Cestou k poslednímu“ (Atlantis 1992, s. 37–38)
Vše, co víme, je, že zemřeme. Co to je, nevíme. Chci říci: nevíme, co to je „z druhé strany“, „za smrtí“, ba ani je-li nějaká „druhá strana“, a není-li řeč o ní nesmyslem, takovým asi, jako ptát se ve fyzice při výkladu o rozpínajícím se vesmíru, kam se rozpíná. žádný mrtvý nepromluvil. Absolutno smrti je absolutno Mlčení. Ale tak stroze absolutní to Mlčení není. Smrt mi zamlčuje vše, ale sám fakt, že ona sama je, mi nezamlčuje, jak to zřejmě činí v celé ostatní přírodě. Netají mi, že se tím obrací přímo na mě, na člověka, a já se nemohu zprostit pocitu, že se mi tu dává cosi naléhavě a imperativně na vědomí. Co to je? Strohý ortel smrti bez odvolání? Lakonické oznámení, že jsem se jen proto narodil, abych umřel, že jsem byl stvořen proto, abych se vrátil do stavu před stvořením? Abych žil, jako bych nežil? Ale proč potom ten imperativ – smrt jako apel, nikoli jen ortel? Odkud ta nezvratnost času, pocit cesty odněkud někam, vědomí růstu a zrání, nemožnost vracet se a naléhání, přišel-li jsem z ničeho, jít do něčeho, z prázdna do plna, z nebytí v bytí, z nehotovosti v dovršení, odkud to neslábnoucí puzení, přišel-li jsem jako nikdo, odcházet jako někdo? Nevím, proč se to děje, vím však, že náleží k samé podmíněnosti mé lidské existence, aby se tak dělo. Jako bych – stvořen do smrti – neměl končit ve smrti, neboť smrt je mi zjevena ne pro smrt, ale jako míra ohroženosti mne mnou, jako rozsah rizika, že se minu sám sebou a nedospěji k sobě, k tomu, kým svou vlohou a vnitřním určením jsem, že prohospodařím hřivnu danou mi k realizaci sebe v člověka – v hodnotu přesahující smrt. Všechna výbava a zbroj lidské duše: svědomí, láska, touha, pud tvůrčí i sám rozum – jako by byly vyprovokovány smrtí, aby jí pověděly poslední slovo o ní, jako by nebyly než touhou smrti samé po smrti, a člověk byl vděk smrti za vysvobození ze smrti, jako by smrt byla sfinga, která od člověka čeká rozluštění svého tajemství, poslední slovo o sobě, své vlastní vykoupení.
Je smrt – ortel, smrt odcizená, vražedná, které se lze jen bát, nebo nebát, která má své hrdiny a své zbabělce; a je smrt-apel, smrt každého vlastní, s kterou se lze dorozumět a srozumět, která nevyhlašuje ortel nad tebou, ne fatum nebytí, ale riziko nebytí, riziko, že životem nevzrosteš, nevykveteš a neuzraješ v člověka jako bytostnou hodnotu, jako plod, jenž je připravenost k přestupu smrti. Je dvojí smrt: jedna ti bere, co máš, druhá ti nabízí a dává, kdo jsi. Jediné, co je ti vskutku „zjeveno“, je smrt. A vědomím smrti jsi postaven před hamletovské dilema být, či nebýt; ne proto, abys sebe „subjektivně“ či „objektivně“ poznal, ale abys o sobě bytostně rozhodl, volil mezi bytostí a mocí. Člověkem jako hodnotou v přesahu smrti se nerodíš, rodíš se s hřivnou a svobodou člověkem jako hodnotou v přesahu smrti se stát; nejsi živočich determinovaný fatálně smrt utrpět, jsi bytost determinovaná svobodou svou smrt volit – a v tom „se jako člověk poznat“, identifikovat, uskutečnit.
Golgota je memento mori, a člověk, vnímá-li tu tři šibenice, anebo mezi dvěma šibenicemi kříž – to už projevuje svou dvojí možnou odezvu na „zjevení smrti“, svůj akt volby a předurčenosti, akt rozhodnutí mezi smrtí-ortelem a smrtí-apelem, mezi mocí a bytostí, mezi pouze životem a víc než jen životem, mezi přežitím a bytím. člověku být je víc než jen žít. Připravit člověka o život neznamená ještě oloupit ho o něho samého; o člověku nerozhoduje, co se děje s ním, ale co se děje v něm. Na šibenici Golgoty chtěla moc skoncovat s člověkem, na kříži Golgoty člověk skoncoval s mocí.