Tomáš Sedláček tvrdí, že ekonomie (teorie) se změnila, a proto by ekonomové měli být pokorní. Překvapivě a pokorně tvrdí, že nejsme architekti ekonomiky (ekonomického dění). Ekonomiku považuje za zázrak, kterému do hloubky nerozumíme. „Vždyť přece často nerozumíme ani sami sobě, nerozumíme svým pohnutkám a nevíme, proč se někdy cítíme bez zjevné příčiny dobře a někdy zle. Jak si pak můžeme činit nárok rozumět svému bližnímu? A jak pak chceme, ve své pošetilosti pochopit fungování celé společnosti?“ (s. 247) Tak se skutečně ekonomové neptali, spíše počítali, plánovali, vytvářeli matematické modely a něco z toho fantasticky fungovalo. V době krize se prokazuje, že ekonomie musí být přetransformována do nové podoby.
Ekonomie se konečně dostala do stádia, kdy si uvědomuje, že nevytváří svět. Spíše vytváří fikce, teorie.
Náboženství a filosofie žijí s tímto vědomím již tři tisíce let. Starozákonní vypravěč tvrdí mnohokrát, že krizím se nevyhneme a že život, a také ekonomika, je službou. Sedláček se vrací k prastarým modelům společnosti, k mezopotámskému Gilgamešovi, ale i starozákonnímu projektu ekonomie, jak si ji představoval vypravěč o Josefovi. Biblická ekonomie je mravná. Má sloužit, tak jako za Josefa v Egyptě. Tehdy nevsadili jen na zvyšování výroby a spotřeby. Josef shromažďoval pro dny zlé a hubené. Některé problémy trápily starověkého člověka podobně jako nás. A v minulosti lze občas najít přístupy k ekonomice, které nás v době krize mohou dobře inspirovat.
Sedláček – u ekonoma nezvykle – připomíná téma vděčnosti za dary, které máme oproti jiným kontinentům, kde se umírá hlady, na nemoci a celkové zbídačení.
Hnacím motorem přerodu ekonomie a posléze i ekonomiky se Sedláčkovi stává myšlenka nutnosti odklonu od matematizace ekonomie k novému tvůrčímu myšlení, které by bylo stejně hravé a tvůrčí jak atmosféra na pracovištích firmy Google. Hravost a kreativnost se jeví jako pružina dalšího dějinného vývoje. Vstoupíme tak do dějinného období dítěte. Prý po věku velblouda, to znamená po věku tvrdosti starých despocií, a po věku lva, to znamená po věku panské a kořistnické civilizace, by mělo nastoupit období hravě kreativního dítěte. To tvrdil filosof Friedrich Nietzsche, to tvrdí i jeho interpreti Tomáš Halík a Tomáš Sedláček. Tímto tvůrčím a hravým přístupem se ekonomie opět stane mravnou společenskou naukou.
Sedláček upozorňuje, že k matematizaci ekonomie došlo v uplynulých dvou staletích. V době prosperity matematické vzorce platí, i když ze zorného pole pohledu vytlačují vše lidské, živé. V době krize matematika mlčí, neumí dát odpověď na otázku, kdy krize skončí. Proto se ekonomové ohlížejí po něčem společenštějším než je matematika, proto hledají nejen dětskou kreativitu a hravost, ale i staré story o smyslu života, staré příběhy, které promýšlejí život jako službu a pomoc – což je posláním ekonomiky.
Sedláčkovy analýzy možností a mezí matematické logiky jsou přesvědčivé. Hledání pomoci v dětské kreativitě již méně. Vedle matematické logiky přece již po staletí také existuje logika gramatická, kterou byli ovlivněni vypravěči příběhů o smyslu života, jichž si váží i Sedláček. Gramatická logika má výhodu, že počítá s pravidly i s výjimkami z pravidel; počítá s lidským rodem a životním kontextem; vytváří řeč (ekonomiku gramatiky) a metafory „dějinného“, nikoli ahistoricky matematického charakteru. Gramatická logika má oproti matematické logice některé výhody. Když se gramatice mrtvých jazyků učili američtí astronauti, pak zřejmě proto, aby do nich – doposud školených matematicky – přešlo něco z té logiky, která počítá i s výjimkami z pravidel. V případě krize pak nemuseli lpět na matematicky dokonalém modelu, ale jako ti, kdo uvykli logice gramatické, měli uprostřed nečekané a výjimečné situace hledat a nacházet výjimečná řešení.
Tomáš Sedláček a další ekonomové mají jistě pravdu v tom, že ekonomie se musí stát teorií o službě a pomoci, že musí přemýšlet o vzestupu i propadu – tedy dobru i zlu v ekonomice. Volá ekonomy nikoli k Marxovi či socialismu, ale před ně, protože tito posledně jmenovaní již jen rozpracovávali chyby svých předchůdců. Je potřebí jít k Johnu S. Millovi a k utilitarismu, jehož jádrem „není a nikdy být neměla maximalizace soukromého užitku, ale užitek celku. Příliš bujaře jsme odběhli od těchto principů morálky, na kterých měla ekonomie stát.“ (s. 257)
Logika a dětská kreativita nevytvářejí mravnost, ta je neodmyslitelně spjata ještě s jiným kulturním fenoménem, kterým je právní vědomí. Vysoce rozvinutá právní kultura se vyskytovala již v 7. století před Kristem v novoasyrské společnosti (školy vyučující a novelizující právo) a také odvozeně v Izraeli, v smluvním chápání života a partnerství. Jde o pojetí života jako pomoci a uznávání důstojnosti toho druhého za určitých podmínek. Tento důležitý právní fenomén se Tomáši Sedláčkovi do zorného hledáčku dostal jen okrajově, takže se mu nevěnoval systematicky. Je však možné, že se stane jedním z jeho hlavních témat, protože ví o tom, že ekonomie se strukturuje nově, a sám je u toho. Vždyť sám cituje z jiného slavného ekonoma, Keynese: „Není daleko den, kdy ekonomické problémy ustoupí do pozadí, kam patří, a naše hlavy i srdce se budou znovu zabývat tím, co má skutečně smysl – otázkami života, lidských vztahů, stvoření, jednání a víry.“ (s. 249)
Tomáš Sedláček, Ekonomie dobra a zla. Po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi.
Nakladatelství 65. pole, 2009, 272 s., 299 Kč