Protože jsem v poslední době přečetl poměrně hodně materiálů týkajících se homosexuality, zaznamenal jsem rozhovor s MUDr. Křížkovou v Protestantu (5/06) jen letmo, jako zopakování známých věcí. Teprve reakce Moniky Žárské (Pt 7/06) mne přiměla, abych se k němu vrátil, porovnával a přemýšlel, proč s jejím příspěvkem nějak nemohu souhlasit.
Co mi v reakci vadí? Autorka konstatuje, že tolerance vůči homosexuálům je správná, ale podpora nového zákona zřejmě ne. Představa, že zákon pomůže, je iluzí a zveřejněné dokumenty mohou být i podporou něčeho neblahého. – Souhlasím jen s posledním výrokem, že zveřejněná stanoviska mohou být zneužita. To však nemůže být argumentem. Víme, že zneužít se dá prakticky cokoli, jídelní příbor se dá zneužít k vraždě a učebnice k podpálení školy, často byly (a dosud jsou) zneužívány texty z bible.
Zdá se mi (možná mylně), jako by nevysloveným předpokladem příspěvku Moniky Žárské bylo přesvědčení, že ten zákon neměl být přijat, a když už byl, křesťané by ho neměli podporovat. Homosexuální spoluobčany máme tolerovat, ale jejich partnerství nepodporovat. To ovšem řečeno není a místo toho jsou vzneseny pochybnosti o jednotlivostech.
a) čtyřprocentní pověra? Tvrzení, „že čtyři procenta populace jsou vrozeně, nevyhnutelně homosexuální“ by určitě neobstálo. Ale všimněme si, že v dotyčném rozhovoru je nenajdeme. Naproti tomu je dlouhodobě statisticky zjišťováno, že něco okolo těch 4 procent je zřetelně homosexuálně orientováno. A protože mi hádání o procento nepřipadá přiměřené povaze problému – ten by zůstal problémem, i kdyby těch nepochybných bylo pár stovek či desítek (50? 40?…), upozorňuji někdy na to, že nás protestantů je v této zemi asi také tolik. Je třeba brát nás vážně?
b) nemravní a úchylní homosexuálové? Obrazy mediálního světa s úchylnou sexualitou bych jednak nebral za bernou minci (hlavně ať to šokuje, aby byla sledovanost), jednak promiskuita je prostě spojena se sexualitou vůbec a velmi častou formou pedofilie je zneužívání vlastních dětí, což předpokládá heterosexuály. Není-li pedofilie argumentem proti manželství, proč by měla být proti registrovanému partnerství? Homosexuálové bývali v dějinách obviňováni z různých pohrom, ale byly to pokusy najít nějakého viníka, abychom se mohli cítit nevinní. Proč s bolestí nekonstatovat, že jsme lidé nemravní a úchylní bez ohledu na sexuální orientaci?
c) útok proti svobodným? Proč je odmítnutí nutit homosexuální lidi k pohlavní abstinenci pokládáno za útok na svobodný stav, to jsem nepochopil. Nebo snad autorka nepochopila čtený text. Ne, že by byl obrat, na který upozorňuje, zrovna literárním skvostem – „manželství nebo celibát, a nic mezi tím“ by se určitě dalo vyjádřit jinak, lépe. Homosexuální partnerství určitě není něco mezi manželstvím a celibátem. Smysl celé věty však je dost jasný – podle církevního učení (římskokatolického) sexuálně žít smí jen heterosexuální osoba v řádném manželství. Oficiální výrok římského učitelského úřadu o homosexuálech zní: homosexuální osoby jsou povolány k čistotě. To je hodně zvláštní obrat, který jinými slovy říká: kdo je homosexuální, nesmí sexuálně žít. Zamilovat se do osoby stejného pohlaví je projev hříšného sklonu a podlehnout mu a s tou osobou žít je hřích. To křesťan nesmí.
Tohle je v rozhovoru odmítnuto a nemá to nic společného s těmi, kdo si svobodný život zvolí, nebo jejichž život se tak vyvine. I když… napadá mne jedno možné spojení – totiž osoba s homosexuálními sklony, žijící v celibátu, by to mohla vnímat jako určité znehodnocení své životní snahy – tak dlouho se tvrdilo, že křesťansky správně je to jedině takto, a teď najednou lze i jinak – jak mohl můj život vypadat, kdyby… Ale takové povzdechy patří k našemu lidství univerzálně a týkají se nejrůznějších životních situací.
Co tedy, shrnuto, přinášejí zmíněné výhrady? Jednak vyjádření pochybností nad uvedenými údaji – přičemž však se nedá říci, že by tyto údaje byly opravdu zpochybněny – jen autorku nepřesvědčily. Jednak vyjádření nelibosti nad některými výrazy: za přijetí zákona se přece „nebojovalo“ – navrhuji autorům rozhovoru změnit to na „usilovat“. Těch bezmála deset let a přibližně sedm parlamentních maratonů, než byl zákon schválen, se dá označit různě. Odpor proti zákonu se nemá nazývat „kampaňovitým“ – co kdybychom tedy nazvali přípravu petic a jejich šíření po kostelích, aby se co nejvíc lidí podepsalo proti přijetí zákona, prostě „organizovaným odporem“? Ne, nebudu pokračovat, nechci věc, o kterou jde, utopit ve slovíčkaření. Ale proč tedy neříci zcela otevřeně, že organizování odporu proti tomu zákonu pokládám za správnou věc, že se mi nelíbí, když jsou odpůrci zákona považováni za zavilé a emocionálně předpojaté, neochotné zabývat se problémem věcně? Ale napíšeme-li, že „homosexuální páry spolu mohly žít trvale a závazně dávno před schválením zákona“ a že se „vždy nacházeli lidé, kteří se k nim chovali přátelsky a s respektem“, je to téměř čítanková ukázka té „trivializace“, které se autorka chce vyhnout. Co všechno bylo partnerům stejného pohlaví upřeno a co bylo možno zajistit jen zvláštními právními úkony s vynaložením hodně času a prostředků, o tom se v debatě kolem zákona dost namluvilo a napsalo, to není třeba opakovat.
Na konec svých poznámek se vrátím k toleranci. „Jak s tou tolerancí odpovědně zacházet,“ ptá se autorka. Má pravdu, že se slovem tolerance lze zacházet různě. Může být krycím názvem pro mírnou diskriminaci, ale třeba i pro lhostejnost. Skutečností je, že jako evangelíci jsme si tolerance užili nějaké čtyři generace – a tedy, nic moc… Když se změnila v oficiální uznání a přiznání rovných práv, byl to velký krok ke svobodě. Jsem přesvědčen, že přijetí zákona o registrovaném partnerství nijak neohrožuje rodinu (ta má vlastní zákon a společenský status) a že dává příležitost, aby se právně a veřejně uznané partnerství dvou milujících se osob stávalo svobodnějším a stabilnějším. Jsem přesvědčen, že tu právě i terapeutická a duchovenská péče o lidi s homosexuální orientací má nyní o jeden velmi důležitý opěrný bod víc a že to usnadní hledání přiměřené pomoci k vytváření trvalejších a závaznějších partnerských vztahů. Což, jak jsem pochopil, si přejeme s Monikou Žárskou oba a dej Pán Bůh, aby se to dařilo.
J. Halama přednáší theologickou etiku na ETF UK, je spoluautorem studijního textu ČCE Problematika homosexuálních vztahů