k sondě Studia Hrdinů
Hra Davida Zábranského Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny v režii Kamily Polívkové je společensko-politickým monodramatem. Spisovatel David Zábranský do ní přesadil uvažování o domovině a k reprodukování své úvahy využil skvělých hereckých schopností herce a truhláře Stanislava Majera.
Zábranského hra, uvedená v divadle Studio Hrdinů, je apologií lidu a lidem naplněné domoviny. „Lidé typu Majera“ ve hře vystupují v Majerových narážkách a do hry v jejím závěru také vstupují. Hra apeluje na lid, aby přiložil ruku k dílu a promyslel domovinu tak říkajíc zgruntu, tudíž i „včetně Miloše Zemana“, jinak upadne do temné deprese nebo kulturního mišmaše.
Napětí mezi tím, co domovina je, co není a co by mohla být, kdyby…, Majer rozehrává s jasnou a údernou dikcí doloženou historickými daty, která rámují její vznikání a připomínají zápas o svobodu a svébytnost. Po téměř dvacetiletém svobodném obcování se ovšem znovu ocitá na rozhraní. Co nebo kdo je toho příčinou? Havel, Klaus, Zeman? Všichni jsou, jak Majer deklamuje, v jistém smyslu „stejně dobří“. Ani současný prezident „není příčinou zdejšího marasmu, ale spíše jeho důsledkem“.
Divákovi okouzlenému hereckým výkonem herce i truhláře Stanislava Majera tedy nezbývá nic jiného než v závěru hry radostně tleskat. Žel, v tom tleskání se pocit radosti mísí s pocitem smutku z toho, že člověk zůstává součástí domoviny, v níž žije, z níž by třeba i rád odešel, ale ztotožněn s typem Majera tak neučiní. V rozehraném napětí mezi odcházením i neodcházením Majer postupně odhaluje, kdo vlastně jsou ti „lidé typu Majera“ a jaký mají vztah k domovině.
Lidé typu Majera zažívají rozpor. Chtějí ven z domoviny, ale přestože si uvědomují marasmus, v němž žijí, zůstávají, a tím vlastně k marasmu přispívají. Lidé typu Majera a jemu podobní jsou rozkročeni, jak Stanislav Majer demonstruje s kufrem na scéně, mezi domovinou a zemí, s níž vlastní domovinu konfrontují.
Jsou samozřejmě země, z kterých se odchází, a baže odchází. Odchází se např. z Ukrajiny či ze Sýrie. Pak jsou země jako je Polsko, Maďarsko nebo Česko, z kterých by se chtělo i nechtělo odejít, a tak se odchází i neodchází. A potom jsou země, jako je např. Švédsko, z kterých se neodchází a také že se neodchází. Z poměřování s takovými zeměmi vyvěrá podřadnost a nechuť cokoli kultivovat. Zapšklý a na stav domoviny žehrající Čech nebo Češka si tedy nakonec vystačí s méněcennou částečností, protože „čistota půl zdraví, špína půl zdraví“. Majer s kultivovaným nadhledem přivádí diváka ke zjištění, že z konfrontace vyplývá sice ono české outsiderovstí a malost, ale i šance na rozvíjení programu bratrství, pravdy a lásky započatého již českou reformací a zejména Janem Husem. Možná, že Majerovo rozkročení mezi Německem a Českem zčásti vystihl T. G. Masaryk, který je ve hře rovněž zmíněn. Masarykovo demaskování nedokončenosti české reformace sleduje ideu humanitní, kterou Masaryk vyvozoval z náboženství coby zdroje duchovní a kulturní mohutnosti. Masaryk a po něm i Havel se pokusili o naznačení východiska, z něhož by mohla naše domovina čerpat sílu pro vlastní svébytnost. Oba vyzývali ke změně vědomí a k uvědomění si toho, že i přes zkušenost odstrkování a represe má naše domovina důvod k hrdosti a ke kultivovanému pěstování práva na sebeurčení. A jak se praví v ústavě z r. 1920, chce se národ Československý „přičlenit ke společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový.“ A měl by tak činit bez obav z nedostatku vlastního potenciálu.
Pokud ovšem člověk – jednotlivec neví, kde je doma, pak mu bude nepohodlným místem k životu každý domov. Svoboda volby a schopnost rozhodnout se pro jasné „Ano“ nebo pro jasné „Ne“ není jistě snadným úkolem. Právě proto, že je úkolem.
David Zábranský, Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny
režie Kamila Polívková
hrají Stanislav Majer, Lidé typu Majer
Uvádí Studio Hrdinů