Přáli jste si někdy číst historii Českobratrské církve evangelické, dovedenou takřka do našich dnešních dnů, svěže napsanou? Malý závdavek naleznete v historii sboru v Horních Dubenkách (P. F. Lanštják, Št. Hájek, Heršpice 2000).
Místní historie je působivá konkrétností událostí, vůní či pachutí situace, doby i lidé jsou v ní blízko. Jistěže. Je mnohem více vydána nahodilostem, co vše se v ní objeví a co se neozve, nepovšimnuto, zapomenuto, nebo proto, že to právě zde jednoduše nenastalo. Avšak i tyto zámlky, chtělo by se říci výpadky řeči, křičí. Příhody jednoho sboru se stávají historií, když v nich sledujeme věc českých evangelíků, protestantů, křesťanů vůbec. První zásluhou knihy je, že vybízí k podobným průhledům do historie sborů dalších.
Řadou momentů jsou Horní Dubenky případem zvláštním. Toleranční sbor s místní tradicí nejen z doby Temna, ale i z reformace, mimo hlavní seskupení tajných evangelíků na Valašsku, na severu Českomoravské vysočiny či v Polabí – lze užít termínu toleranční diaspora? –, luteráni, zvlášť chudý kraj, avšak na dálkové cestě, jež se posléze dočkala železnice – opětovně zde narazíme na protestantsky typické podnikatele.
Čtenář neznalý místních poměrů v knize postrádá zasazení sboru do jeho prostředí, např. údaj, jaký byl podíl evangelíků na celkovém počtu obyvatel. Mluví-li se o evangelické škole, jak to bylo se školou obecní ap.
Jako červená nit se vine vyprávěním, co bylo podmínkou existence sboru – obětavost. A houževnatost v zápasech. Posíláte li dítky vaše do katolické školy v Jihlávce čili nic, toliko plaťte! Že byste dosáhli povolení ke stavbě školy, není žádná naděje. Naše katolické náboženství je panující … Jenže oni, někteří vězněni, jiní obesílaní, do vězení nešli. Děti neposílali. A když nakonec evangelická škola přece jen byla povolena, tak mohla býti hned otevřena, an Dp farář Novák na faře školní třídu s lavicemi a tabulí již dávno měl zřízenou.
A znovu vrchnostenské šikany při stavbě nové fary. Ale stavělo se dál.
To je historie šest desetiletí po tolerančním patentu, uprostřed metternichovského absolutismu, jenom ti z Horních Dubenek jednají tak, jak je třeba v demokratickém státě, má-li vydržet. Trvají na právu a neustávají.
Při tom v témže roce 1838, v němž direktor studeneckého panství pronesl ona slova o panujícím náboženství, přišlo na svatbu evangelického faráře sedm katolických kněží s děkanem v čele.
Roku 1883 byl zvolen v Dubenkách Pavel Ferdinand Lanštják. Ztratil naději, že by se v Uhrách mohl stát farářem poté, co v Brezové uspořádal subskripci ve prospěch postavení Národního divadla v Praze. Není to jediný případ, kdy se evangelická fara v českých zemích stala útočištěm slovenského politického emigranta. Při jednání o sjednocení českých evangelíků v roce 1918 pak z Horních Dubenek přišel návrh, že se má pracovati na sjednocení i s evanjelickou církví na Slovensku. Jméno Českobratrská mohlo by jednou tomu spojení na překážku býti. (s. 85)
Dvě svědectví: 9. 12. 1898 usilovala se i církev naše Hornodubenská vděčnou býti Bohu za 50leté panování našeho dobrotivého panovníka … Chrám Páně byl v pravém slova smyslu přeplněn. Zpívalo se Zachovej nám, Hospodine, třikrát provolala se sláva Jeho Veličenstvu. (s. 71)
1918 píše učitel Jan Straka: S Komenským dnes jsme u cíle. Vláda věcí tvých vrací se k tobě, ó lide český. (s. 85).
V padesáti letech následujících po revolučním roce 1848 se postavení českých evangelíků podstatně zlepšilo. Následující dvacetiletí končilo první světovou válkou, zahájenou právě vládou ve Vídni.
Čeští evangelíci, zbaveni v samostatném státě tlaku zvenčí, byli postaveni před zkoušky mnohem méně patrné, ne bezprostředně naléhavé. Vzrostlo nebezpečí krátkozrakosti. Leccos napovídají nejasnosti ve vztahu náboženského a národního (rok 1912, s. 97). Zmínky o přestupovém hnutí v kazatelské stanici (s. 91) a v mateřském sboru (s. 104). Konstatování, že mnohé věci je třeba řešit (s. 123) a že někteří ve sboru chtěli podržet staré časy (s. 125). Otázka, jaký byl vztah mezi velkými, avšak nikoliv prázdnými věcmi a mnohem prosaičtějšími, avšak zcela reálnými starostmi (s. 84), otázka nepevných kořenů (s. 171).
Nakonec dvě pasáže z doby komunistické diktatury.
Od května 1947 do srpna 1949 nebyly psány zápisy ze schůzí staršovstva. I z pozdějších záznamů je však patrné, že „doba zešílela“. Shromáždění směli vést pouze předem schválení kazatelé. Sbor nesměl volit faráře podle svého uvážení, nýbrž pouze osobu se „státním souhlasem k duchovenské činnosti“. Ateistická propaganda komunistů pracovala na rychlém oklešťování sborové činnosti. Počítalo se s brzkým zánikem církví. Práce s mládeží byla nežádoucí. Spolková činnost byla znemožněna. Zaveden dohlížecí orgán – „církevní tajemník“ při ONV i KNV. Věřící byli diskriminováni. (s. 134)
To vše vskutku bylo. Avšak opravdu později, postupně, v různých etapách, nikoliv jednoduše v paušálně pojatých padesátých letech. Navíc v historii jednoho sboru jde o to, jak se to či ono projevovalo právě tam. Jinak je to hluchá partie, která neříká nic nového a obecně známé autenticky nedokládá. Proto také, když přijde řeč na skutečně konkrétní případ: Otec Marty Schramlové se z vězení nevrátil (s. 139), stojí za to informaci rozvést.
Celá hornodubenská historie pak dramaticky vrcholí posledními kapitolkami z let 1981–1987, kdy zde působil Petr Brodský. (s. 168) Tomu, kdo si nemíní knihu koupit a celou přečíst, nezbývá než doporučit vypůjčit si ji a zamyslet se právě nad těmito odstavci. Nezdá se, že by naše církev skutečně vzala na vědomí právě to, o čem se tam píše.
Závěrem – je potěšením vidět opět jednou krásně vypravenou knihu.
Pavel Ferdinand Lanštják, Štěpán Hájek: Dějiny evangelické církve v Horních Dubenkách. Heršpice 2000.