S rozpačitými pocity a na vlastní nebezpečí jsem se vydala do Hydeparku Švandova divadla. Nebyl to můj první, ale ono je to jedno, protože v Hydeparku nikdy přesně nevíte, co vás čeká. Nevíte nic, dokonce ani zda budete sedět, či stát.
Z názvu a anotace jsem věděla, že tématem je zneužívání dětí kněžími a že vychází ze skutečných událostí a svědectví. Tedy příběh hodně citlivý, mediálně zajímavý a pro všechny bolestivý.
Zasazení celého příběhu na „místo činu“ – tedy do kostela – byla dobrá volba. Opravdu se mi chvílemi stávalo, že jsem se cítila jako na mši a měla jsem tendenci začít s herci zpívat. Vhodně použité církevní písně a texty mě jako věřícího člověka oslovily. A ukázaly se mi tak v novém světle. Nevím, zda toto dokáže vnímat člověk mimo církev. Mohl tak působit i notoricky známý a mnohými oblíbený Pavlův první list Korintským 13, citovaný i v programu. Inscenace ho ukazuje na úplně jiném pozadí, než jsme zvyklí, a člověkem to zacloumá.
Kněz zde není líčen jen jako lidská zrůda, ale jeho neodpustitelná selhání jsou rozehrávána na poli vlastního svědomí, Boha i církve. Včetně náznaku, že v semináři byl sám zneužíván. Hra rozhodně není plochá a jednostranná. Sexuální akt je naznačen citlivě, bez zbytečných vulgarit, ale srozumitelně. Velmi zajímavá je symbolika zouvání bot.
Celá inscenace stojí na výkonech herců. Dušan Sitek jako kněz dokázal zvládnout všechna zákoutí pokřivené osobnosti.
Ministrant Robert Jašków publikum během chvilky beze zbytku přesvědčil, že je teenager, a ne muž ve středním věku. Role Tomáše Kobra jako ducha je vizuálně hodně zajímavá. Už samotným vzezřením umocňuje pocit něčeho mimo nás. Místy z něj jde hrůza – třeba když nehodného kněze vláčí po podlaze. Ale chvilkami je i k pousmání. Těžko říct, zda si někdo dokáže představit Ducha. Zde bych ho nazvala spíš poslem.
Nemohu říci, že bych v tomto divadelním pokusu našla odpovědi. Ty divadlo přinést může i nemusí. Ale rozhodně mi chyběly některé otázky. Čekala bych, v této souvislosti logicky, že se bude ptát po důvodech celibátu. Dalším souvisejícím tématem, jež nebylo zmíněno, by mohlo být odmítání homosexuality ze strany katolické církve.
Režisér Jiří Honzírek se pokusil o českou formu angažovaného divadla, ale možná jeho příslušnost ke katolické církvi, o jejíchž selháních vypráví, mu brání v jejich jasnějším pojmenování.
Na podobné téma hrají v Divadle Komedie Antiklimax rakouského dramatika Wernera Schwaba. Obě inscenace popisují zneužívání, hrají se na menším divadelním prostoru a s minimem rekvizit. Z mého srovnání je JEBU.H?, odehrávající se v našich poměrech, pochopitelnější a bližší českému divákovi. Z Antiklimaxu vám bude jen zle, kdežto JEBU.H? si (byť ně úplně důsledně) klade otázky. Rozhodně mě přinutil se tématem zabývat. Ať už z pozice matky, křesťana, občana či vlastní profese.
JEBU.H?
režie: Jiří HONZÍREK,
dramaturgie: Martina KINSKÁ,
hudební spolupráce: Ivan ACHER,
scéna: Radka VYPLAŠILOVÁ,
koncepce, text: Katarína KOIŠOVÁ,
Jiří HONZÍREK
hrají: Dušan SITEK j.h., Robert JAŠKÓW, Tomáš KOBR j.h.
Premiéra 23. 2. 2011 v 20:30 hodin ve Studiu Švandova divadla.