Tento prorok je nazýván poslem soudu – ohlašoval totiž pád Jeruzaléma. Hierosolima est perdita, konec vlády Davidovců. Velká šance bude zmařena. Jeho současníci nechtějí mít oči k vidění a uši k slyšení. Varování se nijak netklo jejich srdcí. Zůstali lhostejní. Hlas slyšen nebyl, katastrofa se dostavila. Pro Jeremjáše to bylo kruté. Prožíval bědnou hořkost. Musel unést vizi katastrofy, prožíval ji do dna, den co den. Noc co noc. Celá desetiletí musel žít mezi lidmi, kteří chtěli planými útěšnostmi uniknout záhubě. Jeho varování narazila na hluché uši. Národ jím pohrdal. Prorok byl v jejich očích zrádce. Muž, který rozdupal jejich národní a náboženskou sebejistotu. Jeremjáš sám byl také nacionalista. Věděl, co znamená ohrožení malého národa „velkým bratrem“. Musel však jednat v intencích Boží vůle. Bez ohledu na následky. Krutá statečnost. Hrdinství? Víc! Spíše umělec Božích zámyslů a plánů. V tíživě vypjatých chvílích našeho traumatického času. Ostatně, každý umělec-dramatik bývá „hlasem volajícího na poušti“, vyslovuje úzkosti doby, varuje. Tak i Jeremjáš varoval před peklem, které pohlcovalo jeho společnost. Řehole, oběť, biblický oheň v kostech. Únava. Prorok s vnitřní hrůzou pozoroval, jak se víra jeho lidu mění v sulc laciných věření.
Jak na tom byl Jeremjáš? Mnohdy se mu „všechny kosti strachem chvěly“. Musel sám sebe hnát do slepé ulice. Na „mladickou nezralost“ nebyl čas. „Přirozené instinkty“ uložil k ledu.
Jeremjáš chápe neúprosnost a nevyhnutelnost. Je osamělý a posmívaný. Drží se však Božího slova. Nepouští se Božích slibů. Není mu zrovna lehko na duši. Mrazí a pálí, co ví, co je mu Bohem sděleno a svěřeno. Cesta je zatarasena. Bariéry lidskou mocí nepřekročíš. V co důvěřovat? Ve svou bohabojnost?
Posel soudu – ohlašoval pád Jeruzaléma, Hierosolima est perdita. Zatkli ho jako zrádce. Stát na straně Boží věci a varovat bez ohledu na následky. To je něco, co dělá „umělec pravdy“. Je básník, vyslovuje úzkosti doby. Je dramatik, varuje před šeolem nerespektování Božích signálů.
Sám se stát ztělesněným posláním. Jaké to je, zapomenout na své ego, odložit své já stranou? Kdo to dovede? Jeremjáš ano, i když těžce prozápaseně.
Osamělec.
Stepní vlk Pravdy.
Zoufalec naděje, která svítí skrz noc.
Vzpomeňme na lidického faráře, který šel dobrovolně na smrt se svými farníky. Kdyby to neudělal, ztratila by jeho víra výsostnou věrohodnost. Jeremjášovskou ochotu k oběti ilustroval svým životem i polský farář v koncentračním táboře, který šel na smrt místo otce několika dětí. Kdo je lev i beránek? Nemnozí. Ten, kdo sestoupí do nejhlubší propasti, ten kdo vystoupí na nejstrmější vrchol.
Prorok se spolu se svým lidem ocitl uprostřed mocenského zápasu mezi Egyptem a Babylonem, který jde brutálně a chytrácky za svými dobyvačskými cíli. Jeremjáš však zná jinou moc. Moc věrnosti a sílu utrpení. Jak blízko byl pokušení rezignovat na svůj zápas a zlořečit Bohu. Zdá se mu, že on, bezúhonný, přímo naletěl oblouzení a Hospodinovu sadismu. Přál si žít ve společenství s druhými, ale musel žít jako vyvrženec. Jak říká C. Westermann – „na konci božího díla s naším světem a s lidmi je čin božího syna, který byl člověkem a svým utrpením přinesl vykoupení, když vidíme cestu, která k tomuto cíli vedla“.
Ale prorok je prostředník záchranného slova. Byl povolán jako mladý člověk. Hrozil se svého úkolu. (Kristus netrpěl proto, abychom také trpěli, ani Jeremjáš. Ale právě proto, aby mohla přijít radost a pokoj.) Svou bolestí vykupoval bezbožnou bezstarostnost. Jeremjášovské nářky v bibli jsou srdcervoucí. Je v nich nesnesitelná lidská úzkost. Kámen by se ustrnul. Osamělost, izolovanost a opuštěnost. Nemá přízeň lidí, vox populi zní jinak. Nemá ženu a děti. Osnují se zlé pikle. Nesmí důvěřovat ani nejbližším. Snad by si přál žít ve společenství lidí čistého srdce, přirozené radostnosti. Smysl jeho existence se podobá kameni, který ho vleče ke dnu. Znechucuje se mu být prorokem, ale proroctví bylo „jako hořící oheň“ v jeho nitru. Nemohl pryč od Boha, dál se musel před sebou i před lidmi o něho zasazovat. Na Jeremjáše doléhá Poselství jako jho. Chananjáš, jeho prorocký rival, je reprezentantem „slepého optimismu“ (Westermann). Jeremjáš upře Chananjášovi prorocké pověření. Odhalí Chananjáše, známého prorockého populistu, jako demagoga, kterého soud Hospodinův zničí. Jeremjáš říká v klidu stále totéž, katastroficky pravdivě trvá na svém. Ani nařčení ze zbabělé zrady, ani uvržení do studny smrti ho nezviklají. Monotónně opakuje: svaté město padne.
Prorok však musel čelit i velkorysé nabídce babylonských vojevůdců. Jak rád by si v jejich ochranném stínu oddychl. Snad by jeho zraňovaná duše konečně došla klidu. Prorok však ví, že i Babylon, a právě Babylon, bude za svou okupační zvůli tvrdě, ano smrtelně potrestán. Jeremjáš zůstane doma s poraženými, s těmi, kteří ho nechápali a pohrdali jím. To bylo veliké sebezapření. Ale sám Bůh ho přece poslal k tomuto lidu. Zůstat s lidem, zfanatizovaným a neochotným podřídit se vůli Pravdy – to patřilo rovněž k břemenům, která na sebe dobrovolně (?) vzal.
Člověk se musí protrpět ke svému poslání a jít až na konec. Tak se proklestí k MILOSTI, která se nad námi klene. UTRPENÍ se tu prokazuje jako krystalizační proces, mimo nějž není spásy.
Bože, proč mě vystavuješ svým elektrickým šokům? Proč do mne pouštíš celou svou sílu? Mám chabou skořápku, jsem slabé stvoření. Nápor vichru nevydržím. Dáš mi ještě šanci, abych uchopil spravedlnost? O ni jsem až do morku kostí usiloval. Jak mám unést tvou neúnosnou, hrdlo svírající výzvu? Dívat se na zkázu a zhoubu?
Nejvyšší výšku milosti spatříme jen z nejhlubšího dna? Kde je největší slabost, tam je i největší síla? Prošlapávám brázdy, kterými se bude ubírat tvůj vykupitelský čin? Jsme propojeni bolestí? Tajemné vazby kosmu? Člověk od tebe nemůže chtít jen dobro, ale i bolest musí umět unést…
Jak dopadneš na svém soudu Ty sám, spravedlivý soudce? Proč zapíráš sebe sama, proč vyvrhuješ své nitro ven – žralokům dějinných tlaků a mocenské bezohlednosti? Jak obstojíš před sebou samým? Nemohl by tě zalít Boží stud, Tebe, který jsi milosrdenství a nemáš zálibu v trýznění?
Jak jsi nesnadný, můj – náš Bože?
Jak jsi kalný ve svém spásném chtění!
Jak jsi hrozný ve své křišťálové Přízni!
Jak chutná tvá blízkost na dně propasti našich toužení.
V tobě, můj proroku, žiju teď já sám.
Mě uvrhli do jámy, mě předhodili lvům,
mě obklopil zástup šeolu.
Musíš vydržet, poněvadž v tobě chci vydržet já sám.
Zradíš-li mne, zradím sama sebe.
Ty jsi má naděje, ty, vší naděje zbavený.
Neboj se, jsem s tebou, poněvadž ty jsi se mnou!
Ó ty Galilejský a Golgotský, tys to pochopil.
Tys to přijal. Tys to unesl.
Ave crux, spes unica.