Soudců 9
Synové Izraele neměli v úctě památku Gedeóna, toho zapáleného Božího bojovníka, vyzbrojeného pouze polnicí, pochodní a prázdným džbánem. Toho, co Gedeón vykonal pro Izrael dobrého – a bylo toho mnoho – , si neváží. Zato se mezi nimi šíří to zlé, co začalo taky u něj: lid chodí smilnit k baalům. Izraelci tak následují Gedeóna v jeho slabosti, ne v jeho síle. Gedeónových sedmdesát synů, zákonných dědiců, vytvářejí v otcovské rezidenci, Ofře, jakousi oligarchii. Jeho sedmdesátý první syn, Abímelek, jehož jméno znamená Můj otec je král, nepožívá v paláci takové úcty. Vždyť tenhle mládenec s osudovým jménem se narodil z bezprávné ženiny v Šekemu. Radši ať zůstane v provincii, myslí si ostatní. Zhrzený „levoboček“ se vrací do Šekemu. A tam osloví bratry své matky. Bez bratrů se člověk neobejde, a v nouzi je i horší sorta dobrá. „Co byste radši: aby nad vámi panovalo sedmdesát mužů, nebo jenom jeden, a to vaše krev a vaše tělo?“
Bratři na to naletí a prohovoří to s ostatními občany města. Neměli by si za vládce zvolit jedinou hlavu, Abímeleka? „Budiž naším králem Abímelek!“ Obyvatelé Šekemu vezmou sedmdesát šekelů stříbra z Baalova chrámu a předají je Abímelekovi, který plane pomstou. Jako by tímhle božským darem stanovili cenu za jednoho každého ze sedmdesáti Gedeónových synů, kteří mají zahynout. Abímelek naverbuje tlupu darebáků a šibeničníků, vytáhne do otcovského domu v Ofře a svých sedmdesát bratrů povraždí. Na jednom kameni. Ale ne, nebyli to všichni jeho bratři. Tomu sedmdesátému, nejmladšímu synovi, benjamínkovi se podaří schovat a uniknout krvavé lázni. Jmenuje se Jótam.
Abímeleka v Šekemu přivítali s fanfárami a potom – líp než hebrejsky se to říct nedá – vykralován jako král byl Můj otec je král. Učinili tak pod posvátným dubem v Šekemu. Zrovna tam, kde Abraham vybudoval Věčnému první oltář v zaslíbené zemi. Kde Ráchel s Jákobem pohřbila své bůžky. Kde Jozue obnovil smlouvu s Bohem Izraele. Pod posvátným dubem v Šekem byl za krále korunován Můj otec je král. Chucpe. To nemůže přinést požehnání.
Jako první to vidí Jótam, Abímelekův nevlastní bratr, který unikl masakru. Postaví se na vrcholu hory Gerizím, pozvedne hlas a volá: „Naslouchejte mi, občané šekemští, a Bůh bude naslouchat vám.“ Tenhle Jótam má v sobě něco královského. V jeho duši bydlí to dobré, co přinesl Gedeón.
„Poslouchejte! Sešly se stromy, aby si zvolily krále. Řekly olivě: ,Chceme tě pomazat za svého krále.‘ Oliva odpověděla: ,To se mám vzdát svého oleje, kvůli němuž si mě váží bozi i lidé, abych se kymácela nad stromy?‘ Stromy tedy požádaly fíkovník: ,Pojď, staň se naším králem!‘ Avšak fíkovník odpověděl: ,To se mám vzdát své sladkosti a kymácet se nad stromy?‘ Požádaly tedy vinnou révu: ,Pojď, staň se naším králem!‘ Jenže vinná réva odpověděla: ,To se mám vzdát svého moštu, který obveseluje bohy i lidi, a kymácet se nad stromy?‘ Tu se všechny stromy obrátily na trnitý keř: ‚Pojď, ty se staň naším králem!‘ A trní odpovědělo: ‚Jestli mě opravdu chcete pomazat za svého krále, pojďte, schovejte se do mého stínu. A jestli ne, pak z tohoto trní vzejde oheň, který pohltí libanónské cedry!‘“
Z téhle bajky hovoří hořká zkušenost lidu, který poznal staletí svévole a útlaku. I mezi lidmi je to tak, že to, co chce být veliké, většinou pochází z malosti charakteru. Oliva, fíkovník a vinná réva zobrazují pravou šlechtu země. Uvědomují si, že královský úřad jim může přinést jedině přeceňování sebe sama, a tak se té pocty vzdají. Jenže ostatní stromy jsou ochromené strachem: musí mít krále, a tak ho budou mít. A vlastně proč ne trnitý keř? Kéž by si nevybrali trnitý keř. Žádné plody nenese, je to budižkničemu, chvastoun, který slibuje něco, co nikdy nemůže poskytnout: stín. Můžete se o něj taky popíchat, a i jinak je nebezpečný; suché dřevo snadno vzplane a celá zem se v okamžení změní v ohnivou výheň.
„Občané šekemští!“ Ještě jednou pozvedá Jótam svůj hlas na vrcholu hory. „Bylo to opravdu správné, když jste Abímeleka provolali králem? Bylo to spravedlivé ke Gedeonovi a jeho domu? Můj otec za vás bojoval, svůj život dal za vás v sázku, aby vás osvobodil z moci Midjánců! A co vy? Povstali jste proti domu mého otce, jeho syny jste zahubili, sedmdesát na jednom kameni! A Abímeleka, syna jeho otrokyně jste udělali králem, protože je vaším bratrem. Nuže, buďte si spokojení s Abímelekem, a on bude spokojený s vámi. Ale pamatujte si: z Abímeleka vyjde oheň, který pohltí šekemské občany. A ze šekemských občanů vyjde oheň, který pohltí Abímeleka.“ Po těchto slovech Jótam uprchl a našel útočiště v Beéru. A odmlčel se. Řečeno bylo vše, co bylo třeba.
(Z připravovaného nového dílu Povídá se… )