„Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.“ (Deut 6,4)
Cesta k tomuto vyznání byla dlouhá. Starozákoníci vysledovali kořeny, ze kterých víra Izraele v jediného Boha vyrostla, i proces, kterým k tomuto vyznání víry dospěl. V knize Genesis ho potkáváme v jedinečném označení Bůh otců. Kananejská božstva byla vázána na místa svého uctívání (EL BetEl – bůh z Bet Elu). Bůh Izraele je Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. Bůh, který se praotcům zjevil, jim zaslíbil zemi, početné potomstvo a požehnání. V tom zůstává jejich význam pro Izrael. Příběhy praotců i zaslíbení jim daná byly v průběhu dějin spojeny s vyprávěním o vyvedení z Egypta a dobytí zaslíbené země, a do tohoto celku byla posléze zakomponována i sinajská tradice. Bůh otců se tak stal Bohem dějinné události exodu. Teprve víra v Hospodina stmelila jednotlivé kmeny v onen lid, jehož charakteristickým rysem byla vazba „Hospodin-Bůh Izraele“ (Sd 5,3) a „Izraellid Hospodinův“ (Sd 5, 11). Zpřítomnění osvobozujících Božích činů se pak stalo obsahem náboženských slavností a svátků. Staly se výrazem víry, že zemi dal Izraeli sám Hospodin a On sám že je i dárcem všeho dobrého. Bůh otců, Bůh Izraele, mluvící z hořícího keře, zjevil Mojžíšovi své jméno: „JHVH“, „Jsem, kterýž jsem“, „Budu, kterýž budu“, „Ten, který povolává k existenci“, „Ten, který je stále týž“, „Jsem zde“. Kraličtí je přeložili archaickým slovem Hospodin. To jméno neříká, jaký Bůh je, nýbrž jak se vůči svému lidu projevuje. „Já jsem Hospodin, Bůh tvůj, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“ (Ex 20,2). „Hospodin, Hospodin, Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nanejvýš milosrdný a věrný“ (Ex 34,6).
Bůh a jeho jméno stojí ve SZ v těsném spojení a užívají se záměnně. Jméno není sekundární vlastnost Boží, má co dělat s jeho bytostí. Bůh je své jméno. Boží jméno je Bůh sám. Jméno označuje zjevenou a osobní přítomnost Boží na nebi i na zemi, proto „Nevezmeš jméno Boží nadarmo“. Bohem není možno manipulovat. Zjevením svého jména přislíbil Hospodin Izraeli svou laskavou a pomocnou přítomnost.
Hospodin, Bůh Izraele, je jediný, jedinečný a výlučný. Je to Bůh horlivý, žárlivý, vášnivý. Úděl jeho lidu se ho týká a dotýká. Proto „Nebudeš míti bohů jiných přede mnou“ a „Neučiníš sobě rytiny …“ To jsou příkazy, které v historii starého Orientu nemají paralely. Uctívání Hospodina jako jediného Boha bylo možné jen z víry, že On je Stvořitelem nebe i země, jen On může dát Izraeli to, co jiné národy doufaly dostat od svých mnohých božstev. Hospodin je svrchovaným a svobodným Pánem dějin, má moc osvobodivě do nich zasahovat. Právě dějinnou událostí vyvedení z Egypta se v Desateru představuje: „Já jsem tě vyvedl…“. Uzavřením smlouvy s Izraelem a vydáním Desatera „kolíkuje“ prostor života i hranice zlořečení a smrti a zve k odpovědnému rozhodnutí: „vyvolte sobě život…“ Bůh se nepřiklonil k Izraeli, protože lid dodržoval smlouvu, naopak. Protože se sám k Izraeli přiklonil, uzavřel s ním smlouvu a dal mu Desatero, ony směrovky ke svobodě, dané na cestu osvobozeným otrokům. Hospodin je Bůh lásky, milosrdenství a slitování, ale nemiluje slepě. Je pravdivý a spravedlivý, soudí a trestá přísně, především nevěrnost vlastního lidu. Ale i v exilu slyšíme jeho slova svěřená prorokům: „Potěšujte, potěšujte mého lidu …“ Bůh je věrný, Hospodin je Bůh věrnosti. Člověku v krajní nouzi se zjevuje jako věrnost, pravda, pravdivost, spravedlnost, víra, která jedině obstojí. Bůh nemá pravdu, on je Pravda nebo se Pravdou stává. Když se všechno kymácí, on zůstává věrný. Boží věrnost a naše víra jsou si navzájem „přivtěleny“, „v sobě přebývají“. Pro postoj člověka vůči Bohu je rozhodující víra. Víra jako jistota Božího oslovení, odhodlání opustit „vlast“ a zamířit do neznáma Boží budoucnosti. Je to pevné setrvávání na Božích slibech, na skutečnosti, která tu ještě není, ale přichází a přijde.
Ježíš Kristus takto „starozákonně“ věří. Zná svědectví Písem, věří prorokům, modlí se s žalmisty, světí sabat a židovské svátky. Shromažďuje učedníky a učí je: „Nepřišel jsem zákon zrušit, ale naplnit.“ Volá ku pokání, protože se naplnil čas a „Boží království se přiblížilo, ba už je mezi vámi“. S důvěrou volá k Hospodinu „Otče“, ale více než o oslovení mu jde o samo jméno, o samotného Boha: „Posvěť se jméno tvé“. Jeho vztah k Bohu je vztah jednoty – můj Otec a já jedno jsme – a oddané synovské poslušnosti: „Ne má, ale tvá vůle se staň“. Věří, že nejde cestou utrpení z vlastní vůle, ale aby zjevil moc lásky a moc spravedlnosti Boží.
Křesťané vyznávají víru v Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Tři v jednom, jeden ve třech. Křesťané si nemohli vykládat spásnou událost Ježíše Krista a události velikonoc a letnic jinak než jako jedinečnou Boží iniciativu. V Ježíšově cestě se křesťanské víře zjevil Bůh sám. Bůh, Otec Ježíše Krista, je Bůh všemohoucí v dějinách spásy, v Ježíši Kristu se děje nový exodus. V Kristově jménu IMMANUEL je „Bůh s námi“ jako Bůh kříže a osvobodivého činu v jeho vzkříšení. V příběhu svého Syna je s námi jako spolutrpící, spolubojující, solidární Bůh lásky. V Kristu a jeho oběti je roztržka mezi Bohem a lidmi překonána. Jediného Boha křesťanské víry potkáváme v Ježíši Kristu, jeho Synu a našem Pánu. Je to Bůh na cestě k nám, Bůh běžící nám ztraceným vstříc. Křesťanské církvi je nemožné myslit si Boha bez Ježíše a působení Ducha, stejně jako je jí nemožné myslit Ježíše a Ducha bez Boha.
V prvotní církvi se uskutečnily pokusy odtrhnout „milostivého a láskyplného Boha, Otce Ježíše Krista“ od „krutého Boha Starého zákona“ (Markion). Museli jsme ujít dlouhou a strastiplnou cestu, abychom poznali, že Bible je nedělitelné svědectví o jediném Bohu, který k nám mluví „častokrát a rozličnými způsoby“.
pozn. red. Tímto článkem uzavíráme řadu textů Komise SR ČCE pro studium vztahů křesťanů k Židům, v níž byla zpracována i témata Zákon jako evangelium (Prot. 7/2000), Misie (8/2000), Království Boží (9/2000), Písmo (10/2000), Země (1/2001).