V jednom z loňských podzimních čísel časopisu Protestant byl otištěn článek Prof. dr. Milana Balabána, Bc. Věry V. Tydlitátové a ThMgr. Josefa Bláhy, SJ, nazvaný „Židovským obcím v Čechách a na Moravě“. Dostal se mi do rukou až s velkým zpožděním, přesto bych na něj rád několika slovy zareagoval.
Autoři článku se staví na křesťanské pozice (3. věta článku začíná slovy: „My křesťané…“) a odtud volají po novém promyšlení struktury „ideového setkávání židů a křesťanů“. Jejich pojetí křesťanství však vyžaduje závažné zásahy do základních formulací křesťanské věrouky, včetně učení o Kristově božství. Tím dochází k určitému matení pojmů; křesťanství v jejich pohledu už bezpochyby není křesťanstvím v plném smyslu tohoto slova, tedy vírou v Trojjediného Boha, jak ji formulovala starokřesťanská tradice. Dialog, po kterém de facto volají, pak už nemůže být dialogem židovsko-křesťanským; křesťanská složka je v něm příliš změněna. Nejde ovšem o konec křesťanství, o jakém se mluví v závěru jejich článku. Jde o určitý odklon autorů od základů křesťanské víry, respektive o požadavek závažné revize této víry. Nechci jim upírat právo k takovému kroku, vadí mi to výše zmíněné matení pojmů. Za poctivé bych považoval zvolit pro takový postoj jiný název, než „křesťanský“.
Autoři článku dále podmiňují vznik dialogického setkávání židů a křesťanů především změnou pohledu na golgatskou událost ukřižování Krista, především na podíl židů na této události. Výpověď, kterou evangelista Matouš vkládá do úst židovského zástupu („krev jeho na nás a na naše děti“) pro ně není přijatelná. Zdá se jim, stejně jako celý evangelijní popis Kristova ukřižování i řada dalších novozákonních míst, pohoršlivá.
Jistě, vedla v historii ke katastrofálně tragickým činům těch, kteří se ke Kristu svými slovy hlásili. Vina spáchaná církví na Božím lidu Staré smlouvy je obrovská a nezpochybnitelná. Je to vina našich otců, od které se jako církev nesmíme distancovat.
Na druhou stranu se ale musím ptát: Byla tato vina církve nutným důsledkem novozákonní zprávy? Je změna textu evangelia skutečně nezbytným předpokladem vzájemného setkání církve a židovstva? Troufám si povědět, že není. (Přitom nechci otevírat diskusi o historické autenticitě evangelijního textu; jako laik ji nejsem schopen odborně posoudit. Za důležitou považuji v tomto ohledu skutečnost, že celá řada i významných biblistů zde důvod ke zpochybnění Nového Zákona nevidí.)
Ukřižování Krista, jakkoli samo o sobě tragické, bylo především spásným činem Boží Prozřetelnosti, předpokladem záchrany padlého lidstva. Židé, žádající Kristovo ukřižování, tak zástupně ztělesňují kohokoli z nás, stávají se služebníky spásy ostatních národů. V určitém smyslu slova se tak naplňuje prorocké vidění druhého Izajáše, ve kterém židovští vykladači (ale i řada vykladačů křesťanských) vidí jako Božího služebníka židovský národ. V této perspektivě může být přiměřeným důsledkem tehdejšího židovského postoje ke Kristovu procesu ne křesťanská zloba a nenávist, ale (paradoxně) vděčnost.
Tím nechci nijak zlehčit jejich vinu. Jakékoli omlouvání či přehlížení provinění mi vždycky připadá nepřiměřené a zbabělé, zvláště v případě národa, který se opakovaně dokázal ke svému Bohu vracet v pokání. Co ovšem chci zásadně popřít, je pohled, který Izraeli přisuzuje větší provinění, než jakým je hřích kohokoli z nás. Tak to církev po staletí dělala – to je třeba přiznat a vyznat, tady je třeba prosit o odpuštění Boha i naše židovské bratry.
Apoštol Petr ve svém kázání zapsaném ve 3. kapitole knihy Skutků apoštolských upozorňuje na nevědomost těch, kteří Krista vydali smrti (Sk 3,17). Není to omluva, vždyť nevědomost viny nezbavuje. Je to ale dobré vysvětlení. Kdyby nebylo židovské věrnosti tradici otců, kdyby židé svou tradicí nezachovali biblické texty po dlouhá staletí, byla by pohanská nevědomost nesrovnatelně větší. Vědomí této závislosti církve na židovské tradici vytváří podle mého názoru prostor, ve kterém může církev překročit stín svých vlastních skutků v minulosti. A jestli církev přistoupí k dialogu s židovstvím v duchu pokorného pokání, může pak (jak věřím) židovsko-křesťanský dialog probíhat i bez rezignace na základní formulace křesťanské víry.