Jan Jelínek v „Zahradě spravedlivých“ ve Varšavě

Číslo

Dne 6. 3. 2017 vyhlásil výbor polské instituce „Dom Spotkań z Historią“ v Muzeu dějin polských Židů ve Varšavě jména tří „spravedlivých“, jejichž jména budou umístěna na pamětní kameny v „Zahradě spravedlivých“ ve varšavské čtvrti Muranow, kde budou také na jejich památku vysazeny stromy.

Varšavskou čtvrť Muranow obývali v meziválečném období téměř výhradně Židé. Za druhé světové války se z ní stalo ghetto, které bylo nacisty po krvavém potlačení povstání srovnáno se zemí. Na ruinách domů a sklepů vyrostla po válce moderní obytná čtvrť. V nedávné době zde byla otevřena jedna z nepozoruhodnějších současných polských staveb – „Muzeum dějin polských Židů“ finského architekta Rainera Mahlamakého. Vznikla zde rovněž „Zahrada spravedlivých“, mající připomínat ty, kteří ve dvacátém a jednadvacátém století měli odvahu postavit se proti nelidským totalitním režimům, zachraňovali lidské životy, pomáhali pronásledovaným a bránili lidskou důstojnost. Každým rokem v zahradě přibudou tři pamětní kameny a stromy.

Letos vybral výbor z devatenácti návrhů na „spravedlivé“ ruskou básnířku a disidentku Natalii Gorbaněvskou (jednu z pěti lidí protestujících v roce 1968 v Moskvě proti zásahu Varšavské smlouvy v Československu), českého faráře Jana Jelínka a argentinského diplomata Roberto Kozaka (v sedmdesátých letech zachránil mnoho lidí pronásledovaných chilským režimem Augusto Pinocheta, mezi nimi i současnou chilskou prezidentku Verónicu Michelle Bachelet Jeri).

Jan Jelinek (1912–2009) pocházel z polského Zelowa, narodil se do rodiny potomků pobělohorských exulantů. Po vystudování Misijní školy v Olomouci se stal kazatelem českého evangelického sboru v Kupičově na polské Volyni. V době válečného šílenství bez ohledu na riziko pomáhal Židům, které ukrýval na faře, a potom i pronásledovaným Polákům, Ukrajincům a Němcům. Zachránil desítky lidských životů. S manželkou později dobrovolně vstoupili do 1. československého armádního sboru v SSSR, s nímž vrátili do Československa. Zde se hned zapojil do pomoci při reemigraci potomků českých exulantů ze Slezska a Polska. Od roku 1947 působil ve sborech Českobratrské církve evangelické v Kralovicích (vikář pro Valeč), v Podbořanech a v Oráčově. V roce 1958 byl komunistickým režimem odsouzen na dva roky do vězení za pobuřování. Po propuštění nemohl dále působit jako farář a směl vykonávat pouze dělnické profese. I tehdy však pomáhal při tajných dodávkách biblí pro věřící v SSSR. Svůj život zachytil v knize vzpomínek „Pouštěj chléb svůj po vodě“.