Ještě k matematické logice

Číslo

Úvodník minulého čísla „Kdo má z čeho maturovat?“ vzbudil nebývalou čtenářskou odezvu, za obě reakce děkujeme a dělíme se o ně se čtenáři. Autor odpoví v příštím čísle.

Je matematické uvažování překážkou poznání?

V článku „Kdo má z čeho maturovat?“, Protestant 2017/3, str. 1, sděluje Pavel Keřkovský svůj kritický postoj k chystané povinné maturitě z matematiky. K tomu především chci říci, že i já považuji tento záměr za nedobrý, nicméně ze zcela jiného důvodu: domnívám se, že zavedení povinné maturity z matematiky nepovede k celkovému zvýšení úrovně matematické vzdělanosti, ani ke zlepšení úrovně výuky, ale k degradaci maturitní zkoušky a poklesu prestiže matematiky ve společnosti.

Zdůvodnění nesouhlasu Pavla Keřkovského mne ovšem vyprovokovalo k reakci. Autor rozlišuje různé typy logiky – logiku matematickou, gramatickou, právnickou, a staví je do protikladu, zejména s ohledem na jejich prospěšnost (životu, člověku, společnosti). Domnívám se, že takové členění logiky je nepodložené. Především jsem přesvědčen, že matematické uvažování je velkým přínosem pro poznání v mnoha jiných oborech, včetně lingvistiky či právní vědy. (A to patrně bylo i inspirací předkladatelů oné kontroverzní povinné maturity.) Autor zjevně omezuje matematiku (resp. matematickou logiku) na úzký okruh exaktního inženýrského kalkulu. Omezím se jen na poukaz na jednu osobnost – Kurta Gödela, matematika, považovaného za největšího logika moderní doby, jehož dílo (zejména věty o neúplnosti) významně ovlivnilo nejen matematiky, ale třeba i některé filosofy či teology.

Člověk ke svému životu a růstu samozřejmě potřebuje i jiné oblasti poznání než matematiku. Jen nesouhlasím s názorem, že matematické poznání je v tomto omezujícím faktorem.

Jan Rataj

Rovnocennou alternativou by byla maturita z latiny

Úvaha o roli matematiky při maturitě mne povzbudila, abych se přidala s obhajobou latiny. Jako gymnazistka jsem totiž zažila dobu neblahé budovatelské školské reformy padesátých let. Mě se naštěstí už nedotkla, ale pamatuji si dobové novinové hlášky: „Dělníky uráží, užívají­-li se slova, kterým nerozumějí. Zrušme proto výuku klasických jazyků, latina je zbytečná. Potřebujeme techniky!“ A výsledek? Všichni se teď musí učit každý odborný nebo mezinárodní termín jako takový, jelikož si je neumějí z latiny odvodit, a často je užívají jen v přibližném významu. Terminologie sousedních oborů je tudíž cizí, to odrazuje, přitom však vědecký pokrok probíhá nejčastěji právě na oborovém rozhraní.

Výuka latiny na reálných gymnáziích zahrnovala dva roky gramatiky a čtyři roky věnované překladům. Protože myslíme v pojmech, ve slovech, překlady myšlenkově vybroušených textů z jazyka s blízkou jazykovou strukturou zdokonalovaly verbální logiku a budovaly  logické myšlení dotažené do důsledku, protože jen tak bylo možno jeho závěry verbalizovat. „Latina má dokonalou stavbu ve tvarosloví i skladbě, spočívající na pevných pravidlech, překlady z ní tříbily  slovní výraz v mateřštině a vedly k pohotovosti a myšlenkové obratnosti“ (z předmluvy k Latinské mluvnici pro školy střední od Kamila Fürsta, Praha, 1942). Soudím, že maturita z latiny by byla rovnocennou alternativou k matematice. Gymnázium s překlady latinských autorů by mělo být povinné pro budoucí překladatele z jakéhokoliv jazyka, redaktory a autory vůbec. Bylo by to obecně užitečné, protože technikům se chybějící zkušenost s překlady z latiny může vymstít v tom, že neumějí sestavit text jednoznačně. Potom běda, když se případný překladatel v dotyčném oboru nevyzná.

Pokud jde o řečtinu, připomínám, že prof. Wichterle byl absolventem prostějovského klasického gymnázia s latinou a řečtinou a mezi našimi pány profesory na technice nebyl výjimkou. Řečtinu uplatňuje medicína (anatomické názvosloví) a řada dalších oborů, byť často prostřednictvím latiny. Doslechla jsem se, že složitost řecké gramatiky, totiž složitost pravidel k volbě patřičného slovesného tvaru procvičovala mozek tím, že nutila zvažovat zároveň tři až pět okolností. Taková schopnost že se pak mohla široce uplatnit při hledání nových řešení různých problémů, i při vynalézání. A vůbec, originální nápad přece nevyplyne z nějakého hledání informací! Je produktem kombinace vědomostí uložených v mozku, ať jsou z jakékoliv kulturní oblasti. Neexistuje vědomost, která by se nemohla v tomto procesu uplatnit. Žádná není zbytečná! (viz Kekulé, baletky, benzen).

Dovolím si připomenout ještě jeden velký hřích oné školské reformy. Tehdejší fascinace matematikou a technikou vedla k neblahé změně, na niž se dnes pozapomnělo. Maturita na gymnáziu, které poskytovalo všeobecné vzdělání, bývala do té doby vždy postačující podmínkou ke vstupu na univerzitu či techniku. Až tam se získala odbornost. Absolventi středních odborných škol museli nejdříve složit rozdílové zkoušky z předmětů, které na jejich škole vyučovány nebyly (např. biologie, chemie). Tato povinnost byla při reformě zrušena a z vysokých škol mohli nyní vycházet příliš úzce zaměření odborníci. Bez znalostí z chemie a biologie bylo snadné na ohledy k přírodě ani nepomyslet. Nemluvě o institutu dělnických přípravek. Ale to už patří do jiného nářku!

Libuše Havlíčková