V roce 1952 jsme jako gymnazisté byli na Stavbě mládeže ve Slapech, bydleli jsem v ubytovnách na Rabyni a autobusem nás vozili do teletínského lomu odstraňovat hlínu, aby bylo možno těžit kámen pro stavbu přehrady. Na Rabyni byly školící kroužky s diskusemi o současné společnosti a také o křesťanství, v nichž se Jiřina účastnila, iniciativní a aktivní. Na brigádě bylo zřejmé, že Zdeněk Šikl a Jiřina Heroldová se mají rádi, v roce 1956 měli svatbu a narodily se jim dvě děti Lucie a Jan. Do života manželů a zvláště Jiřiny uvádějí rozhovory M. Plzáka a M. Čechlovské Bez ohlávky (2011), z nich a z článků H. Jeřábka a P. Šustrové zde uvádím mnohé významné skutečnosti.
Po gymnáziu Jiřina studovala historii a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1956 vstoupila do komunistické strany s představou, že touto cestou je možné prosazovat nové věci ve společnosti. Ten rok jela s delegací studentů do Paříže, pozval je tam filozof R. Garaudy.Vyučovala na filozofické fakultě a podílela se na založení katedry sociologie v roce 1965, což bylo významné, protože dosud byla sociologie zavrhována jako přežitek. Do obrodného společenského procesu šedesátých let patří také konference o Franzu Kafkovi v Liblicích. Jiřinu zajímaly jeho spisy Proces a Zámek. Pražské jaro vrcholilo v roce 1968, kdy bylo zasaženo okupací země sovětskými a dalšími vojsky. Jiřina sledovala debatu mezi M. Kunderou a V. Havlem o údělu českého národa, odmítala emigraci. Po okupaci z KSČ vystoupila, byla vyloučena z fakulty a pracovala jako uklízečka. Ale stále se vzdělávala, četla Emanuela Rádla, debatovala s faráři o Josefu L. Hromádkovi, o kterém psal filozof Milan Machovec. V roce 1969 se ve své habilitační práci zabývala levicovým hnutím na Západě s názvem Stoupenci proměn, která vyšla až v roce 2012. Za normalizace si všímala pronásledovaných lidí a zastávala se jich. Chartu 77 podepsala začátkem roku 1989, ale od jejího vzniku byla s chartisty ve styku, měla kontakty a spolupráci s mnoha významnými lidmi jako byl Vilém Prečan, Petr Pithart, Jan Ruml.a jiní. V době útlaku a cenzury se věnovala přísunu literatury ze Západu, vývozu různých textů na Západ. Byla proto v květnu 1981 zatčena, vězněna jedenáct měsíců. Ve vězení vyučovala spoluvězeňkyně jazykům.
Po sametové revoluci založila na Filozofické fakultě katedru sociální práce a centrum a knihovnu Gender Studies o postavení mužů a žen, napsala několik knížek, také o problematice stáří. Vystupovala v televizi v debatách jako socioložka zde i v cizině. V roce 1995 byla oceněna jako Žena Evropy, prezidentem Havlem byla vyznamenána medailí Za zásluhy 1. stupně v roce 1999.
Měla také mnoho přátel v církvích, zvláště v evangelické, jmenujme alespoň Karla Trusinu, Jana Lukáše, Jana Šimsu, Jakuba S. Trojana a další. Ve zmíněných rozhovorech čteme, že ji farář Jan Lukáš pozval do střediska evangelické církve ve Vrbně pod Pradědem a dále ji zval na schůzky třicátníků ve sboru v Praze na Jarově. Jiřina uvádí, že tam přednášela o generacích, změnách v rodině, psychických změnách ve stáří, o hnutí studentů na Západě, o Akademické Ymce. O tu se velmi zajímala pro vzájemnost mezi křesťanskou vírou a sekulárním myšlením se zřetelem k odpovědnosti za společenské věci. O práci Akademické Ymky s mládeží napsala disertační práci. Vážila si toho, že Jan Lukáš vozil její dceru Lucii autem před bránu věznice v Ruzyni s balíkem pro maminku. Později ve spolupráci s Věrou Lukášovou a dalšími Jiřina navštěvovala Ekumenická setkání s Biblí a uměním (ESBU) a přednášela tam závěrečná souhrnná hodnocení. Řekla, že na bohoslužby nechodila, ale na setkání ano a o sobě řekla, že je bezkonfesijní křesťanka.
Jiřina Šiklová byla velmi otevřený člověk a tak se setkávala s mnoha lidmi nebo se zabývala jejich spisy. V rozhovorech čteme, že jako dvacetiletá docházela také na theologickou fakultu na přednášky M. Biče, na hebrejštinu k J. Hellerovi, znala M. Opočenského, uvádí přednášky v Jirchářích v šedesátých letech, znala L. Hejdánka z různých dob, znala B. Komárkovou. Velmi si vážila filozofa J. Patočky. Měla smysl pro humor. Byla velmi citlivá na otázku spravedlnosti mezi lidmi, dovedla se ujmout lidí nešťastných a ohrožených. Zabývala se marxismem kriticky, ale časem tento zájem ustoupil současným problémům společnosti, otázkám mládeže, výchovy, postavení mužů a žen, rodiny, starých lidí. Odmítala násilnickou povahu normalizačního režimu a s velkou radosti přivítala převrat v listopadu 1989, pro který udělala velice mnoho a s osobním rizikem. Velmi jí záleželo na rozvoji demokracie, na spravedlivých poměrech při ekonomických změnách, na svobodě slova. Byla vždy ochotná vstoupit do diskuse a v ní mluvila stručně a jasně.