Jako dopis čtenáře a pozvání k případné diskusi otiskujeme text J. Pěničky (viz i Pt 3/20)
Ano, obklopuje nás teď spousta rozkvetlé jarní krásy, nicméně zároveň prožíváme další velmi suchý začátek letní sezóny. Dělá nám to starosti. Stejně jako stále častější větrné smršti, přívalové povodně, a podobně. Do toho nám letos přibyla hrozba virové nákazy, v jejím důsledku i četné výzvy hospodářské a jiné… Prostě je těch životních zátěží nějak stále více, a není proto asi divu, že jsou tu a tam k zaslechnutí i pochybnosti o tom, jak moc je nám momentálně Bůh opravdu nablízku.
Jistě, když se život stává náročnějším, může to snadno vést k zapochybování o „podpoře shora“.
Velice rád bych se proto přimluvil za to, abychom zmíněné výzvy posledních let chtěli a uměli vnímat nikoli jako slábnoucí přízeň Stvořitele, nýbrž naopak, jako stále bezprostřednější a naléhavější Boží hlas. Vždyť kdo jiný než sám Bůh by nám například byl schopen adresovat vzkaz tak výmluvný, tak přesně cílený, jako je ten virový, se kterým jsme právě konfrontováni?
Kdo jiný by dokázal prostřednictvím nepatrného, vlastně neviditelného organismu takřka naráz a celosvětově zastavit z většiny každodenní chrlení tun nadvýroby, vyčistit oblohu od stovek kyslík polykajících letadel, připomenout nám, co je to vděčnost za plody země, vzájemná soudržnost, vděčnost a docenění těch, kdo pomáhají druhým. No uznejte – není to svým způsobem „ohromný objev“ pochopit, že třeba zdravotní sestřička ze sousedství vlastně vůbec není menší hvězda než Cristiano Ronaldo? (Nebo, když už padlo jeho jméno, že to vlastně docela dobře jde i bez celé té mašinerie vrcholového sportu, jejích každodenních „dramat“ a miliardových sum?)
Kdo jiný by mohl mít tu moc nám takhle názorně ukázat, o co lépe se hned daří naší domovské planetě, když se jen trochu „zklidníme“ ve vlastním počínání. Připomenout, že nám už trochu příliš zevšednělo cestování po celém světě, často poněkud rozmařilé. A mnoho dalšího.
Někdo snad namítne, zda cena takového napomenutí není neúměrně vysoká, když v jeho rámci umírají i jedinci z našich řad. Je ale vůbec možné nám (v naší zaslepenosti) jinak připomenout, že v důsledku našeho počínání umírají v přírodní říši nikoli pouze jedinci, ale celé druhy!?
Nápaditost, se kterou je celá tahle lekce provedena, a také – dovolím si říct – citlivost, až šetrnost, mohou, myslím, těžko někoho nechat na pochybách, kdo ji pro nás připravil. Jeho blízkost je tu velmi zřejmá. A to je přece hodně dobrá zpráva…