Z přemýšlení o patologických změnách stárnoucího organismu mě vyrušil telefon. „Pohřební služba. Pane faráři, budete mít ve čtvrtek odpoledne čas? Zemřel pan Hrdlička, rodina si přeje církevní pohřeb.“ V termíny zahuštěném kalendáři na čtvrtek odpoledne nic nebylo. „Ano, mohu,“ oznámil jsem téměř radostně, neboť bylo potěšující, že mi rovnou někdo nepřinesl hotové parte, které by oznamovalo, že klesly ruce pracovité a neřekl: „Pane farář, ve čtvrtek je pohřeb, umřel nám otec. Máme pro vás přijet nebo přijedete sám?“ – Jakže se zesnulý jmenoval? „Pan Hrdlička, co bydlel u nás v Domově?“ ujistil jsem se. „Ano, ten. Na shledanou. A děkujeme vám.“
Samozřejmě jsem pana Hrdličku znal. Těžce se pohyboval, rád sedával na lavičce před jídelnou a dělal vtipnou společnost svým spolubydlícím. Usmíval se, vzpomínal na mládí, na muziku. Bylo příjemné se s panem Hrdličkou setkávat. Ale že by byl evangelík? Za dva roky, co jsem v Krabčicích, žádný zájem. Při průzkumu mezi obyvateli Domova se k církvi nehlásil. Ani rodina s církví nijak nekomunikuje. Proč evangelický pohřeb?
Když jsem přijel, scházela se již kapela. Fajn chlapi. Vždycky jsem se s nimi domluvil. Na rozdíl od mužů z pohřební služby: Rakev byla hluboko ve dvoře, vysoká vrata otevřená a do nich částečně nacouvaná smuteční Toyota. Vedle auta silnice a lidi na druhé straně. Napadlo mě, má-li Toyota uši, když nepochybně lidé, shromáždění v padesátimetrové vzdálenosti, neuslyší nic. Abych předešel dalším poťouchlým otázkám, které se mi podbízely, požádal jsem pána od černého volantu, aby poodjel a já mohl pozvat zúčastněné blíž. „To nemohu, nebylo by to důstojné,“ plivl na mě strohé zaklínadlo mužů s vždy připraveným smutečním výrazem. A tak kázání mohli slyšet jen nejbližší pozůstalí a muži z pohřební služby, kteří se ovšem dobře polohlasem bavili.
Začalo tklivé „Důvěřuj se v Pána“ od kapely. Potom ode mne „Milost vám a pokoj…“, modlitba a kázání o Vykupiteli, který je živ a k životu nás volá. „Zahučely hory, zahučely lesy,“ odpověděla mi kapela. „Ve víře, že Bůh je milosrdný, půjdeme nyní na hřbitov,“ řekl jsem já. „Moje mladé časy neužily krásy,“ dostal jsem melodickou odpověď. Když se potom na hřbitově mužům v černém vysypal nebožtík z rakve, přemýšlel jsem, jestli právě toto je dostatečně důstojné.
Slova Písma, uložení do hrobu, modlitbu i poděkování přítomným slyšel jedině Pán Bůh. Ostatní byli konsternováni nenadálou událostí a nepochybně neposlouchali.
Po návratu domů jsem se k přemýšlení o patologických změnách stárnoucího organismu již nedostal. Zato od té chvíle přemýšlím o patologické církvi, jejíž zvěst se ztrácí pod nánosy mrtvých tradic, o patologické víře, o patologickém národě a člověku v něm. A neustále se ptám: Mají evangeličtí (i jiní) kazatelé sloužit jako jakési koření v myšlenkovém, rádoby církevním guláši, a tak klamat sebe i druhé, že je ještě k jídlu?
Dvě stovky, které jsem byl nucen na konec všeho převzít, použijeme na potřeby sboru. Až budeme opravovat kostel nebo faru, koupíme si za ně guláš opravdový. Pokud by nám nechutnal, spraví to pivo. Dojem z popsaného „evangelického pohřbu na Podřipsku“ se však ničím spláchnout nedá.