V malém městě v Americe se schází povětšinou důchodci k pravidelným schůzím, co by bylo dobré v okolí vylepšit. Chodí tam taky pomatený Miles, o kterého se pokouší demence. Nikdo ho už nebere moc vážně a jeho plácání nenachází odezvu ani spřízněné osoby. A tak když jednoho dne na setkání prohlásí, že u něj na zahradě přistálo UFO, nevzbudí to větší pozornost. Takhle začíná malý, komorní a dost roztomilý film Jules.
U dědy Milese skutečně nouzově přistane vesmírný létací talíř a po čase z něj vyleze i bytost z jiné galaxie. Nastalo u starce až tak závažné stařecké pomatení mysli, nebo se to opravdu děje? To není tak důležité. Miles pozve ufona domů, aby nemrzl pod dekou na dvorku. Jeho děti už mají své životy a za otcem moc nechodí, a tak má starý pán aspoň společnost. Mimozemšťan dostane jméno Jules. Nemluví, nevydává žádné zvuky. Nesměje se ani nepláče, ale má chápavý pohled a hluboké oči, které vidí až do vaší duše. Miles a postupně i dvě další kamarádky – seniorky se prostřednictvím nového návštěvníka dostávají ke slovu. Nacházejí svůj hlas a mluví o tom, co už dlouho chtěli říct, ale byli příliš osamělí a svázaní předsudky. Návštěvník z jiné planety nemá jasně dané pohlaví ani věk, poklidně sedí na gauči, jí jablka (to je jediné, co mu tady na zemi chutná) a občas zaskočí ven opravovat svou loď. Chová se poklidně, nikoho nesoudí, všechny v klidu vyslechne. Jules je nestranný pozorovatel, zosobnění empatie a přijetí. Nevadí, že nic neříká, není to potřeba, v jeho přítomnosti má každý prostor sdělit, co potřebuje, což samo o sobě působí úlevně. Ale během tohoto „rozhovoru“ může někdo prožit i trochu jinou stránku své osobnosti než obvykle, na světlo přijde to, co už bylo pozapomenuto a uloženo ke spánku. Někdo třeba zjistí, že kdysi rád zpíval, a zkusí to vedle Julese znova. A někdo jen najde novou partu kamarádů. Ve filmu dojde i k prostému ději. Ufon stále kreslí kočky a jednu paní z trojice našich přátel napadne, že je potřebuje k opravě motoru. Rozjíždí se přiměřeně napínavý a vtipný kolotoč shánění kočičích mrtvol, ale sdělení zůstává v pozadí za tím vším. Někdy potřebujeme něco říct, jen nemáme komu. A jen tváří v tvář někomu dalšímu zjišťujeme, kdo jsme.