rozhovor s P. Josefem Kuřetem ve Studentském centru v Brně
Co znamená v hrubých obrysech práce studentského faráře?
Znamená velkou pestrost. Do práce studentského faráře patří liturgie: dvakrát týdně se konají bohoslužby. Dále osobní rozhovory (na ně je vyhrazena každá středa), duchovní doprovázení, spolu se studentskou radou koordinace činnosti a života studentské farnosti, příprava skupin katechumenů a biřmovanců (konfirmandů), přednášky, besedy, semináře atd.
Kolik studentů se účastní života studentské farnosti?
Odhaduji, že v Brně je asi 30.000 studentů, a z nich asi 400–500 má kontakt s naším společenstvím. Kolik studentů v Brně je věřících, to si netroufám odhadnout, protože nevím, kudy vede hranice mezi věřícím a nevěřícím. Ale určitě je tu ještě několik set studentů mimo naši farnost, kteří jsou doma v různých církvích a církevních společenstvích, nebo jsou církevně socializováni v různých katolických farnostech v Brně.
Jak jste se dostal k této práci?
Po maturitě na gymnáziu jsem šel pracovat, protože jsem chtěl ozkoušet, jak to vypadá vydělávat si na chléb, takže jsem pracoval jako knihovník, potom jako sanitář v nemocnici. Pak jsem šel na fakultu, která tenkrát byla v „Praze-Litoměřicích“, to znamená v Litoměřicích, protože tam byla dobře uklizená. Tam tenkrát mohli učit jen ti, kdo dostali příslušné placet. Končil jsem v r. 1988, potom jsem působil jako kaplan či farář na několika místech, a až po listopadu 1989 jsem odjel studovat do Rakouska.
Šel jste do zahraničí s vědomím toho, že potom budete poslán na místo studentského faráře?
Ne, s tím vědomím jsem tam nešel, šlo pouze o doplnění studia. – K farářování tady v Brně jsem se dostal bez vlastního přičinění. Můj předchůdce byl poslán na studia do zahraničí a potřebovali někoho, kdo by ho zastoupil.
Máte tedy dvojí zkušenosti, jak z Čech a Moravy, tak i z ciziny; jste také ve dvojím postavení jednak v brněnské církevní struktuře, jednak ve struktuře jezuitského řádu. Podobně i vaši svěřenci jsou na jedné straně příslušníky domácích farností a na druhé straně této studentské farnosti. Neplynou z toho jistá napětí?
Administrativně je každé území církevněprávně rozděleno do farností. Takže příslušnost k jednotlivým farnostem je dána trvalým bydlištěm. To je církevní uspořádání z doby potridentské, kdy v eklesiologii výrazně převažoval juristickojurisdikční akcent. Jenže vysokoškoláci v Brně by podle toho systému spadali do těch farností, kde se nacházejí jejich koleje. Na takovou situaci pamatuje církevněprávní uspořádání institutem personální farnosti, což je farnost tvořená ne na principu teritoriality, ale na principu personálním. Takovou farnost tedy tvoří osoby určité skupiny, na příklad studenti v Brně. Personální farností sice jsme de facto, nikoli de iure. – Myslím si, že by se křesťan měl snažit být křesťanem tam, kde je. Aspoň se to snažím svým posluchačům připomínat, aby se po návratu ze studií v Brně zapojili do života církve tam, kde budou žít. – Z výše řečeného je zřejmé, že z toho jistá napětí plynou.
Jezuitský řád tedy dostal na starost brněnské studenty. Je to zařízení staré nebo nové?
Je to zařízení staré i nové. Jezuité v Brně působili od začátku 17. století až do roku 1773, kdy je papež zrušil. Od té doby tady nepůsobili do roku 1990. Pastoraci vysokoškoláků chápe náš řád jako jednu ze svých priorit.
V minulosti se misie často konala necitlivě, hrubě vůči takzvaně primitivním národům. Označil byste svou práci za misii? A jestliže ano, jak se díváte na napětí mezi misií a svobodnou, tzv. akademickou půdou?
Svoje působení tady chápu jako misii, protože jsem sem byl poslán, to vyplývá už ze slovního výměru. Nicméně misii nechápu jako necitlivé válcování místní kultury něčím jiným, jako umlčování k poslušnosti ve jménu „pravdy“, jako nějaké znásilňování myslí ve jménu křesťanství a jiných vznešených slov. Mezi misií a akademickou svobodnou půdou napětí nevidím. Na akademické půdě působím a vážím si toho, že dnes je opět svobodná. Ostatně nevím, co bych jako křesťan hlásal, když ne svobodu, k níž nás povolal a osvobodil Kristus (srov. Gal 5,1.13).
Je složení studentské farnosti nějak ovlivněno obory studia?
Nemohu to statisticky doložit, ale odhaduji, že těch, kdo studují humanistické obory, je v naší farnosti více než třeba z VUT.
Snad v každé církvi se nalézají skupiny lidí, kteří nedůvěřují intelektuálům a vzdělání vůbec, protože prý přílišné rozumování ohrožuje vnitřní zbožnost a vnější poslušnost. Pokud narážíte na takové nálady mezi studenty, jak na ně reagujete?
Jistěže s podobnými tendencemi se lze setkat. Považuji je za extrémní. Extrémní je jak ono staré iracionální „credo quia absurdum“, tak i racionalisticky pojaté „credo ut intelligam“. Ve své praxi a práci se pokouším spojit intelektuální stránku s vnitřní zbožností srdce. Nepřestávám zdůrazňovat, že reflektování o víře není pro věřícího žádným luxusem, ale nutností. Na druhé straně křesťanství se nevyčerpává permanentním a nekonečným reflektováním a spekulováním. Inspirací je pro mě mimo jiné motiv pečeti Innsbruckého filozofického institutu: „ratio fidei amica“.
Jak se vám dařilo tyto zásady uskutečňovat v uplynulých třech školních letech vašeho působení?
Jak se podařilo, to nevím, ale mohu uvést tři příklady toho, jak jsme se o to snažili. Především jsme pořádali a dodnes pořádáme pravidelné přednášky, k nimž zveme známé osobnosti z domácího i zahraničního prostředí (např. Tomáše Halíka či kardinála Franze Königa). Dále je to „základní kurs křesťanství“, který jsme odstartovali loňského roku. Obsahuje čtyři semestry přednášek (celkem 24), na něž navazuje 12 víkendových seminářů. Po každé přednášce následuje v dalším týdnu diskusní práce ve skupině. Takže nám nejde o pouhé informování, ale o to, aby informace se stávala formací. – Zvláštní přednáškový cyklus jsme uspořádali v návaznosti na třicáté výročí konce II. vatikánského koncilu.
Před chvílí jmenovaný Tomáš Halík je jedním z protagonistů Hnutí desetileté obnovy. Jaký vliv mělo toto hnutí na vás a vaši práci?
Vnímám tu tři fáze: první do listopadu 1989, druhou dva až tři roky po listopadu, a třetí asi 1992–97. Mám dojem, že jejich význam klesal s tím, jak šel čas.
Chystá se synod katolické církve v ČR. Máte představu o jeho organizaci a o tom, jakou bude mít pravomoc? A uvažujete o tom, že byste se ho účastnil?
Synod církve se chystá a jako řadový věřící bych se ho jistě rád účastnil. Tento synod ovšem z církevněprávního hlediska nemá žádné zvláštní rozhodovací pravomoci. Ale existuje naděje, že závěry, ke kterým synod dojde, budou významným příspěvkem k obnově církevního života ve světle II. vatikánského koncilu. To si aspoň od něj slibuji.
Jak v rámci studentské farnosti funguje ekumenická spolupráce?
Ekumenicky spolupracujeme zvlášť s klasickými, velikými křesťanskými církvemi. Dovedl bych si představit spolupráci daleko intenzivnější, ale jsem rád za to, co se daří. Méně se daří navazovat spolupráci s menšími církevními společenstvími, orientovanými duchem biblického fundamentalismu.
Senior Pavel Kašpar se při slavnostním zahájení školního roku Evangelické akademie v Brně zamýšlel nad 1. kapitolou knihy Daniel a nad převýchovným programem krále Nabuchodonozora. Také dnes se prý velmi cení úspěch a politická kariéra lidí schopných, „bez vady“. – Na co byste chtěl v tomto školním roce klást zvláštní důraz? Co byste vzkázal vysokoškolákům na jeho počátku?
Především aby si vážili toho, že mají možnost se vzdělávat. Aby se nenechali unést tím, že vzdělání je převoditelné na kategorie výkonu a úspěchu. Vzdělávání je něčím, co se týká kultivování nejen rozumu, respektive paměti, ale týká se i kultivace lidského srdce a růstu lidské osobnosti vůbec. Chtěl bych jim vzkázat, aby si uchovali radostnost srdce a zdravý selský rozum.
Otázky kladl a za rozhovor poděkoval Jan A. Dus