Se zájmem jsem přečetl článek Martina Janečka Pád modly. Sdílím jeho sen o mírovém uspořádání Blízkého východu. Líbí se mi talmudická moudrost o síle smíření. Poučeně píše o pan-arabské straně Baas a jejím křesťanském zakladateli. Článku rozumím jako vyjádření podpory nedávné válečné akci USA a Velké Británie, která vedla k pádu Saddámova režimu. S informacemi, které mám, na základě svého porozumění dějinám a se svou hodnotovou stupnicí si také myslím, že v daném případě byla válka skutečně nejmenším zlem. Myslím si to pod podmínkou, že se spojencům v dohledné době podaří v Iráku nastolit relativní řád a spravedlnost a pak ze země rychle zmizet.
Martin Janeček však svou úvahu proplétá biblickými odkazy, které budí dojem dějinné nevyhnutelnosti, naprogramovanosti. Každý autor má jistě právo nacházet souvislosti mezi Biblí a svou současností, k autorské licenci patří nadsázka a další strategie, kterými lze vzbudit zájem čtenáře. Ke cti Martina Janečka budiž řečeno, že článek je psán v esejistickém slohu, jenž ztotožnění Izmaele s Araby či Jafeta se západem snese.
Starý zákon jako soubor textů, které vyjadřují a upevňují totožnost židovského společenství, skutečně měl v době svého redakčního zpracování vedle své náboženské funkce také funkci politickou: být všelijak zašifrovaným hodnocením různých národních a náboženských proudů, s nimiž se starověké židovství, samo silně rozrůzněné, kolem sebe setkávalo. Čtenář Bible coby skrytého jízdního řádu jednotlivých událostí světových dějin se jistě ocitá v úctyhodné společnosti antických i moderních vykladačů (např. esejců a jejich k současnosti vztažených výkladů, nazývaných pšarím, sg. pešer, ale i takového evangelisty Matouše s jeho reflexními citáty, „to se stalo, aby se naplnilo, co řekl prorok…“ a dozajista všech pozdějších vykladačů Bible, kteří měli za to, že se v jejich dnech chýlí dějiny ke svému konci).
Potíž těchto a podobných příliš konkrétních dějinných identifikací biblických proroctví byla až dosud vždy v tom, že se věci dříve či později vydaly jinudy, než kudy dle pešerického scénáře měly. V nejednom „badateli Bible“ zůstalo zklamání: tak vida, nefunguje. Vážnější potíž pešerického čtení Bible spočívá v tom, že se i sama Bible, čteme-li ji pozorně, vzpouzí takovému uchopení, které z ní bere pouhý faktografický záznam věcí minulých nebo jen v jednotlivostech určený scénář věcí příštích. Kdo čte Bibli takto, podobá se člověku, který servíruje kávu na obraze holandských mistrů či zatlouká hřebík mobilním telefonem. Jistě to jde i takhle. Avšak odlišná, či přímo navzájem se vylučující líčení některých událostí (zcela namátkou: stvoření podle Gn 1 nebo Gn 2, Ježíšovo narození podle Mt 1 nebo Lk 2) ukazují, že Bible chce spíše být vzorkovníkem situací, které mezi Bohem a lidmi nastávají. A jde o to, aby podle tohoto vzorkovníku lidé ve své době „šili svůj kabát“. Nejsme postaveni do nezvratně naprogramovaného světa. Nevíme, co bude zítra. Víme však, že konec všeho patří Božímu království a tento výhled vrhá světlo na naši přítomnost. S tímto výhledem se pak na svých osobních i společenských křižovatkách (a tedy také v hodnocení politických procesů, kterých jsme součástí) rozhodujeme nad stránkami toho mnohasetstránkového vzorkovníku sami – s prosbou o Ducha svatého a s rizikem omylu.