Rozhovor faráře Jaromíra Dusa s Jaromírem Dusem, to jest se sebou samým v reakci na rozhovor jmenovaného s Tonem Crijnenem, který byl uveřejněn dne 13. 7. 1992 v holandském deníku Trouw a pod názvem „Co se píše v Holandsku“ přetištěn v Protestantu č. 9/92
Ukázalo se, že v roce 1991 ze 190.000 Čechů, kteří se přihlásili k evangelické církvi, jich 30 000 není v církevních kartotékách. Je hlavním úkolem příštích let, navázat s těmito lidmi kontakt?
Církev a čísla, i naše společnost a čísla, to je kapitola sama pro sebe. Desítky let jsme sečítali hausnumera. Slyšel jste zřejmě, že v kartotékách našich sborů je zapsáno 160 000 lidí. Nevěřím tomu. Po zkušenostech se sbory na Vinohradech a ve Vršovicích (oba v Praze) odhaduji, že v kartotékách nemáme ani polovinu tohoto počtu. Nemám také valné mínění o čísle, které se uvádí v souvislosti se sčítáním v roce 1991. Ať je to však jak chce, nebylo by jistě dobře úkol církve omezovat na ty, kdo se sami – ať už právem, nebo neprávem – pokládají za evangelíky.
Byla doba, kdy jsme se tvářili a chovali tak, jako že jsme v církvi už všichni, že nikoho dalšího nepotřebujeme. Teď dobře víme, že všichni nejsme. Někteří, převážně mladí lidé, opustili naše sbory a připojili se, řeknu asi nepřesně, k „charismatickému hnutí“. Pravděpodobně chtějí vidět, že náboženství nějak „funguje“, že něco pro život znamená. V naší církvi to neviděli. Určitě nechci říci, že nemáme usilovat o kontakt s těmi, kdo si při výjimečné situaci vzpomenou, že dědeček byl evangelík. Rozhodující však bude, budeme-li žít pravdivě. Úspěch, ani množství nejsou důkazem pravdivosti. Čísla mne netrápí.
Je pravda, že jste bývalý politický vězeň a známý disident a že neskrýváte, co máte na srdci?
Politický vězeň jsem byl, neboť jsem byl souzen podle paragrafu 98, to je podvracení republiky, a můj rozsudek byl stanoven jinde než u soudu. Nedávno jsem byl rehabilitován. Disident jsem nebyl. Moc rád o sobě nemluvím.
Nejprve k tomu vězni. V listopadu 1971 jsem byl zatčen a obviněn z pobuřování. Byl jsem jedním z řady, až téměř u konce. Říkali nám Jiří Müller, Jan Tesař a spol. Po několika měsících někdo rozhodl (snad aby se církev více vystrašila, nebo aby se dokázalo, že nepřátelé jsou všude, nebo aby se náš případ urychlil, jak to oficiálně zdůvodnili), že má být pro soud vytvořena zvláštní skupina, které jsem velel, tedy Dus a spol. Byli jsme čtyři. Moji přátelé Ladislav a Heda Hejdánkovi a Jiří Jirásek. To, že jsem do té doby Jiřího nikdy neviděl, že jsem o něm ani nevěděl, to byla jedna z mnoha zanedbatelných maličkostí. Kdyby nám všem zůstalo obvinění z pobuřování, museli bychom být souzeni každý v místě svého trvalého bydliště. Změna paragrafu v mém případě umožnila, že jsme byli souzeni společně, a to hned před Městským, potom i Nejvyšším soudem. Na obou těchto místech byli soudci spolehlivě poslušní. Byl jsem odsouzen na 15 měsíců. K disidentství se hlásit nemohu. Po odpykání trestu jsem vedl řádný život pracujícího občana, jak se říkalo. Nepodepsal jsem ani Chartu, jako někteří moji stateční bratři a jako někteří moji spoluvězni, kteří v tom viděli nejjednodušší a nejjistější prostředek, jak získat povolení k vystěhování.
Řekl jste, že vidíte budoucnost oficiálních církví ve své zemi temně? Co tím myslíte?
Pamatuji-li se dobře, hovořili jsme tehdy o tom, co se v naši církvi změnilo po listopadu 1989. Domníval jsem se a ještě se domnívám, že se mnoho nezměnilo. Je však zřejmé, že k nějakým změnám bude muset dojít. Budeme muset – podle mého soudu – na příklad práci v některých sborech opustit, třeba z nich vytvořit jen kazatelské stanice. Budeme se muset soustředit intenzívně na práci tam, kde jsou pro to podmínky, kde jsou mladí lidé, kde je inteligence. Těším se na dobu, kdy i u nás bude na velkém městském sboru duchovních víc, aby si faráři mohli rozdělit práci. Ušetříme prostředky i energii a lépe využijeme zvláštních obdarování některých z nás. V jiných zemích je to běžné. Bojím se však, že nevíme, jak začít, a nejsem si jistý, zda vůbec k tornu máme odvahu. K jedné velké změně však došlo. Začala pracovat diakonie.
Hovořili jsme tehdy i o katolické církvi. Vím od svých přátel, že nejsou nadšení svou církevní vrchností a jsou skeptičtí vůči údajům o počtu věřících, které se oficiálně uvádějí. Brzy po listopadu si snad někteří lidé mysleli, že křesťanství vystřídá bývalou ideologii. Když se tak nestalo, není důvod, proč by se měli v církvi angažovat. Už jen pro tuto skutečnost je mně líto, že jsem vyvolal dojem, nebo že jsem snad dokonce řekl, že vidím budoucnost oficiálních církví temně.
Mohl ten, kdo se dostal do konfliktu s komunismem, počítat s podporou církevního vedení, církevního lidu, kazatelů? Jste roztrpčen?
Že je vedle mého jména slovo roztrpčení, to je mně opravdu líto. Roztrpčen nejsem. Je pravda, že jsem se občas ptal, co by se muselo stát, aby některý představitel mé církve na příklad podal demisi. To by přece muselo něco znamenat doma i v ekumeně. S něčím takovým se ale počítat nedalo. Církevní představitelé většinou zdůrazňovali svou zodpovědnost vůči těm, kdo jim dali volbou důvěru. Samozřejmě předpokládám, že kdyby se tito představitelé dověděli, že má moje rodina nouzi, poslali by po někom pomoc. Kazatelé a církevní lid tak činili i preventivně. Naše církev není velká. Od nejútlejšího dětství pro mne církev nejsou jen bratři a sestry, ale také strýčkové a tety, bratranci a přátelé, vlastní sourozenci. Nikdy mě nenapadlo, že by se mě mohli tito lidé zříci, byť měli funkce nejvyšší. Také to nikdy neudělali. Nepochybuji, že církevním představitelům samotným by se žilo lépe a svobodněji, kdyby konflikty křesťanů s mocí uměli vítat jako dobrou službu a odrazový můstek pro další jednání s představiteli státu. Oni se však místo toho zřejmě skutečně upřímně hněvali na ty, kdo stále ruší klid. Komunisté byli a jsou mistři metody rozděl a panuj. Když mluvili s církevními představiteli, mluvili spisovně, měli kravatu, umyté ruce. Kdo pozná, že jsou to uličníci, nebo dokonce zločinci? Takové poznání by také všechno komplikovalo. Raději nevědět.
V rozhovoru, který byl otištěn v deníku Trouw 13. 7. 1992, mluvíte o synodním seniorovi Pavlu Smetanovi. Chcete k tomu něco dodat?
Je mně líto, že jsem pro deník Trouw neodpovídal písemně na písemně položené otázky, nebo že aspoň nemám z rozhovoru záznam. Pamatuji se na zmínku o tom, že jsem s bratrem Smetanou studoval a že jsem byl mnoho let presbyterem ve sboru, kde on byl farářem. Říkal jsem to proto, abych zdůraznil svůj přátelský vztah k bratru Smetanovi. Přiznal jsem, že lituji, že se bratr Pavel Smetana rozhodl kandidovat na místo synodního seniora a že byl zvolen. Měl jsem za to, že by pro naši církev bylo lepší, aby synodní radu vedl někdo, kdo tam dosud nebyl. Z řady důvodů, na příklad proto, aby se svobodněji rozhodoval ve vztahu k zařízením synodní rady jako byla Ena, Evangtour, Genesis. Na synodu jsem poznal, že si naše církev, pokud možno, žádnou změnu nepřeje. Bude-li to možné, budeme dělat všechno jako dosud. (Třeba stipendium pro bohoslovce.) Nikdy jsem si nemyslel, že je užitečné „zkoumat možné svazky všech církevních funkcionářů s StB“. Jak je to asi v holandském textu, když v českém překladu je to taková hrůza?
Mám na mysli jedinou věc. Po roce 1968 jsme vydali jakási prohlášení, která jsme brzy zase odvolávali. Co uděláme nyní? Zase něco prohlásíme? Děsí mne pomyšlení, kolik lidí v naší církvi, podle mého soudu, je přesvědčeno, že to co v minulosti dělali, bylo to jediné, co mohli dělat, a že to také dělali, jak nejlépe mohli. Kdyby nastala znovu tatáž situace, která byla před lety, jak bychom jednali? (Je to samozřejmě představa nesmyslná, ale pro pochopení, jak na tom jsme, je to představa užitečná.) Dělali bychom totéž, co jsme dělali tehdy, protože v podstatě můžeme mít svědomí čisté? Budeme se muset rozpomenout na svou minulost, hledat především začátky svého selhání. Je dobře vědět o svém strachu, lenosti, touze po pohodlí, o omylech, je dobře zděsit se, možná ani mnoho nemluvit, ale vědět, jak a v čem na sebe musíme dávat pozor, před čím varovat své bratry v chudých zemích. Co kdyby chtěli třeba provizorně připustit, že účel světí prostředky?
Je mně líto, že v prvním rozhovoru jsou zmíněna jména. Porušil jsem zřejmě svou mnohaletou zásadu nejmenovat. Omlouvám se bratru Smetanovi, deníku Trouw i všem čtenářům Protestanta za to, že nedopatřením a omylem, které si neumím vysvětlit, je jeho jméno spojeno se slovem kolaborace, které má od války svůj specifický význam. Tak, jak je to v rozhovoru řečeno, to není pravda, ani kdyby to řekl on sám, natož má-li to být výrok můj. Oběma redakcím jsem ochoten odpovědět na případné další otázky. Už by to nebylo poprvé. A snad by to také nebylo na pokračování, jako tentokrát.
Děkuji.