Odkaz k humanitě a lidskosti
V souladu se článkem Martina Hrubeše Oprávněná nevole v Protestantu 4/24 ještě několik poznámek k otázce viny a odpuštění.
Starost mi v této souvislosti dělá i dnes znovu se šířící manichejský způsobu myšlení, které zná jen ano a ne a dělí v tomto smyslu lidské skupiny na dvě protikladné. A to se do jisté míry projevuje i v článku ve třetím čísle Protestanta Ať shoří v pekle? Dnes to nejsilněji zažíváme v souvislosti se situací a válkou v Gaze a celosvětové tendenci jednoznačné podpory buď jedné nebo druhé strany se zapomenutím na mrtvé, kteří na obou stranách více či méně z nenávisti druhé strany zahynuli.
To, jakým způsobem arcibiskup Graubner při mši ve Svatovítském chrámu položil k 17 růžím usmrcených i růži jejich usmrceného vraha, se mne hluboce dotklo jako člověka, který není teologem, a proto má ve svém cítění víc možností úvahy než profesionální teolog myslící v institučním řádu. Na pozadí násilí a nenávisti, v posledních letech rozšířené po celém světě, tu byl s růží odkaz k humanitě a lidskosti, přestože muž osmnácté růže byl vrahem sedmnácti předchozích. S odkazem k jeho růži vznikla i možnost odpuštění, které by pozůstalé spíš citově osvobozovalo, než si stěžovalo na arcibiskupův čin. Jiná skutečnost by tu samozřejmě byla, kdyby vrah byl zůstal naživu a v tom případě postaven před soud a odsouzen k těžkému doživotnímu žaláři jako civilní a právní záležitosti. A pak by byl měl možnost vyrovnat se sám a s boží pomocí se svým činem. V případě jeho smrti jako vraha byl ale arcibiskupem chápán jako člověk, který stojí před milostí a láskou boží, a ta je univerzální. Bylo to gesto, které nás upozornilo i na existenci našeho s námi často bojujícího lidství. A to, co se na filozofické fakultě jeho vraždami stalo, přestalo být zločinem jako takovým, ale mementem zla, se kterým musíme bojovat a vzájemně se před ním chránit. On tuto ochranu zřejmě neměl.
Alena Wagnerová
Jde také o to kdy co zvěstovat
Rád bych ještě zareagoval na diskuzi ohledně růže za hromadného vraha na FF UK při mši za jeho oběti, kterou sloužil Jan Graubner, zvláště pak na článek Martina Hrubeše Oprávněná nevole? (Protestant 4/24), kde autor odmítá kritická vyjádření farářů Trusiny a Šamšuly k tomuto aktu. Přijde mi totiž hodně důležité vyjasnit si, oč v tomto sporu vlastně jde, aby nedošlo k zbytečnému nedorozumění, protože „zakazovat duchovním v blíže neurčených situacích jakékoli zvěstování“, o to – dle mého – skutečně zmíněným farářům nešlo. A stejně mám za to, že jim nešlo ani o to zaměřit svou kritiku na celou mši či celebrující osobu Jana Graubnera.
Tady šlo naopak o vyjádření nevhodnosti určitého konkrétního symbolického aktu, a to navíc ve zcela konkrétní čas, „jen krátce po onom zločinu“. A to je, jak jsem tomu rozuměl, na věci to výchozí, důležité a podstatné. Proto také kritici tohoto aktu i z oné zcela konkrétní situace vyšli.
Že ovšem posléze závěry, ke kterým došli, i trochu zevšeobecnili, přičítám pak tomu, že jim šlo právě nikoli jen o osobně zaměřenou kritiku, ale o obecnější zamyšlení nad „křesťanským zvěstováním“ ve zcela určitých a specifických situacích, jako byl například tento akt zvěstování prostřednictvím růže i pro vraha.
I mně a mé manželce totiž při tomto aktu, když jsme mši sledovali, až zatrnulo, neboť nám to přišlo skutečně nevhodné a necitlivé vůči nejbližším pozůstalým. A ta nevhodnost a nepatřičnost nespočívala v tom, že by nemohl dojít odpuštění i ten, kdo třeba někoho i zavraždil, ta nevhodnost a nepatřičnost spočívala v onom „čase krátce po zločinu“, kdy na tento velmi složitý a od mnohých souvislostí odvislý problém, je dávána, byť symbolicky, velice rychlá odpověď. Navíc tváří v tvář těm, co truchlí, těm, kdo v takovéto chvíli jistě mají i právo na dosud nezpracovaný hněv či rozhořčení.
Já nepochybuji, stejně jako faráři Trusina a Šamšula, že to bratr Graubner myslel dobře, že tím chtěl vyjádřit onu sílu Boží lásky, která je „silnější než všechna lidská provinění“, že to bylo skutečně myšleno upřímně, ale přesto i já mám za to, že to dobře nebylo. Protože to nejdůležitější v takovýchto situacích přeci není to, že já sám něco myslím dobře a upřímně, ale to, zda mé zvěstování je v té které situaci nejen srozumitelné, ale právě i příhodné, zda se hodí, zda odpovídá dané situaci. Zda třeba ještě více nezraní či zda v dané situaci nenakládá na adresáty ještě další nesnadné břímě, aniž by dotyční měli možnost nějak „zpracovat“ břímě předchozí.
Navíc tu jsou ony otázky soudu a odpuštění, které zdaleka nejsou tak snadné ani v teorii, natož pak v praxi, a kde jde také o to rozlišovat mezi dobrem a zlem a vyrovnat se nějak i s otázkou spravedlnosti.
Proto i na mne byl tento symbolický akt jako součást zvěstování, příliš rychlou odpovědí, příliš rychlým zvěstováním. Vždyť všechny ty růže byly stejné, jako by ani nebyl rozdíl mezi obětmi a samotným vrahem. Vždyť onen odkaz k všeobecnému odpuštění v situaci velmi silného zármutku, ba v tu chvíli možná i zoufalství pozůstalých, to je přeci v dané situaci pro ty zraněné pozůstalé další, v tu chvíli nevhodný i předčasný nárok. Nepřípadná zátěž.
Křesťanské zvěstování přeci nejsou zcela všeobecné „pravdy“, které lze říct kdykoli a kdekoli. Při zvěstování jde přeci nejen o to „co“, ale i „kdy“ co říkáme. My se prostě musíme ptát i po „čase příhodném“ a vážit, kdy je k čemu vhodná chvíle. A jistě i po tom, ke komu vlastně mluvíme.
A to platí zvláště ve vyhrocených, mezních situacích, které jsou emočně náročné, a proto i velmi citlivé.
Takže ano, jsou chvíle, kdy i farář má raději mlčet a s druhými jen být i v té jejich bezmoci a vydržet to ticho, v němž není slov, anebo alespoň „zvěstovat“ cudně, přiměřeně a ne hned dávat obecné rady a všeobecné návody či tlačit, do pozic, na které čas prostě ještě nepřišel.
To, oč tedy jde, není ani tak nějaká osobní kritika, však i já sám jsem se jistě jako farář kolikrát netrefil, nicméně to, že křesťanské zvěstování není předávání nějaké všeobecné náboženské ideologie, ale slovo, kde důležitou roli hrají i souvislosti, čas a sami adresáti, to je, myslím, něco zcela zásadního, podstatného a důležitého. Protože pokud se na to neohlížíme, pak i když to myslíme upřímně a dobře, naše zvěstování může mít úplně opačný dopad, než jsme zamýšleli. A může vyznít třeba i jako nedostatek soucitu a necitlivost právě vůči těm nejvíce zasaženým.
Zvonimír Šorm