodně nahnal více strachu.“ (Respekt 33/2020, s. 16) Otec neusiluje o likvidaci svých dětí. Navíc, někteří příslušníci StB by s Michalem Pullmannem nesouhlasili, protože jako monstra občas vystupovat chtěli a také vystupovali. Nicméně, daleko větší strach vyvolávaly procesy s nepohodlnými – tresty za přepisování samizdatu, tresty za uskutečnění nepovoleného autorského čtení, tresty za veřejné vystoupení loutkoherců atd. (Luděk Navara, Josef Albrecht, Abeceda komunismu).
Dnešní průzkumníci normalizace
by měli opustit onu část marxistické metodologie, která přehlíží náboženský rozměr společnosti. Měli by s trochu větším porozuměním zkoumat různé menšiny sekulární i náboženské, které po sobě také nemohly zanechat příliš mnoho oficiálních stop, protože by se za to mohly dostat do vězení. Je možné, že badatelé typu nově interpretující normalizaci objeví její totalitní rysy v plné šíři i délce.
Mimochodem, stejnou metodologickou chybou jako čeští postmarxisté je postižen jinak velmi zajímavý švédský marxistický filosof Martin Hägglund (This Life, Why Mortality Makes Us Free), který mimo jiné ve své knize zkoumá sociální rysy baptistického kazatele Martina Luthera Kinga – aniž by ovšem zkoumal jeho náboženské zakotvení a jeho návaznost na anglosaskou právní kulturu a biblické chápání spravedlnosti a práva, které se velmi výrazně liší od evropského kontinentálního chápání práva, na němž je marxistické chápání spravedlnosti a práva závislé.