rozhovor s Dušanem Stuchlíkem
Dušan Stuchlík (1972) byl reportérem mj. v Mladé frontě Dnes a České televizi, nyní pracuje v mediální agentuře. Je zakladatelem Společnosti pro občanskou veřejnou aktivitu (SOVA) a hlavním organizátorem protestních akcí proti válce v Čečensku před ruským konzulátem v Brně.
Sdělovacími prostředky proběhla zpráva, že bylo podáno trestní oznámení na brněnské demonstranty, kteří protestovali proti ruské politice v Čečensku. Vyslýchá tě policie…
Jde o trestní oznámení na neznámého pachatele, který znečistil zeď a vstupní prostor konzulátu. Této akci předcházela asi o měsíc dříve demonstrace (viz Protestant 9/99, s. 17 – pozn. red.), kde jsme se snažili upozornit na situaci v Čečensku z hlediska lidských práv. Po měsíci pokračující genocidy skupina aktivistů polila barvou zeď konzulátu a popsala ji nápisy protestujícími proti ruské válce. Tři dny poté proběhla demonstrace, poukazující na to, jak strašná situace v Čečensku je. Červená barva měla symbolizovat krev nevinného čečenského civilního obyvatelstva, které je vinou ruské politiky likvidováno. Několik dní po tomto aktu policie předvedla jednoho z aktivistů, který se zúčastnil, Milana Štefance, a vyšetřovatel mu sdělil obvinění z trestného činu poškozování cizí věci a výtržnictví. Sazba je tu dva až tři roky – tři roky v případě, pokud by se prokázalo, že šlo o organizovanou skupinu. Další byli předvoláni k podání vysvětlení s tím, že i oni budou obviněni, což se však doposud nestalo.
Jaký máš pocit z paradoxní situace, že na jedné straně se smí beztrestně vraždit ve velkém a na druhé straně se nesmí ani postříkat zeď?
Záleží na tom, jakým metrem se měří. Před lety skupina poslanců (jeden z nich byl natolik občansky hodnověrný, že se stal ředitelem Bezpečnostní a informační služby) pomalovala v Praze na Smíchově legendární tank. Tehdy se to bralo jako happening, vedly se kolem toho mediální debaty a všechno nakonec proplynulo jako v podstatě velká sranda. Když několik bezejmenných, mediálně neznámých aktivistů pomaluje ruský konzulát, je to kvalifikováno jako trestný čin. Tato rychlá policejní aktivita může svědčit i o tom, že ruské politické zájmy u nás mají pořád ještě poměrně značný vliv.
Cítíš podporu veřejnosti nebo spíš to, co děláte, jsou osamělé zoufalé pokusy?
Podporu veřejného mínění cítím jednoznačně. Česká historická zkušenost je taková, že na projevy ruského imperiálního chování je velká část populace citlivá, proto se také těchto demonstrací neúčastnili jen mladí aktivisté a studenti, jak na podobných akcích bývá zvykem, ale až z poloviny i lidé středního a staršího věku, kteří mají svou zkušenost se srpnem 1968.
Většina české společnosti má pocit, že mezinárodní politiku a velmocenské zájmy nemůže nijak ovlivnit. Ty zřejmě tento pocit nesdílíš, proti válce v Čečensku jsi zorganizoval veřejný protest o měsíc dříve, než se probudily intelektuální a politické špičky národa…
Možnost změnit ruskou politiku takovými akcemi je opravdu minimální, vlastně žádná. Jak několikrát proklamovali ruští političtí představitelé, Rusko si do této záležitosti nenechá nikým mluvit, a myslet si, že nějaké polévání konzulátu barvou na tom něco změní, by bylo naivní. Na druhou stranu ani Rusko nežije ve vzduchoprázdnu a i ono musí sledovat minimálně náladu světového veřejného mínění. Před vánočními svátky vznikl v Polsku otevřený dopis sedmi známých osobností (např. Stanislav Lem, Czeslav Milosz, Andrzej Wajda apod.), kde mj. napsali, že Rusko se touto válkou připravuje o určité sympatie, které za deset let budování demokracie mohlo získat. Jakkoli vláda tvrdé ruky, přece jen nemůže takové hlasy úplně ignorovat. Odpor světového mínění, zejména ve východní Evropě, je zřetelný. I když ministři EU nezvolili hospodářské sankce proti Rusku, mozaiku odporu je třeba skládat.
Lidé, kteří se protestních akcí účastní, cítí určitou morální odpovědnost a chtějí aspoň symbolicky vyjádřit svůj názor. Když v roce 1968 na Rudém náměstí v Moskvě demonstrovalo několik málo jednotlivců proti okupaci Československa, věděli, že si tím zničí život a že na invazi sovětských vojsk to nic nezmění, a přece tento symbolický a pro ně velice nebezpečný akt svým způsobem ukázal světu, že celé Rusko nesmýšlí tak, jak jeho političtí představitelé.
S několika přáteli zakládáte občanské sdružení SOVA. Jakým aktivitám se chcete věnovat?
SOVA (Společnost pro občanskou veřejnou aktivitu) se chce podílet na budování a podporování toho, čemu se říká občanská společnost. Máme za to, že lidé by se měli mnohem více vyslovovat k tomu, co se kolem nich děje, nejenom k otázkám politickým, ale také k problematice lidských práv nebo životního prostředí. Česká veřejnost je podle mého názoru pořád ještě hodně pasivní, i když leckde už se začíná něco hýbat. SOVA by chtěla jednak upozorňovat na různé případy, které jsou v nepořádku, a jednak umožnit lidem vyslovit se a přispět tak ke stavu, kdy už neplatí, že se „s tím nedá nic dělat“. Příkladem může být třeba Amnesty International, která i v původně beznadějných případech zachránila mnoha lidem život.
Nejde nám o masy členstva, ale spolupráci s jednotlivci i organizacemi.
Podobná sdružení či hnutí už v Brně působí, většinou jsou orientována výrazně ekologicky či dokonce anarchisticky. Jaký k nim SOVA bude mít vztah?
Osobně mám přátele jak mezi konzervativci, tak anarchisty, a kdykoli se sejdeme k politické debatě, tak v zápalu vášní jsem pro anarchisty strašný konzervativec, leckdy až fašista, a naopak pro konzervativní kolegy zase naivní levičák, socialista a anarchista. Myslím si, že oba světonázory mají mnoho společného, ač z úplně jiného konce. Na anarchistech je mi sympatické, že upozorňují vytrvale na problematiku lidských práv, a to nejenom v našem českém kontextu. Pražské levicové skupiny byly dlouhé roky jediné, které tady upozorňovaly na nebezpečí vzrůstu fašismu ze strany skinheads. Byl to osamělý hlas, který dlouhou dobu nechtěl nikdo poslouchat. Na druhé straně konzervativci také vidí na společnosti spoustu věcí v nepořádku, které i mě trápí a na jejichž řešení chci spolupracovat.
SOVA tedy se světonázorem až tak nesouvisí, jde spíš o to dát se dohromady a komunikovat nad konkrétním společenským problémem. V Brně působí poměrně už vlivné a známé hnutí Nesehnutí, které má za sebou několik výborných a užitečných aktivit. S některými jejich politickými projevy se nemusím ztotožňovat, např. s jejich odmítavým postojem k účasti NATO v Kosovu, ale nebrání mi to s nimi spolupracovat, když jde o problémy, na něž máme názory shodné – právě čečenskou kampaň jsme připravovali společně. Stejně tak nabídli svou účast mladí lidé z katolické komunity. Bez SOVY by Nesehnutí a mladí katolíci asi tak brzy spolupracovat nezačali a v tom právě vidím naše místo – lidi spojovat a nabízet jim platformu pro užitečnou spolupráci.
Myslíš, že by k tomuto stolu mohli něco specifického přinést evangelíci a nějak pomoci?
Zatím je tam velmi postrádám. Osobně je pokládám svým způsobem za nejnormálnější a nejcivilnější v přístupu k životu a ke společnosti. Katolická církev přece jen někdy působí a z mého laického hlediska i funguje jako jakýsi aparát a mechanismus, zatímco evangelíci na mě působí velice liberálním a pozitivním dojmem. Bohužel jsem nezachytil z jejich strany zájem se nějakých našich aktivit účastnit, ale to v podstatě nic neznamená, myslím, že je to jen otázka času. Výjimkou bylo vystoupení evangelického faráře na demonstraci právě před ruským konzulátem, které se mi velmi líbilo – a nejen mně. Pokud odhlédnu od samotné čečenské problematiky, tak z hlediska občanské společnosti to byla jedna z nejlepších věcí, co jsem v SOVĚ zaznamenal, protože se nabouraly představy převážně ateistické mládeže o víře a církvi.
Jakými konkrétními případy se bude SOVA v nejbližší době zabývat?
Všechno děláme jen ve svém volném čase, takže nemáme možnost nějaké dlouhodobé koncepční činnosti. Momentálně se podílíme se sdružením Vera na kampani za zrušení trestu smrti pro amerického aktivistu Jamala a chystáme minifestival ve Svitavách, kde bychom po dohodě s nadací Člověk v tísni, která působí při ČT, chtěli promítnout několik dokumentárních filmů zabývajících se problematikou lidských práv.
Ptal se Štěpán Hájek