Reakci na článek Bohuslava Blažka „Pokání, projekt a věrohodnost“ v LtN z 25.2.1993 jsme přinesli v Protestantu č. 4/93. Do redakce jsme dostali další ohlas – dopis B. Blažkovi – se svolením k otištění.
Vážený pane Blažku,
svým článkem v Literárních novinách jste mne mimořádně oslovil: věcným a laskavým způsobem (dnes tak řídkým) voláte k pokání (katolickou) církev a akademii věd. V akademii věd jsem strávil celý svůj profesionální život a v církvi – evangelické – jsem žil od (Mého dětství Cítím potřebu jak akademii, tak církev hájit, protože se jim občas křivdí. Ale řekne‑li mi někdo jako křesťanovi, že se mám kát, má vlastně vždycky pravdu. A protože jak akademie, tak církev je mi tak blízká, vztahuji povinnost pokání i na ně. Takže se ptám: zač se mají kát?
Dříve než budu hledat odpověď, chci jasně řekl, že pociťuji velikou životní vděčnost za akademii i za církev. Měl jsem v obou oasy pravdy, slušnosti a úrovně. Neznal jsem a neznám je celé, prožil jsem třicet let v Matematickém ústavu, rok v Ústavu informatiky a přes padesát let ve dvou pražských evangelických sborech; ale tam tomu tak bylo, s pochopitelnými rozdíly mezi vědeckým a církevním prostředím (a ovšem, s výjimkami). Obě oasy byly místem udržení kontinuity – špičkové vědy na mezinárodní úrovni na jedné straně a biblické zbožnosti a životního stylu na straně druhé. Deo gratias bylo mně a jiným v nich mnoho dáno.
Nicméně: Zač se mají kát? Nebo lépe: Zač se máme kát? Omezím se v dalším na akademii, protože v ni jsem byl povolán k větší odpovědnosti. Kde jsme poslechli režim z donucení? Možná v trojím:
1) Přijali jsme podřízenost komunistické straně. Pro obhajobu vědecké hodnost; byl třeba souhlas takového či onakého výboru partaje – jinak to nešlo. Pro přesnost výslovně uvádím, že v prostředí, v němž jsem žil, nebylo pro obhájeni hodnosti nutné členství ve straně, ba ani v SSM, ani VUML či co: nestraník ovšem musel déle čekat A z druhé strany každý, kdo povolení k obhajobě dostal, musel předložit kvalitní disertaci. Prý to bylo jinde jinak, ale v zájmu pravdy tohle vždy zdůrazňuji.
2) Smířili jsme se s dozorem vnitra. Bylo jasné, že dotěrným otázkám především po návratu ze zahraničních cest je potřeba maximálně unikat, ale bylo také jasné, že příslušníka MV nelze vyhodit.
3) Naučili jsme se o jistých věcech mlčet. Nebylo nutno lhát, stačilo jisté věci neříkat, anebo říkat velmi opatrně, hlavně neprotestovat
Tento postoj došel svého uměleckého vyjádření:. Co když i to máto, co se dnes dá dělat, přece jen ještě dokáže někomu něco dát? Člověk, který má to štěstí, nebo tu smůlu, že je ještě tolerován oficiálními strukturami, a který chce přitom zůstat v souladu se svým svědomím, to tedy nemá lehké. Disidentské aktivity v rámci ustáleného ghetta se už tolik nebojí, v některých ohledech jim dokonce i trochu hraje do noty, o to víc se ovšem děsí každého náznaku, že by se hranice tohoto ghetta mohly prolamovat. Ano: Havel, Protest, mluví Staněk.
Tím jsme byli, Staňky, tj. (zatím) tolerovanými slušnými (nebo aspoň o slušnost usilujícími) lidmi. Za to samo se jaksi nemohu kát, protože nemyslím, že bych jednal jinak, kdyby se čas vrátil zpět. Arci se není čím holedbat, ale bylo by pokrytecké tvrdit, že bychom dnes byli Vaňky. Ale asi se lze a je třeba kát za to, že nám to staňkování až příliš bezpečně šlo; že se občas sice zdálo, že přece jen nezbude než všeho nechat a jít k těm z ghetta (nejen s almužnou, stát se jedním z nich), ale nakonec to přece jen vždycky dobře dopadlo. Tedy: měli jsme, měl jsem být statečnější a opravdovější: Třeba bych i tak zůstal Staňkem až do konce (tak nečekaného), kdoví. Každý měl svou hranici, kterou už nešlo překročit asi mohla být blíže (nebo dále, jak to berete). Je to jaksi malé pokání, ale větší neumím. Neporadíte mi, pane Blažku?
A taky čekáte projekt. Myslím, že základní heslo (paradigma, abych byl moderní) je: pravda a spravedlnost. Pravda ve smyslu vědeckého poznání (mluvíme o akademii věd), základního výzkumu, padni komu padni. A spravedlnost ve smyslu „tomu, kdo má, bude přidáno, a tomu, kdo nemá, i to, což má, bude odňato“. To jest: důraz na špičkovou vědu, mezinárodní úroveň, priority. Ale opravdu žádné kliky a mafie. Důraz na zachování a rozvoj kvalitních badatelských týmu a osobností, vnější struktura není účelem (včetně akademie jako takové, ale pokud dobře funguje, nebourat ukvapené). A ještě jedno heslo: kulturnost a partnerství. Vůči společnosti být (pokornými) nositeli úžasu z poznání a (vděčnými) příjemci materiálu ho zabezpečení Vůči politické moci být (rovnými) partnery: hledejme společné cesty na zabezpečení české vědy. Myslím, že akademický sněm podnikl v naznačeném směru správné kroky (I když nemohu vyloučit ani potvrdit partikulární zájmy) a patrně jsou mé formulace jeho jednáním ovlivněny. Přeji si, aby akademie šla touto cestou, a mám naději, že se to aspoň zčásti podaří, Ještě jednou děkuji za Váš podnětný a laskavý článek.
Srdečně Váš Petr Hájek