Když Joachim Gauck v roce 2008 spolu s Václavem Havlem a dalšími prominentními odpůrci zaniklého komunistického režimu podepsal dokument „Pražská deklarace – Svědomí Evropy a komunismus“, už dávno nebyl v České republice někým neznámým. O čtyři roky později se Gauckovo jméno v českém tisku objevilo opět: 18. března 2012 byl Gauck jako kandidát bez stranické příslušnosti velkou většinou zvolen jedenáctým prezidentem Spolkové republiky Německo. Na tuto nejvyšší státní funkci kandidoval už v roce 2010, tehdy se však neprosadil proti kandidátovi konzervativně-liberální vládní koalice, Christianu Wulffovi.
Kdyby německého prezidenta nevolilo německé Spolkové shromáždění, ale čtenáři časopisu „Protestant“, jistě by zvítězil už při své první kandidatuře a nemusel by čekat na odstoupení Christiana Wulffa. Jako bývalý evangelický farář, notorický antikomunista a významný a zkušený advokát občanských svobod spojuje v sobě vlastnosti, které mu od začátku zajišťovaly pozornost a sympatie mnoha evangelických Čechů.
Joachim Gauck se narodil roku 1940 v Rostocku. Na jeho dětství spočíval stín, protože otec, bývalý námořní důstojník, v roce 1951 beze stopy zmizel. Teprve po čtyřech letech se vrátil k rodině ze sovětského pracovního tábora. Gauck říká, že se nekompromisní odmítnutí komunistického státu pro něj už v raném věku stalo otázkou loyality vůči rodině a otázkou osobní integrity. Následky odmítavého postoje k režimu, které byly běžnou součástí jeho života, přijímal bez reptání: „Zato jsem žil s morálně dosti pohodlným vědomím, že ti slušní jsme my“, tak se Gauck ohlíží za manichejsky dualistickým světem, v němž prožil své mládí.
Gauckova cesta k evangelické teologii bezprostředně souvisela s jeho politickým postojem, což v jeho generaci nebylo ničím neobvyklým. Studium teologie bylo jednou z mála možností intelektuálního rozvoje, která nevyžadovala aktivní účast v socialistických organizacích, jakou režim jinde automaticky očekával. Po ukončení studia v roce 1965 prošel Gauck vikariátem. Až sborovou praxí dospěl k rozhodnutí věnovat se plně farářské práci. V letech 1971–1989 působil v malém luterském sboru na panelovém sídlišti v Rostocku.
zdroj: radiok2.cz
Ke Gauckovu přechodu od farářování do světa politiky došlo náhle, a to v říjnu 1989 během rozpadu NDR. Někdejší disidenti Gauckovi vyčítají, že se před převratem (kterému Němci říkají „obrat“, Wende) nepodílel aktivně na opozičním hnutí. Je však nesporné, že Gauck během necelého roku mezi politickým obratem v říjnu 1989 a znovusjednocením Německa 3. října 1990 naprosto zásadně přispěl k právnickému, politickému a historickému zpracování činnosti východoněmecké tajné služby Stasi. Jako pověřenec spolkové vlády zajistil akta Stasi proti poztrácení a zničení. Nově vytvořený „Úřad spolkového zmocněnce pro podklady státní bezpečnosti bývalé Německé demokratické republiky“ je v Německu dodnes znám jako Gauckův úřad. Jeho zásluhou byly archivované písemnosti Stasi transparentním způsobem zpřístupněny postiženým, úřadům a historikům.
V roce 2000 ze „svého“ úřadu odešel, zůstal však i nadále předmětem zájmu německých médií díky svému působení v různých grémiích a institucích a především díky svému skvělému řečnickému umění. Jako intelektuála bychom Gaucka asi neoznačili. Opakuje vlastně pořád a s kazatelským, hymnickým patosem své prosté vyznání víry, své vyznání lásky ke svobodě jako ústřední společenské hodnotě. Oslava svobody nemá v Německu autentičtějšího a výraznějšího interpreta. Mnoho komentátorů však dává Gauckovi za úkol, aby ve funkci spolkového prezidenta zahrnul do svého rétorického repertoáru i další témata jako sociální spravedlnost, rovnost příležitostí a solidaritu. Jako každá demokratická společnost i německá demokracie žije z toho, že vytváří a zajišťuje pro obyvatelstvo takové životní podmínky, které všem občanům – a nikoli pouze intelektuálně a materiálně privilegované elitě – umožňují stát se zapálenými milovníky svobody.
Když opoziční sociální demokracie (SPD) v roce 2010 jmenovala Gaucka jako kandidáta „na Hrad“, což pro Němce je berlínský zámek Bellevue, byl to mimořádně chytrý návrh: Už prostě bylo na čase, aby se dvě desítky let po znovusjednocení stal prezidentem někdo, kdo pochází z východního Německa. Gauck se podle průzkumů těšil mimořádné oblibě u obyvatelstva a byl v tomto směru daleko nadějnějším kandidátem než jeho rival. Gaucka totiž nelze politicky zařadit ani do levého, ani do pravého tábora. Ale ani do středu ne, pokud „středem“ myslíme bezbarvé a nevyhraněné politiky, jejichž jedinou ctností je jejich průměrnost. Pro kancléřku Angelu Merkelovou jistě nebylo v roce 2010 snadné najít argumenty proti Gauckovi. Její hlavní námitkou proti jeho kandidatuře bylo v podstatě to, že ho nominovala opozice, a ne vláda. Mocenské napětí mezi vládou a opozicí vedlo – vedle nikoli přímo formulovaných pochybností o dostatečné Gauckově politické profesionalitě – k tomu, že Gauck byl tehdy poražen a do prezidentského úřadu nastoupil Christian Wulff. Wulff rezignoval v únoru 2012, což vedlo k opětovné prezidentské volbě, při které Gauck získal konečně i podporu vládních stran.
Ale proč tolik Němců chtělo v čele svého státu právě bývalého evangelického faráře? Jistě ne z náboženských důvodů. Gauck od roku 1989 už na veřejnosti nevystupoval jako církevní osoba a dávno už nepracuje jako farář. Evangeličtí faráři (a bývalí faráři) však u Němců, kteří většinově jsou nábožensky indiferentní, budí pozoruhodně velkou důvěru jako experti na etické otázky. S teologem Gauckem vstoupila do zámku Bellevue zároveň otcovská figura, která je čistá jako sníh v porovnání s mnoha profesionálními politiky, jejichž kariéra je spojena s politickými konflikty, podezřeními a skandály. Obecně se od něho čeká, že jako profesionál a odborník na etiku pomůže svému úřadu získat zpět morální autoritu, silně pošramocenou působením jeho předchůdce.
I kdyby se Gauckovi nepodařilo angažovat v dalších společenských zásadních otázkách podobně vášnivě, jako tomu je s jeho velkým tématem svobody, má jeho prezidentství šanci ovlivnit natrvalo německou společnost. V Německu je dost expertů na jiná témata: teoretici, manažeři a specialisté, kteří jsou s to naservírovat návrhy, jak řešit komplexní problémy německé současnosti. Pokud Gauck v příštích letech nepropadne ješitnosti, mohlo by se mu podařit nakazit lidi v Německu aspoň trochu svou láskou ke svobodě. Tím by dokázal možná dokonce víc než mnozí jiní politici.
Martin Rothkegel (1969) přednáší církevní dějiny na baptistickém teologickém semináři Elstal u Berlína. Přeložila Monika Žárská