Román o dějinách filosofie, Knižná dielňa Timotej 1995, Košice, orig. Oslo 1991.
Prolnutím románového příběhu s filosofickými traktáty a dialogy se podařilo vytvořit nový typ učebnice dějin myšlení – zejména filosofického. Norský učitel Jostein Gaarder (1952) do dějin filosofického myšlení zapracoval též myšlení starozákonních a novozákonních autorů. Gaarder si váží filosofické reflexe, tuší však, že nemá-li filosofie zůstat zatočena sama do sebe a nemá-li tedy filosofická reflexe skončit v slepé uličce, je zapotřebí její „indoevropské oči“ otevřít „semitským nasloucháním“. Gaarderovou učebnicí tedy ve filosofii ožívá „semitský“ důraz na promyšleně vystavěný příběh, který doceňuje svět každodennosti, příběhovost a časovost člověka. Lze proto říci, že románové zarámování jednotlivých filosofických traktátů z dějin filosofie je vlastně svéráznou transpozicí „semitské“ příběhovosti. Románovou strukturu tedy nemusíme chápat jako ústupek postmodernímu požadavku po vícežánrovosti, ale jako postmoderní pochopení pronikání dvou světů — „indoevropského“ a „semitského“.
Škoda, že autor zůstává jen u tohoto jednoho krátkého exkurzu do religionistiky. Nevědomky je tak poplatný onomu indoevropskému vlivu, který pronikl do křesťanské tradice a odklonil ji v určitých postavách a obdobích (často i celých konfesích) od příběhovosti a systematizace časové k diskurzívnosti a systematizaci zpředmětňující skutečnost. Autor hledí na myšlenkové výboje křesťanství očima zpředmětňující tradice, proto ve výčtu dalších důležitých myslitelů nalezneme jména jako je Tomáš Akvinský či Descartes. Nic se však nedovídáme o tradici zastoupené kazateli evangelia – těmi zvláštními „katechety a pedagogy“, kteří interpretací biblických příběhů ovlivnili myšlení a život mnohých. Bylo by možno sáhnout do „Postil“ (byly ještě v minulém století oblíbenou četbou mnohých, např. kázání Jana Kollára, Petra Chelčického, J. A. Komenského aj.). Kazatelé i jejich čtenáři se prokazovali střízlivým pohledem na svět, a kdyby dnes žili mezi námi, jistě by se ubránili nebezpečí přílivu humbuku, který se plaví pod vlajkou New Age. To je nebezpečí, před nímž Gaarder varuje, a proč psal román o dějinách filosofie. (s. 470)
Gaarderův přístup k moudrosti je jistě do jisté míry zjednodušující – tak jako každý jiný úvod. Zjednodušuje však moudře. Prokazuje smysl pro humor, když čtenáři blížícímu se k samému konci románového příběhu začíná svítat, do jakého světa vstoupil, v čem se pohybuje a s jakými dalšími postavami se setkává díky tornu, že začal číst. čtenář přichází na kloub tornu, čemu se říká reflexe, protože začal konat onu neobvyklou činnost, k níž čtení vyzývá. Čtenáři začíná svítat, že Sofie i její učitel náleží k onomu „bezmocnému“ světu, který je nesmírně blízko a jenž skrze živé slovo vyzývá, volá a tak i inspiruje. Gaarder podává stručnou charakteristiku starozákonního i novozákonního příběhu, nikoli však další etapy „semitského působení“ na evropskou kulturu. Nepřipomíná vliv biblických příběhů, vliv biblických „teorií“ o smlouvě na evropskou jurisdikci, reformační biblicismus, ani v závěrečném přehledu filosofických proudů 20. století nezmiňuje např. „filosofii dialogu“ (Buber, Lévinas), natož „theologii dialogu“ (Miskotte, Balabán, Mrázek). Nicméně i tak je autor přesvědčen, že religionistický exkurz je nutný. Proto nadepisuje kapitolu: Dva kulturní okruhy (neměli bychom je chápat v tradičně zužujícím pojetí: Jeruzalém a Athény, ale šířeji: indoevropský a semitský přístup ke skutečnosti). Absence dalších etap „semitského“ působení v evropských dějinách je důsledkem autorova zajímavého, přesto však zjednodušujícího pohledu na biblickou problematiku, zejména starozákonní. Autor však exkurz do religionistiky nepovažuje za mimochodný. Podtitulem k této kapitole autor své čtenářce připomíná závažnost polarity semitské a indoevropské tradice: … „jenom tak se vyvaruješ toho, aby ses vznášela ve vzduchoprázdnu.“