David Congdon je americký teolog zaměřený na vztah teologie a kultury. V rozhovoru pro online magazín Sojourners vedeném Mitchellem Atenciem hovoří o své nejnovější knize Who Is a True Christian? („Kdo je pravý křesťan?“, Cambridge: Cambridge University Press, 2024).
Co v kontextu vaší knihy znamená Frederick Douglass a jeho rozlišení mezi „křesťanstvím této země“ a „Kristovým křesťanstvím“?
Snažím se najít způsob, jak vzít vážně, co chce Douglass říct, ale zároveň to říct jinak. Myslím, že kdyby to tak jako Douglass formuloval někdo dnes, museli bychom být trochu kritičtější, protože – kromě faktu, že Kristus nebyl křesťan – „Kristovo křesťanství“ není automaticky a jednoznačně dobré, není to jednoznačně pozitivní narativní realita pro tento svět. Je to komplexní, historicky podmíněná, kulturně konstruovaná instituce, která svět v mnoha ohledech ovlivnila, ale ne vždy v dobrém.
Jednoznačně dobré „Kristovo křesťanství“ a špatné „křesťanství této země“ historicky neobstojí.
Pokouším se dostat k jinému pojetí. Rozumím a přijímám, že Douglass mluví preskriptivně. Chce stanovit určitý typ křesťanství jako správný a říká: „Takhle bychom měli žít.“ A vyslovuje se za určitý způsob bytí ve světě – způsob žití křesťanské víry – který je v rozporu s otrokářstvím. S tím se rozhodně ztotožňuju.
Zároveň bych chtěl, abychom se přestali snažit říkat: „Tohle je pravé křesťanství.“ Nebo že křesťanství je z podstaty a vždycky v rozporu s otrokářstvím. Protože víme, že to není pravda.
A přestože bychom samozřejmě měli být kritičtí k tomu, jaké křesťanství se ve Spojených státech rozvinulo, neznamená to, že snad v kontextu dějin představuje nějakou anomálii. Spojené státy nemají nějakou svoji izolovanou, zvrácenou verzi křesťanství, kterou v jiných zemích v žádné podobě nenajdeme.
Musíme si dávat opravdu dobrý pozor na podobná esencialistická tvrzení, která vždycky zjednodušují velmi složitou historickou realitu.
Zdá se mi, že se v knize snažíte překonat propast mezi historiky, kteří definují křesťanství deskriptivně jako „to, co dělají křesťané“, a teology, kteří je definují preskriptivně jako „sadu základních přesvědčení nebo praktik, které překračují prostor a čas“. Tito teologové se často snaží definovat určitou sadu křesťanských praktik/přesvědčení, které nám jsou kontinuálně, od začátku, předávány. Ale ve své knize jste skeptický i vůči definici „kontinuity“ coby teologického konceptu. Proč je kontinuita pro společenství věřících tak přitažlivá?
Teoložka Judith Lieu, kterou v knize cituju, mluví o tom, že kontinuita je nezbytná pro utváření a udržování identity, což je vlastně jádro celé té debaty. Lidé mají pocit, že je jejich identita „křesťanů“ v ohrožení, nebo že právě o nich v těchto debatách jde. Chceme kontinuitu, protože je zdrojem stability v tom, co znamená být křesťan. Aspoň to je rozšířený předpoklad: máme tradici, máme ortodoxii, chceme, aby nám tyto koncepty nastavovaly hranice, protože chceme vědět, že jsme uvnitř těchto hranic a že věci, s nimiž nesouhlasíme, jsou vně – což vyvolává hodně napětí a konfliktů ohledně toho, kdo má právo určovat, co je součástí kontinuity s minulostí a co ne.
Rozhodně uznávám a chápu, proč to může být tak třaskavé a sporné téma. Zároveň chci lidem nabídnout uchopení křesťanské identity, které už na kontinuitě založené není.
Na čem by tedy bylo založené, pokud ne na kontinuitě? Je to Písmo, nebo osoba Ježíše, nebo něco jiného?
Z mého pohledu je v nějakém smyslu založené na samotné transgresi: neustálém překračování hranic, přetrvávajícím úkolu proměňování a přehodnocování naší identity coby křesťanů. Domnívám se, že samotný tento proces by měl být vnímán jako jeden ze základních kamenů křesťanství. To znamená, že každý člověk nebo každé místní společenství má mít svobodu a moc objevovat nová pojetí vlastní křesťanské identity a že tento svět, toto objevování a proměňování, je sám o sobě důležitý.
Jinými slovy, nesnažíme se objevit, co je „pravé křesťanství“, ale křesťanství se nám vyjevuje v samotném objevování.
Ve své knize mluvíte o polydoxii: co to je?
Polydoxie je určitý formát, podoba kolektivní identity, která není postavena na ortodoxii a neopírá se o autoritářské hlídání hranice. Je to neautoritářská identifikace kolektivní náboženské identity. Tam, kde ortodoxie vyžaduje, aby nějaký hlas autority nastavoval hranice určující, kdo je uvnitř a kdo je venku, polydoxie místo něj prosazuje vlastní náboženskou autoritu každého z nás.
V polydoxii se ustavujícím faktorem náboženského společenství stává náboženská autonomie.
Jsou nějaké dobré příklady polydoxie?
Dobrým příkladem této praxe jsou různé kvakerské komunity. [Rabín a teolog] Alvin J. Reines také tvrdí, že existují společenství, která jsou polydoxní ve své praxi. Nemusí se k polydoxii hlásit teoreticky a věroučně. Můžou to být formálně ortodoxní společenství, ale svoji víru žijí rozhodně polydoxně.
Byl jsem v Chicagu členem progresivního episkopálního společenství, které bylo z hlediska své praxe jednoznačně polydoxní. Kromě toho, že šlo o velmi různorodé společenství, bylo nábožensky inkluzivní a neprosazovalo žádné ideologické ani teologické hranice, kterých by se bylo potřeba držet – ani na úrovni víry. Víra nebyla hranicí, kterou jste museli dokazovat, abyste mohli být součástí společenství. Oceňoval jsem, že se ten kněz skutečně snaží budovat společné vědomí kolektivní participace a poslání založených na souhlasu a touze místních lidí podílet se na práci, kterou ve sboru dělali.
Jednou z inspirací pro moji knihu byla skutečnost, že učím reformovanou teologii na teologickém semináři Univerzity v Dubuque. I když nejsem reformovaný, učím reformovanou teologii způsobem, který je v důsledku polydoxní. Oceňuju Presbyterní církev v USA, protože má svoji konfesní knihu (Book of Confessions), jež sice pokrývá různá ideová teologická témata, ale sama skutečnost, že zahrnuje více konfesí – které spolu ne vždycky souhlasí, jsou ve vzájemném dialogu a ukazují různé teologické hodnoty a přesvědčení – znamená, že jejich teologické hranice nejsou uzavřené. Jistě, některé sbory Presbyterní církve mají sklon k autoritářštější ortodoxii, ale Book of Confessions je modelem pro určitou omezenou polydoxii, která uznává škálu různých teologických přístupů, které jsou v rámci této denominace přijatelné.
V čem může polydoxie komplikovat fungování křesťanského společenství? Pokud společenství nestojí na žádných hranicích – etických, kulturních, ideových atd. – jak může působit ve světě? Pokud chcete jakkoli organizovaně působit, určité hranice mít musíte, ne?
To je legitimní otázka v tom smyslu, že chceme, aby společenství měla určitou identitu, určitou stabilitu, kterou dokážeme identifikovat a která může být mobilizujícím základem pro kolektivní čin a pro společné setkávání a sdílené závazky a hodnoty. To je podle mě všechno dobré. Místní společenství, jakkoli velká, by si měla nadále určovat, o co v nich jde, na čem jim záleží, a na tomto základě vstupovat do světa. To je v pořádku.
Lidi se snažím odrazovat od představy, že hranice mezi společenstvím a tím, co do něj nespadá, je potřeba hlídat na základě principů správnosti a nesprávnosti. Společenství se obecně historicky stylizují do role nositelů pravdy a ty, kdo stojí mimo ně, jako ty, kdo pravdě nenaslouchají, kdo ji zavrhli, kdo podlehli hříchu a tak podobně. Z toho pramení neustálá snaha nastavovat, zpevňovat a posilovat bariéry mezi „námi“ a „jimi“.
Polydoxie pomáhá uchopit způsob uvažování o kolektivní participaci, který je postaven na společném souhlasu a aktivitě a svobodě rozbíjet hranice a společenství i opustit. Takže se společenství nesnažíme neustále chránit a udržet lidi uvnitř, ale připustíme, že hranicí bude společný souhlas s příslušností k němu a její společné potvrzování. Když se společenství a lidé mění, je to v pořádku. Je to tak dobře. A měli bychom ten proces vzdalování od různých místních společenství a odcházení z nich přijímat a podporovat.
S tím se samozřejmě pojí problém stability institucí. Já s takovou ztrátou nemám moc problém. Naše náboženské spory do značné míry vycházejí z toho, že se instituce snaží chránit svůj majetek, peníze, velikost členské základny a kulturní a politickou moc. Posilování hranic zajišťuje, že tyto zdroje nejsou ohroženy. A toho se musíme vzdát.
Mám pocit, že ve své knize hodně polemizujete s lidmi, kteří mají zájem o preskriptivní, teologické definice křesťanství. V úvodu ale mluvíte o tom, že chcete stavět mosty mezi preskriptivními teology a deskriptivními historiky a publicisty, kteří o křesťanství mluví historickým, objektivním stylem. Naprosto chápu, v čem polydoxie může změnit, jak teologové mluví o tom, „kdo je pravý křesťan“, ale bylo pro mě těžší porozumět, jak by změnila vnímání, „kdo je pravý křesťan“ historika nebo publicisty.
Nenabízím jim žádnou radikální změnu. Myslím, že by měli pokračovat ve své deskriptivní práci. Nesnažím se nic nabízet historikům, sociologům ani publicistům – podle mě už teď odvádějí skvělou práci. Oslovuju lidi, kteří se sami považují za „věřící křesťany“, a vyzývám je, aby přijali určité výzvy těch, kdo tuto deskriptivní práci dělají, a našli si preskriptivní nebo normativní podobu křesťanství, která bude moct být s tou deskriptivní stránkou v souladu.
Jaké to má politické dopady? V jakém bodě se z těchto teologických otázek ortodoxie stávají politické?
V jistém smyslu jsou politické vždycky. Tato kniha je hlavně o tom, jak se křesťanství proměňuje v období modernity. Modernita nutí křesťany, aby předefinovali svoje hranice a předefinovali, kdo jako křesťané jsou. Snažím se pochopit, jak je toto opakované vyjednávání, které už je v modernitě nezbytné, spojeno s politickým vyjednáváním, které se odehrává na celonárodní úrovni. Toto dvojí hledání – jak být pravý křesťan a jak být správný Američan – se děje zároveň. Otázkou je, do jaké míry budou mít normy křesťanství dopad na politické úrovni.
Pak se křesťané v tomto období samozřejmě snaží chránit určité sociální a kulturní normy – jako například otrokářství – kterých se jistí křesťané nechtěli vzdát. A tak musí předefinovat svoje hranice křesťanství, aby do nich zahrnuli praktiky, normy a instituce, na jejichž chodu už se tak či tak podílejí. Do značné míry jde o ospravedlňování vlastních sociálních podmínek a vlastní moci.
Zvlášť mluvím o tom, jak se tato snaha definovat křesťanství – zvlášť ve 20. století, kdy přichází velký důraz na „historické křesťanství“ – projevuje v politice.
Projekt „make Christianity great again“ je podle mě ústředním prvkem křesťanského esencialismu a utváření křesťanské identity. Tento projekt vytváří podmínky k univerzálnějšímu diskurzu „make America great again“ a přímo k němu vede. Tyto dvě věci se vyživují navzájem. Nemyslím si, že mezi nimi existuje jasná kauzalita, ale používám tuhle virální metaforu, abych vyjádřil, že existuje širší „koalice diskurzů“ postavených na představě, že se zmocníme nějakého historického útvaru/ideje a postavíme společnost nebo sbor nebo vlastní identitu na této představě minulosti.
Tato minulost neexistuje. Nikdy neexistovala – ať už mluvíme o americké nebo křesťanské verzi – ale o to tady právě částečně jde. Je to představa, konstrukce, která nabízí určitý politický a společenský ideál, který motivuje budování hranic a vylučující, autoritářské praktiky, jež s nimi jdou ruku v ruce.
Z anglického originálu dostupného na https://sojo.net/articles/reconstruct/christianity-without-boundaries-still-christian přeložil Jan Škrob.
Redakčně kráceno.
Foto: zdroj www.dwcongdon.com
David Congdon je současný americký teolog zaměřený na vztah teologie a kultury. Působí jako vedoucí redaktor nakladatelství Kansaské univerzity, kde zároveň v rámci religionistiky přednáší mimo jiné o křesťanském nacionalismu a vztahu křesťanství a sexuality. Jako pedagog dále působil a působí na protestantských teologických seminářích. Zabývá se vztahem teologie a kultury, dlouhodobě se věnuje teologii Rudolfa Bultmanna. Je členem Mezinárodní společnosti Dietricha Bonhoeffera a Severoamerické společnosti Karla Bartha. Je autorem několika knih, z nichž poslední, Who Is a True Christian? Contesting Religious Identity in American Culture (Kdo je pravý křesťan? Zápas o náboženskou identitu v americké kultuře) je ústředním tématem tohoto rozhovoru.
Frederick Douglass (1818–1895) byl americký sociální reformátor, řečník, spisovatel a politik. Poté, co uprchl z otroctví, se stal z jednou vůdčích osobností amerického hnutí za zrušení otrokářství. Napsal několik autobiografických knih, z nichž nejvýznamnější pro abolicionistické hnutí byla Narrative of the Life of Frederick Douglass, an American Slave (Vyprávění o životě Fredericka Douglasse, amerického otroka). Dnes je považován za jednu z předních osobností dějin Spojených států.