Pan poslanec Marek Benda se pustil do „zastánců svobody slova“ alias „sluníčkářů“, že se svého času zastávali punkového happeningu ruské skupiny Pussy Riot a mlčí k tomu, že na Slovensku je stíhaná žena za to, že veřejně (skrze youtube) zhanobila korán (Dvojí metr „sluníčkářů“, LN 6. 3. 2017). V Protestantu jsme se svého času na obranu Pussy Riot též ozvali (Kdo tu koho pobuřuje, Pt 5/2012), týká se tedy jeho obvinění i nás.
Pominu prvoplánově prozemanovskou, resp. proputinovskou agitaci Bendova Dvojího metru a nebudu ani zkoumat, co publikovaný text vypovídá o ODS, k níž se autor článkem hlásí, nebo o Babišovinách, v nichž vyšel. Důležitější jsou samotné rozdíly mezi oběma zmíněnými případy. Slovenská hanobitelka koránu žije v demokratické zemi, má nárok na nezávislý proces (7. 3. byla propuštěna z vazby, o měsíc později zatčená, ovšem za rvačku v herně) a státem ani soudní mašinerií organizovaná persekuce by jí zcela jistě nehrozila, ani kdyby její případ neměl publicitu, jakou má. Putinovo Rusko zárukami této nestrannosti neoplývalo a neoplývá, jak konec konců dokládá sám průběh procesu s členkami Pussy Riot i průběh následného věznění v sibiřských lágrech. Už to byl důvod jejich případu si všímat a se solidární podporou se ozvat.
Marek Benda ovšem píše svůj příspěvek jako křesťan, který není „příznivcem blasfemie, tedy rouhání proti mému pravému Bohu,“ a nesouhlasí ani s tím, když je urážena víra příslušníků jiných náboženství. Bylo by to krásné, kdyby – právě jako křesťan a člověk dlouhodobě politicky činný – byl schopen ještě dalšího rozlišení, právě z křesťanské perspektivy podstatného.
Zatímco ona hanobitelka koránu vykonala a zveřejnila svůj čin v bezpečí demokratické země, navíc nejspíš inspirovaná místní vlnou islamofobie, happening Pussy Riot byl protest politický. Refrén jejich punkové modlitby zněl „Bohorodičko, vyžeň Putina!“ a celá provokace v moskevském chrámu Vasilije Blaženého (přesněji Bohorodičky Pomocnice) nebyla namířena proti bohorodičce, ale proti nekritické podpoře, jíž se Putinovo autoritářské vládnutí těší u vrcholných pravoslavných představitelů. Uraženost tehdy uražených byla v tomto případě především rubem nekritické konformity s takto nastavenými církevně-státními poměry. A odpovídala tomu i reakce církevní a světské moci.
Pan poslanec svůj text uzavírá úvahou, že za současným mlčením „hysterických (sic!) zastánců“ persekvovaných účastnic punkového protestu cítí buď potřebu obout se při jakékoli příležitosti do Putinova režimu (což je prý ubohost), vlastizrádnou (!) sebekritičnost, která dovoluje kritizovat výlučně „naše bílé náboženství“, anebo zbabělost, která se nezastane protimuslimského protestu, protože tím by příliš riskovala. Minimálně jedno hledisko zamlčel. Našel jsem ho přitom trefně formulované v jednom z textů jeho otce, Václava Bendy: „(Církev) nemůže zamlčet, že kořeny celé řady zel tkvějí přímo v záměrech a praktikách totalitní moci, a nemůže nabádat věřící k tradiční poslušnosti vůči světské vrchnosti, ani je za případnou neposlušnost kárat: alespoň ne v těch záležitostech, v nichž příkazy či záměry vrchnosti zcela evidentně směřují proti Bohu i přirozenému zákonu.“
V současné době, kdy církevní představitelé na veřejnosti podporují více či méně autoritativní a nedemokratické praktiky politických autorit, některé z důrazů Václava Bendy opět inspirují – zejména jeho schopnost v konkrétní situaci přesně analyzovat, kde tváří v tvář mocným tohoto světa probíhá hranice, kterou církev a její představitelé nesmějí překročit, jinak vyprodávají a znevěrohodňují podstatu toho, oč v křesťanství jde. Jestliže svévoli mocných církev nejen nekritizuje ani k ní „pouze“ nemlčí – ale svou podporou svévolnou moc naopak křesťansky legitimizuje, jde o blasfemii daleko horší, než kdyby dotyčné punkerky nevolaly k matce boží, ať vyžene Putina, ale místo toho znehodnotily nějaké ty devocionálie. Patriarcha Kyrill se prostě svou podporou panu Putinovi našemu Pánu rouhá.
Když jsem si pročítal disidentské texty Václava Bendy, dýchla na mne opět nejen jeho sršatost, ale vskutku katolická velkorysost. Zejména v těch polemikách, kde před pravicovými souputníky a kritiky hájí své druhy z disentu, kritizované za komunistickou minulost nebo přílišnou vstřícnost k socialismu. Rozhodujícím momentem pro něj – navzdor vysloveným ideovým rozdílům a rozepřím – zůstává solidarita s těmi, kdo jsou ohroženi zvlčilou státní mocí a v dané situaci vysloví pravdu, od níž neutečou po první persekuci. Marek Benda odkaz tohoto solidárního etosu popřel. Řečeno jeho vlastními slovy, „nějak si nemohu vyhodit z hlavy,“ že ho svým pamfletem vlastně zhanobil.