„Blahoslavení tvůrcové pokoje, neboť oni budou nazváni syny Božími,“ vyhlašuje Ježíš a zdá se, že doba mu zas dává stále méně za pravdu. Navíc u málokterého slova zůstává tolik ztraceno v překladu jako u slova „pokoj“. Kdo tedy budou nazváni syny Božími? Lidé mírní? Lidé, kteří volají „chci mír“? Ti, kdo hledají, jak předejít konfliktům, z nichž pramení násilí a války? Nebo ti, kdo se snaží zabránit dalšímu stupňování tyranie a nelidskosti, jako např. svého času Dietrich Bonhoeffer? V dobách mého mládí, počátkem 80. let jsme podepisovali petice proti rozmístění sovětských raket středního doletu na území Československa. A zlobili jsme se na západoněmecké mírové hnutí „Lieber rot als tot“, že nedokáže odhalit lživou mírovou propagandu sovětských imperialistů. Kdo byl tehdy tvůrcem pokoje?
Stojí za to se o tom dohadovat a hledat poučení. Třeba když se dnes snažíme rozpoznat, kudy by mohla vést cesta k míru pro násilím okupovanou Ukrajinu. Každopádně, slovo „mír“ dokáže vyvolávat napětí a konflikty.
Žánr blahoslavenství umožňuje jít na to od konce: od onoho zaslíbeného finále. Říká se tu o oněch činitelích pokoje: „nazváni budou syny Božími.“ V moderních překladech čteme občas „dětmi Božími“, ale já bych trval na tom synovství. „Být nazván synem“ – to je v bibli především úkol. Poslání. Role. A zhostit se jich, či ujmout může kdekdo, bez ohledu na pohlaví resp. gender. V biblických příbězích nejednou daleko lépe než muži obstály ženy. Vzpomeňte třeba na Abigajil: Přivedla k rozumu Davida planoucího pomstou, a tak nastolila pokoj. Nebo soudkyně Debora, která vedla izraelské řady do boje proti agresivním okupantům a jejíž vítězství znamenalo 40 let pokoje – šalomu. „Blahoslavení, kdo takto zápasí o pokoj a nasazují přitom vlastní kůži. Budou nazváni/nazvány pravými agenty a agentkami Boží věci,“ takhle bych ty zápasy vyložil.
Přičemž jejich zápasy jsou jednou vyloženě mírotvorné – jako když praotec Izák velkoryse nejde do konfliktu s těmi, kdo mu zasypávají studny, zdroje života. Jindy mají podobu ochoty nasadit kůži v nerovné bitce, jako v případě zmíněné Debory. A zas jindy jsou kritikou účelového chlácholení, jako když Jeremiáš vmetl do tváře judskému establishmentu „říkáte pokoj, šalom, ale žádný pokoj se neděje!“ A i samotného Syna jednorozeného (tedy onoho jedinečného Agenta, o němž to ohlásili ze samotných nebes) slyšíme, jak vyučuje „milujte nepřátele, nastavujte druhou tvář, dobře čiňte těm, kdo vás pronásledují.“ Ale jindy ho vidíme, jak vnáší nepokoj, ostře se hádá s všelijakými demagogy a populisty, nebo důtkami vypráská ty, kdo v chrámu kupčí s Božími věcmi.
„Budou nazváni,“ vyhlašuje Ježíš. Je to tedy záležitost budoucnosti – a ta je otevřená. Usilování tvůrců, činitelů, aktivistů i tichých svědků pokoje je usilování s otevřeným koncem. V tom je jeho riskantnost. Nejistota. Mj. i proto, že není možné jen opakovat minulé recepty. O pokoj se totiž pracuje a usiluje uprostřed dějin, a ty se prostě neopakují, naopak, dokážou být pěkně zákeřné. Zejména vůči těm, kdo si myslí, že už ví, jak na to. Tak jako když se Chamberlain vrátil v září 1938 z Mnichova a jásajícím davům zvěstoval (to, co si podle všeho sám myslel): „Přivezl jsem vám mír!“ Co přivezl, ukázala budoucnost v docela krátké době.
Koho tedy nazvat pravým tvůrcem pokoje, máme a smíme nechat na budoucnosti. Nejlépe na té Boží. Na tom, koho ve finále Božího království takto nazve ten, jemuž Ježíš sloužil do roztrhání těla a do jehož rukou nakonec on sám, jako jedinečný Agent Boží věci, vložil svůj zápas.
Mezitím, uprostřed naší časnosti, se učme rozlišovat. Čeština má tu výhodu, že rozlišuje slovo mír a slovo pokoj. Jak upozornil M. Rejchrt (Pt 9/2024) „mír“ je výraz typicky slovanský. Původně znamenal „shromáždění obyvatel naší obce“. „Naš mir“, to je také „náš svět“ (v ruštině to takhle platí dodnes). Bohužel to vůbec nemusí znamenat mír pro slabší a ohrožené sousedy „našeho mira, našeho světa“. Jak snadno se takový mír zvrhne v rozšiřování vlastního světa, vlastního „lebensraumu“, o tom mohou sousedé ruského světa dlouze a bolestně vyprávět.
Vzhledem k tomu, jakým způsobem jedná o míru současný prezident USA, je potřeba naléhavě připomenout svědectví Katrin Göring-Eckhardt, které pronesla na ekumenickém setkání v květnu 2023 v Praze: „Ti, kdo dnes volají po bezpodmínečném příměří a okamžitém ukončení veškeré vojenské podpory Ukrajině, ve skutečnosti zítra budou volat po jejím podřízení. Nejedná se o pacifismus mírumilovný, ale o pacifismus, který odměňuje agresora.“ (viz Pt 5/2023)
Naštěstí máme v češtině i slovo pokoj. A to je výraz, v němž není prostor pro smířlivost s činy a nároky násilníků a agresorů. V souvislosti s ukončením válečného násilnictví bývá citována prorocká vize Micheášova – o protivnících Hospodinova lidu, protivnících pokoje, kteří přijdou na Sijon a nakonec překují své zbraně v užitečné zemědělské nářadí. Je to vize Božího finále. Božímu lidu, zbídačenému po dobytí Jeruzaléma – lidu odvlékanému do zajetí – tu prorok otevírá výhled úplně protikladný jeho momentální situaci. Je to perspektiva, kterou víře otevírá Hospodin. Slib a výhled, který brání před zoufalstvím, pomstychtivostí i před cynismem a lhostejností. Umožňuje orientovat se v dějinách a jejich zákeřnostech. Třeba i navzdor tomu, že zrovna vítězí násilníci, kteří vsadili na nelidskost a jimž nadbíhají všelijací „mírotvorci“.
Sledovat vizi šalomu znamená nasadit vlastní pohodlí a občas kůži. Proto Ježíš volá a ujišťuje: Blahoslavení! Blahoslavení ti – kdo se touto vizí nechávají kojit – inspirovat. Kdo se podle ní orientují. Kdo nehledají krátkodobé pohodlí a momentální politické body. Kdo hledají prostor pro důstojnost druhých, pro obnovu spravedlivého uspořádání, pro odpovědnost za spáchané zločiny, pro život v takovém míru, kde vládne právo, nikoli diktát a zájmy silnějších. Ježíš to říká i proto, aby ujistil – stojí za to, stávat se agenty a agentkami této vize.