Je sex hřích?

Jsem křesťanka, jsem evangelička, jsem studentka teologie. Nejsem tedy žádná autorita – a z této pozice si dovolím klást otázky a hledat na ně odpovědi. Sexualita v dnešní společnosti přestala být tabu. Nemyslím teď na veřejně prodávané erotické časopisy a vulgární sexuální scény ve filmech a seriálech. Na tom se všichni shodneme, že to není nic, co bychom měli přijímat za své. Myslím teď na sexuology, kteří i veřejně radí lidem se sexuálními problémy. Divadlo, knihy, které se sexuálnímu životu nevyhýbají. Co na to protestanti?

Když jsem se probírala regály v knihovně a databází na internetu, většina knih o sexualitě z křesťanského pohledu byla z katolického prostředí. Mám pocit, že u nás evangelíků se o sexu nemluví. Je to něco neslušného, a tak úplně nevíme, jak se k tomu postavit. Katolíci sex mimo manželství sice oficiálně vylučují, ale rozhodně ne všichni se tímto pravidlem řídí. Tady si protestant řekne, však oni mají zpověď. Ano, ale náš postoj, kdy jeden farář horuje proti sexuálnímu životu před manželstvím, a druhý jen mlčí, je možná problematičtější.

Já osobně považuji sex za něco, co nám bylo dáno od Boha, stejně jako potřeba spát, mýt se, cvičit nebo tančit. Ve většině pohlavních styků nejde o plození potomstva, evangelická církev neodmítá kondomy ani antikoncepci, proč je tedy sex tabu? Neměli bychom začít o sexuálním životě mluvit otevřeně, abychom z něj sňali ten cejch čehosi zakázaného? Neměla by existovat zdravá křesťanská výchova k sexualitě? Výchova k partnerství, kdy je sexuální vztah spojením, kterým vyvrcholí toto hledání, ale nejde o nic mysteriózního. Souvisí to s biologickými potřebami, které by měly sloužit nám, a ne my jim. Věřím, že člověk, který přemýšlí o svém životě, se nebude pářit jako králík s kdekým na potkání. Spíš se bojím opačného extrému. Ze strachu o sexu hovořit se nám stane něčím nepřijatelným, co ze svého života vytěsníme. Jeden kamarád mi kdysi řekl, že my protestanti si neumíme život užívat. Já bych to poopravila: ti silnější z nás to dokážou, ti slabší buď odcházejí ke katolíkům a nebo se stávají papežštější než papež. Jsme ospravedlněni pouhou vírou a z této perspektivy žijeme své životy. Věřím-li v sebe sama, dokážu si zodpovědně najít partnera a s ním mít vztah přesahující rámec přátelství. Nemusím na to mít papír, ale mělo by jít o vztah důvěrný, prostoupený láskou a směřující k uspokojení, tedy k naději. Víra, láska, naděje. Slyšíte to tam? Kde jinde tuhle trojici hledat. Tohle bude asi hodně odvážné tvrzení, ale dopustím se ho. Myslím si, že něco takového se může přihodit i v krátkém časovém úseku a může to být stejně hodnotné, jako vztahy trvající léta. Když budu pracovat bez víry, že to má smysl, nebudu to dělat s láskou a neuvidím v tom žádný smysl. Bude to z křesťanského pohledu stejné jako sex s prostitutkou. Ale nikdo mě za to lynčovat nebude. Nevěra, nenávist a beznaděj se mohou vkrást do každého vztahu. Ten vztah je nemocný a je potřeba ho léčit. Musíme umět problémy pojmenovat a to nepůjde, pokud o těch věcech budeme mlčet.

Zákaz sexuálního styku před svatbou je něčím, co ještě stále doporučujeme, ale málokdo z nás praktikuje. Ve chvíli, kdy instituce manželství bere za své, mi to připadá minimálně zastaralé. Tak jako poznáváme svého partnera v různých životních situacích a zjišťujeme, zda se k sobě hodíme, mi přijde hloupé tuto podstatnou stránku vynechat. Mladým křesťanům bych jako budoucí farářka doporučila, aby tohle poznání přišlo až po té, co si budeme jisti těmi ostatními parametry. Pokud sexem začneme, můžeme si nevšimnout těch problematických věcí v našem vztahu, ale pokud vynecháme sex, můžeme být celý život neuspokojení a jistě se to v našem manželství dřív nebo později projeví.

Má další otázka souvisí s tím, zda je křesťanské zůstávat ve vztahu a přitom být ve vzájemném vztahu s někým dalším. Lidské vztahy jsou složité a často dochází k tomu, že ztratí na intenzitě, nebo úplně vyprchají. Pak dochází k nevěrám a mimomanželským vztahům. Tady jsou ale opět dva možné přístupy. Jsme dva lidé, kteří spolu vychovávají děti a dohodli jsme se, že náš milenecký vztah skončil. Druhý a častější případ je, že žijeme spolu, moc nám to neříká a máme nějaký tajný vztah, kterým si zpestřujeme život. Společnost, církev odsoudí obé a troufnu si říct, že ten první model bude pro lidi méně přijatelný. Napadá mě další varianta – jsem křesťan, tudíž nemohu porušit manželské pouto, ale zamiluji se. Budu udržovat přátelský vztah, ve kterém nedojde na intimnosti, ale jeden pro druhého budeme víc než je nám naše zákonná polovička. Je to křesťanské?

Křesťané všech konfesí mají tendenci uchylovat se k moralismu. Tady bych ráda citovala filosofa Jaroslava Šimsu, který v roce 1928 ve svém spisku pro mládež O lásce a flirtu píše: „Moralisté se obyčejně sice natřásají nad každou lidskou slabostí a špatností, ale při tom ji i s chutí přetřásají a rozšlapávají a skoro se z ní radují.“ Toto je jistě platné i dnes, ale tuto úvahu jsem vzpomenula i proto, že Šimsa byl oponentem Masaryka a Rádla, což byli tradiční zastánci puritánství. Mám pocit, nebo alespoň mé hledání v knihovně mě utvrdilo v myšlence, že tehdy naposledy se vedl nějaký rozhovor nad tím, čím je nám sexualita. Šimsa ve své přednášce vzpomíná, kterak Karel Čapek oslavuje pudovost života v divadelní hře „Ze života hmyzu“ a snaží se zaujmout vlastní citlivý postoj. Je tradiční, je o pohlavní čistotě a sexuálním styku, který je určen výhradně do manželství. Jen mi připadá, že možná uzrál čas o těchto věcech znovu mluvit a rozvířit tyto akademické debaty v dnešní společnosti a v souvislosti s novými lékařskými poznatky.

Asi nejvýznamnějším teoretikem „sexuality“ je francouzský filosof a historik Michel Foucault. Ve svém díle Dějiny sexuality se snaží svým čtenářům předložit obraz sexuality v jeho jedinečné a dějinné zkušenosti a klade si otázky, proč jsou činnosti a slasti s ním spojené předmětem morálního zájmu? O „sexuální morálce křesťanství“ říká, že se vlastně postavila proti „sexuální morálce starého pohanství“. Tady vidí tu polaritu: „Hodnotu samotného pohlavního aktu by křesťanství spojovalo se zlem, hříchem, pádem, smrtí, zatímco antika by mu propůjčila kladné významy.“ V rozhovoru Foucault říká, „že chce lidem ukázat, že hodně věcí z jejich důvěrně známého prostředí, které pokládají za univerzální, je výsledkem jistých velmi konkrétních historických změn.“ Někdy mi připadá, že ač žijeme v moderní společnosti, naše myšlení není schopné na ni adekvátně reagovat a právě poučení z historie, vidění těch věcí v určitém odstupu nám může pomoci vystoupit z vlastních schémat a hledat nové odpovědi ve světle těch starých.

Souvislost mezi náboženstvím a erotikou popisuje v knize Něha a bolest Kurt Marti: „Náboženství a erotika, divoký, leč nerozlučný pár. Ačkoliv se spolu úporně přou, navzájem si spílají, proklínají se, jeden bez druhého dlouho nevydrží. Umírá-li náboženství, erotika vyhubne na kost, tj. na pouhý sex. Umírá-li erotika, náboženství vyschne v abstraktní metafyziku nebo v suchou etiku.“ Církev je společenství lidí, kteří žijí dnes, a musí čelit problémům a vyznat se v moderním světě, a jako taková by měla umět tyto věci pojmenovávat, protože jinak neobstojí ve spleti nových návodů na život. Sexualita sice není nový pojem, ale je třeba mu správně porozumět, a to se zavřenýma očima nepůjde.

Vztahy mezi lidmi nejsou nikterak jednoduché a řekla bych, že v dnešní době ještě mnohem složitější než dřív. Tradiční role muže a ženy se konečně začínají jevit jako ne až tak přirozené a dnešní společnost se s tím pokouší vyrovnat. 19. století překonalo otroctví, 20. století překonalo rasismus, tak je nyní na řadě rovnost žen a mužů a s tím související pohled na sexualitu. Křesťanský pohled je většinou společností chápán jako zpátečnický a on do jisté míry je. Na druhou stranu, kdo jiný než církve by měl pomáhat svým ovečkám se v tom novém světě vyznat. Svět nemůžeme vracet zpět, musíme se snažit člověka pochopit a zakotvit v rámci křesťanství. Ano, pokud se vzdáme myšlenek Kristových, směřujeme do pekla, ale pokud je budeme přenášet do našich životů, tak máme naději. Vracet společnost do doby rozkvětu křesťanství je stejně reálné, jako existence stroje času a pokusy o to ani u jednoho nejsou úspěšné.

Vzpomněla jsem si na mého profesora Milana Balabána, který v knize Hebrejské člověkovství připodobňuje spojení muže a ženy k vyjití od matky a otce vstříc novému žití: „‚Milostné statky‘ ženiny nestojí v protikladu k ‚duchovním statkům‘ Hospodinovým. Milostné statky člověka nejsou ovšem totožné s milostí Boží, jsou však jedním z projevů milosrdného Boha. Sexuální ‚puzení‘ a erotické občerstvení je specifickým projevem Božího milosrdenství. Vášeň je ‚pes utržený od řetězu‘ jen tehdy, neposiluje-li člověka na jeho cestě k eschatu.“ V té souvislosti je asi zapotřebí ve spletitosti moderních vztahů rozpoznat a najít svazek, který nás bude posilovat, a ne ničit. A k tomu nám dopomáhej Bůh.